ECLI:CZ:NS:2007:33.CDO.2650.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2650/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. p. s. s. r. o. zastoupené Mgr. T. H., advokátem proti žalovanému M. P., zastoupenému JUDr. J. Š., advokátkou o zaplacení 1,650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 256/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2006, č. j. 23 Co 144/2006-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. T. H., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 1,900.000,- Kč s příslušenstvím z titulu úhrady kupní ceny za nemovitosti (ch. evid. čísel 16, 18, 19 a 20 a pozemky parc. č. 31, 68, 69, 70, 71, 77, 78, 79 547, 548/1, 550/1, 586 a 605/1 v katastrálním území H.) převáděné kupní smlouvou ze dne 7. 5. 2001. V průběhu řízení vzala žalobu o zaplacení 250.000,- Kč zpět s tím, tato částka jí byla žalovaným po podání žaloby uhrazena.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. prosince 2005, č. j. 12 C 256/2002-161, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1,250.000,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 20. 10. 2001 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 8,5% z částky 1,900.000,- Kč od 10. 10. 2001 do 18. 3. 2003 (výrok I.), ohledně dalších požadovaných úroků z prodlení ve výši 2,5% z částky 1,250.000,- Kč od 20. 10. 2001 do zaplacení, úroků z prodlení ve výši 2,5% od 20. 10. 2001 do 18. 3. 2003 a ohledně další žalované částky 400.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 20. 10. 2001 žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vycházel ze zjištění, že účastníci (žalobkyně jako prodávající a žalovaný jako kupující) uzavřeli dvě kupní smlouvy s datem 7. 5. 2001. Předmětem první z nich byl prodej ch. evid. čísel 13, 14, 20 a 59 za kupní cenu 650.000,- Kč, Kč splatnou před podpisem kupní smlouvy. Předmětem druhé ze smluv byl prodej dalších ch. a tam specifikovaných pozemků (tedy ch. evid. čísel 16, 18, 19 a 20 a pozemků parc. č. 31, 68, 69, 70, 71, 77, 78, 79 547, 548/1, 550/1, 586 a 605/1 v katastrálním území H.) za kupní cenu 1,900.000,- Kč splatnou po zápisu vkladu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí. Žalovaný dosud zaplatil žalobkyni za nemovitosti celkem 1,300.000,- Kč a je povinen doplatit ještě částku 1,250.000,- Kč na úhradu kupní ceny sjednané ve výši 1,900.000,- Kč. Tvrzení žalovaného, že fakticky byla účastníky uzavřena pouze jediná kupní smlouva, jíž byly veškeré nemovitosti prodány za kupní cenu 1,900.000,- Kč a že kupní smlouva o prodeji čtyř chat za kupní cenu 650.000,- Kč byla sepsána (a měla sloužit) pouze pro účely vkladu do katastru nemovitostí soud neuvěřil. Stejně tak neuvěřil tvrzení žalovaného o úplné úhradě kupních cen, resp. o dalších platbách nad částku 1,300.000,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2006, č. j. 23 Co 144/2006-184, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části jeho výroku I. tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 650.000,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení, o zaplacení 4,5% úroku z prodlení z částky 600.000,- Kč od 20. 10. 2001; v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 600.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení p. a. od 18. 3. 2003 do zaplacení tento výrok potvrdil (výrok I.). Rozsudečným výrokem II. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. tak, že zamítl žalobu o zaplacení 8,5% úroku z prodlení z částky 1,900.000,- Kč od 20. 10. 2001 do 18. 3. 2003 a o zaplacení 4,5% úroku z prodlení z částky 1,000.000,- Kč od 31. 10. 2002 do 18. 3. 2003; v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni a 4% úrok z prodlení z částky 1,000.000,- Kč od 31. 10. 2002 do 18. 3. 2003, tento výrok potvrdil. Výrokem III. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ani odvolací soud neuvěřil žalovanému, že na základě uzavřených kupních smluv zaplatil žalobkyni více než částku 1,300.000,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla oprávněna platbu žalovaného ve výši 650.000,- Kč započítat na kupní cenu podle smlouvy o prodeji čtyř ch., neboť žalovaný jako dlužník označil, že tuto platbu poskytuje za účelem splátky kupní ceny ve výši 1,900.000,- Kč. Jelikož žalovaný zaplatil žalobkyni na kupní cenu ve výši 1,900.000,- Kč částku celkem ve výši 1,300.000,- Kč, tíží jej povinnost doplatit žalobkyni na této kupní ceně částku 600.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to výslovně do všech jeho výroků. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Naplnění jím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, nerespektoval zásadu rovnosti účastníků a pochybil při hodnocení důkazů. Má zato, že pokud by soudy provedly jím navržený důkaz výslechem svědka Č., musely by uvěřit jeho tvrzení, že žalobkyni byla předána další částka ve výši 600.000,- Kč na úhradu zbývající části kupní ceny a že žalovaný žalobkyni ničeho nedluží.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, příp. jako bezdůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele, se nejdříve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaný dovozuje přípustnost svého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., pomíjí však, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze v částech odvoláním napadených vyhovujících výroků a ve zbytku tyto výroky potvrdil. Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné podle ustanovení §237 až 239 o. s. ř. předchází posouzení, zda dovolání podal účastník k tomu subjektivně oprávněný. Již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, Nejvyšší soud dovodil, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154, a v usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 7/2000.
V projednávané věci není dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, subjektivně přípustné. Těmito výroky byly totiž žalobou uplatněné nároky žalobkyně na zaplacení části žalované částky a části požadovaných úroků z prodlení zamítnuty. Je zřejmé, že žalovanému tím nebyla - objektivně vzato - způsobena újma na jeho právech odstranitelná „odklizením“ uvedených výroků. Zrušení měnících výroků rozsudku odvolacího soudu by za této situace nemohlo přivodit pro žalovaného příznivější výsledek než ten, k jakému již odvolací soud dospěl (žalobu proti němu zamítl). Dovolání žalovaného směřující proti měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu proto bylo jako subjektivně nepřípustné odmítnuto (§243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §218 písm. b/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Samy o sobě tyto vady řízení – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.) a dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Podstatou dovolacích námitek jsou jednak výtky, že řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (konkrétně, že došlo k porušení zásad dvouinstančnosti řízení a rovnosti účastníků a že nebyl akceptován návrh na doplnění dokazování), a dále výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Pokud je v něm argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nezatížil řízení vadami a nepochybil - stejně jako před ním soud prvního stupně - ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by uzavřít, že žalovaný nemá povinnost platit žalobkyni 600.000,- Kč jako nedoplatek kupní ceny. Jinak řečeno výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
Protože dovoláním byl výslovně napaden i výrok o nákladech řízení, který - byť je začleněn do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí - má vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 ve spojení s §211 o. s. ř.), nezbylo než zvažovat přípustnost dovolání rovněž z hlediska ustanovení §237 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl, aniž se jím mohl zabývat z pohledu v něm uplatněných námitek (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.957,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu