ECLI:CZ:NS:2007:33.CDO.2437.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2437/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. A. B., zastoupeného JUDr. P. M., advokátem proti žalovanému R. Z., zastopenému Mgr. Milanem Honzejkem, advokátem o zaplacení částky 355.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 712/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 11. října 2006, č. j. 29 Co 293/2006-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2003, č. j. 11 C 712/2001-61, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 355.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1999 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně 3 % úroku z prodlení z této částky za dobu od 1. 4. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. října 2006, č. j. 29 Co 293/2006-105, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku 355.000,- Kč s jednotlivě určenými úroky z prodlení z dílčích splatných částek (výrok I.), žalobu zamítl „pokud bylo na úroku z prodlení požadováno více“ (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Účastníky řízení současně poučil, že proti jeho rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení.
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má zato, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávných skutkových závěrů. Není srozuměn s tím, že odvolací soud neuvěřil jeho tvrzení, že v písemném textu smlouvy o půjčce nebyla při jejím podpisu uvedena půjčená částka, a proto tato listina nemůže být pravdivou. Závěr o pravdivosti pak úzce souvisí s platností smlouvy jako takové. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení (výrok III.), avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není významné, jak odvolací soud formálně rozhodl; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikované v časopisu Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). Z pohledu shora uvedené judikatury je proto rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím rozsahu co do částky 355.000,- Kč a blíže uvedených úroků z prodlení (výrok I.) rozsudkem ve skutečnosti potvrzujícím a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak nemůže být dána.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl tedy „potvrzen“ prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal; dovolání tak není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Za této situace připadá v úvahu pouze přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ze znění citovaného ustanovení je zřejmé, že může založit přípustnost dovolání pouze pro řešení právních otázek, tedy že musí být dán dovolací důvod založený na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Výhrady žalovaného ke způsobu, jakým odvolací soud vyložil obsah smlouvy o půjčce a zjišťoval tak, jaká práva a povinnosti si v ní účastníci ujednali, míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Nejde o námitku zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Výhrady proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalovaný nevznáší. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru, že písemný text smlouvy o půjčce při podpisu smlouvy neobsahoval údaj o výši půjčené částky, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, tedy že taková smlouva je neplatná.
Jelikož z §236 o. s. ř. plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen na základě zákona, nemůže skutečnost, že odvolací soud v rozporu s procesními předpisy poučil účastníky o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání založit. Důsledkem chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení soudu o opravných prostředcích může být zachování lhůty k podání opravného prostředku, nikoli přípustnost jinak nepřípustného opravného prostředku (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. května 2002, sp. zn. 29 Odo 809/2001).
Dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští a dovolací soud je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu