ECLI:CZ:NS:2007:33.CDO.2148.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2148/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně F. Š., proti žalovanému O. K., zastoupenému JUDr. J. R., advokátem o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 604/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2007, č. j. 38 Co 468/2005-82, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 8. 4. 2003 se O. K., a F. K., domáhali určení, že se obnovilo jejich vlastnické právo k pozemku parc. č. 652 zapsanému u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj na listu vlastnictví č. 190 pro katastrální území S., obec S.-M. (dále též „pozemek“ nebo „nemovitost“). Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 4. května 2005, č. j. 4 C 604/2003-60, žalobu na požadované určení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Žalobci, kteří podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v průběhu odvolacího řízení zemřeli; žalobkyně dne 4. 2. 2006 a žalobce dne 3. 6. 2006.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. ledna 2007, č. j. 38 Co 468/2005-82, rozhodl, že v řízení bude dále jako s žalobkyní pokračováno s F. Š., bytem S.-M., (§107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Vyšel ze zjištění, že, dědici po zemřelých jsou O. K. (žalovaný v tomto řízení) a F. Š. (podle usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. D 296/2006-46, které nabylo právní moci 21. 11. 2006, a usnesení téhož soudu č. j. D 1208/2006-32, které nabylo právní moci 14. 11. 2006).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítl nesprávnost aplikace §107 o. s. ř. odvolacím soudem. Protože žádný z dědiců nepřevzal právo nebo povinnost z řízení o určení obnovení vlastnického práva zůstavitelů, jsou ve smyslu §107 odst. 2 o. s. ř. právními nástupci původních žalobců oba dědici. Vyjádřil přesvědčení, že za situace, kdy již vystupuje v tomto řízení jako žalovaný, došlo k zániku závazku splynutím ve smyslu §584 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) a odvolací soud měl řízení zastavit. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1899/2003. Navrhl proto napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s .ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil správnost aplikace ustanovení §107 o. s. ř. odvolacím soudem.
Podle §107 odst. 1 a 2 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení pokračovat ihned, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Smrt fyzické osoby je v majetkových věcech právní skutečností, s níž se pojí universální sukcese podle §460 a násl. obč. zák. Dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele, avšak princip ingerence státu při nabývání dědictví se projevuje tím, že dědictví musí být soudem projednáno a rozhodnuto. Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele.
V posuzovaném případě je předmětem řízení majetkový nárok, který mohl být součástí dědictví po zemřelých žalobcích. Původní žalobci se domáhali určení, že se obnovilo jejich vlastnické právo k pozemku s tvrzením, že byly naplněny zákonné předpoklady vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák. (tj. hrubé porušení dobrých mravů chováním obdarovaného - žalovaného vůči dárcům - žalobcům a jednostranný právní úkon dárců adresovaný obdarovanému). V průběhu odvolacího řízení ovšem žalobci zemřeli. Žalovaný je i nadále evidován v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti, která se tak nestala předmětem dědictví. Podle ustálené soudní praxe se darovací smlouva ruší v okamžiku, kdy dojde obdarovanému platný a důvodný projev vůle dárce, jenž směřoval k vrácení daru. S účinky ex nunc se pak obnoví vlastnictví dárce k darované věci a obdarovaný je povinen mu ji vydat. Zrušení darovací smlouvy je sice osobním právem dárce, jehož smrtí zaniká, avšak nároku z něho vyplývajícího se mohou dědici dárce domáhat, učinil-li dárce za svého života vůči obdarovanému projev směřující k vrácení daru (platný a důvodný). Lze souhlasit s žalovaným, že je vyloučeno, aby ve sporném řízení na straně žalující i žalované vystupovala tatáž osoba. Dojde-li totiž v důsledku sukcese ke splynutí osoby žalobce a žalovaného tím, že se žalovaný v průběhu řízení stane právním a procesním nástupcem žalobce, nelze v řízení pokračovat, neboť tomu brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který soud musí jedině řízení zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.). Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud České republiky již v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 24/2002. To platí však pouze pro případ, kdy se podle výsledků pravomocně skončeného dědického řízení stane žalovaný jediným dědicem majetkového nároku uplatňovaného v řízení zemřelým žalobcem (zůstavitelem). Taková situace v dané věci nenastala. V řízení uplatněný majetkový nárok nebyl sice předmětem dědického řízení, takže podle výsledků pravomocně skončeného dědického řízení nelze uzavřít, který ze dvou v úvahu přicházejících dědiců tento nárok nabyl, avšak zároveň lze s jistotou konstatovat, že žalovaný se nestal výlučným dědicem majetkového nároku uplatněného proti němu zůstaviteli v tomto řízení. Za daného stavu proto soudu nic nebránilo pokračovat v řízení a rozhodnout ve smyslu §107 o. s. ř. Obdobnou situaci řešil Nejvyšší soud České republiky v již zmiňovaném rozhodnutí zveřejněném pod R 24/2002, v němž zaujal právní názor, podle něhož potvrdí-li soud nabytí dědictví po žalobci, který v řízení uplatňoval majetkový nárok nedílné povahy, více dědicům podle jejich dědických podílů (§175q odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) a je-li jedním z těchto dědiců žalovaný, pokračuje soud v řízení jako se žalobci s ostatními dědici; žalovaný se účastníkem řízení na straně žalující nestane.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, rozhodl-li o procesním nástupci žalobců ve smyslu §107 o. s. ř. tak, že jím určil pouze F. Š. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. května 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu