ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.106.2006.1
sp. zn. 33 Odo 106/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Z. F. zastoupené advokátem a b) MUDr. A. F., zastoupeného advokátem proti žalované JUDr. J. Š., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce E. s. r. o. o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1054/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2005, č. j. 31 Co 287/2005-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni Z. F. částku 2.575,- Kč k rukám advokáta a žalovanému MUDr. A. F. rovněž částku 2.575,- Kč k rukám advokáta, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. října 2004, č. j. 7 C 1054/2004-23, jímž bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky (ve společném jmění manželů) pozemkových parcel č. 48/1 a 48/2 v kat. úz. T. (dále též „sporné pozemky“), a rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že kupní smlouvou z 3. 11. 2000 prodali žalobci úpadci mimo jiné sporné pozemky. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že nezaplatí-li úpadce ve sjednané lhůtě kupní cenu, mohou žalobci od smlouvy odstoupit. Jelikož úpadce skutečně cenu včas nezaplatil, využili žalobci dne 23. prosince 2000 možnosti odstoupení od smlouvy; přesto je v katastru nemovitostí i nadále zapsán jako vlastník sporných pozemků úpadce. Soud prvního stupně shledal na straně žalobců naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu a žalobě vyhověl s odůvodněním, že podle §48 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) byla smlouva v důsledku důvodného odstoupení od počátku zrušena a tím se sporné pozemky staly opět vlastnictvím žalobců. Odvolací soud se s tímto právním závěrem ztotožnil, když odmítl námitku žalované, že odstoupení od smlouvy nebylo úpadci řádně doručeno; v řízení bylo totiž výpovědí jednatelů úpadce prokázáno, že se tento projev vůle dostal do jeho sféry. Navíc k této námitce nebylo možno přihlédnout, jelikož se týká skutečnosti, která nebyla uplatněna před soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z přesvědčení, že rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Namítla, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně otázky řádného doručení právnické osobě, když podle jejího názoru doručení písemnosti na adresu fyzické osoby – statutárního orgánu a nikoli na adresu právnické osoby nemůže založit účinky doručení podle §45 a následujících občanského soudního řádu. Současně s odkazem na §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vytkla soudům obou stupňů, že přihlédly k uznání vlastnického práva žalobců, které úpadce učinil v jiném řízení a které se netýkalo sporných pozemků, nýbrž jiných nemovitostí převáděných kupní smlouvou z 3. 11. 2000, a v důsledku toho nebyly provedeny další potřebné důkazy. Žalovaná navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oba žalobci zpochybnili přípustnost dovolání žalované a navrhli, aby bylo odmítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Dovolání žalované nemůže být přípustné podle písm. b), jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ). Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
Z hlediska právního posouzení věci žalovaná zpochybňuje závěr o tom, že pokud byl projev vůle žalobců směřující k odstoupení od kupní smlouvy doručen na adresu statutárního zástupce úpadce, jde o účinné doručení této právnické osobě, a tvrdí, že tento právní závěr vychází z nesprávné aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu o doručování. Současně usuzuje, že otázka souladu takového závěru s procesními předpisy dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a že právě proto má napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam. Přitom ovšem pomíjí, že závěr odvolacího soudu o účinném doručení odstoupení od smlouvy není na aplikaci procesního předpisu založen. I když odvolací soud necituje v souvislosti s ním žádné zákonné ustanovení ani na žádné neodkazuje, je z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé, že účinnost doručení posuzoval z hlediska hmotného práva. Jeho závěr, že „odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon a stává se účinným tím, že dojde do dispoziční sféry adresáta“ totiž zjevně vychází z výkladu §45 odst. 1 ObčZ, jak se podává v judikatuře (srov. např. rozsudek ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 2437). Otázka, kterou žalovaná považuje za zásadní, tedy nebyla napadeným rozsudkem vůbec řešena, a proto nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit. Ostatně lze konstatovat, že vzhledem k tomu, že jde o posouzení okamžiku, kdy adresátovi došel hmotněprávní úkon, je aplikace občanského zákoníku jako normy hmotného práva zcela na místě.
Poukaz na nesprávnost postupu soudů obou stupňů, které přihlédly k předchozímu uznání vlastnického práva žalobců k jiným nemovitostem a v důsledku toho neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, považuje žalovaná za uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Ten by sám o sobě, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst.1 písm. c) OSŘ založit nemohl. Jelikož ovšem odvolací soud (byť podle názoru žalované nesprávně) dospěl ke skutkovým závěrům, na nichž založil své rozhodnutí, bylo by možno domáhat se nápravy jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ (srov. Bureš/Drápal/Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář – II. díl, C. H. Beck, 7. vydání 2006, strana 1266). Výhrady, které lze zmíněnému ustanovení podřadit, však žalovaná nevznáší a navíc by tento dovolací důvod v případě dovolání, jež by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, stejně nebylo možno uplatnit.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované, pokud směřuje proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu, není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Jelikož pak občanský soudní řád nepřipouští dovolání ani proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003), nezbylo než toto dovolání podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje u každého z nich odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 9. 2006 vyhláškou č. 276/2006 Sb. (srov. článek II této vyhlášky)], stanovená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 9. 2006 vyhláškou č. 277/2006 Sb. (srov. článek II této vyhlášky) částkou 2.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné usnesení, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. března 2007
Vít Jakšič
předseda senátu