ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1112.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1112/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. N. a b) A. N., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. T., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 362.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 108/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 18 Co 453/2004-368, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaném domáhali mimo jiné zaplacení částky 1,247.520,- Kč s příslušenstvím za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, kterou si od něho pronajali a s jeho souhlasem rekonstruovali.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 14. května 2004, č. j. 8 C 108/99-343, zastavil řízení o zaplacení částky 885.420,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 15. 4. 1996 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 362.100,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 15. 4. 1996 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Jeho předchozí rozsudek ze dne 9. října 2001, č. j. 8 C 108/99-213, jímž byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. března 2002, č. j. 24 Co 75/2002-226, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 18 Co 453/2004-368, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. května 2004, č. j. 8 C 108/99-343, ve výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci dne 10. 3. 1993 uzavřeli smlouvu o nájmu domu v M. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), podle níž žalovaný žalobcům pronajal veškeré bytové i nebytové prostory v domě na dobu od 7. 2. 1993 do 7. 2. 1998 za účelem podnikání za nájemné 60.000,- Kč ročně. Nebytové prostory v domě byly určené rozhodnutím stavebního úřadu k provozování služeb. Účastníci příslušný obecní úřad o předchozí souhlas k pronájmu nebytových prostor nežádali. Obvyklé nájemné za dům v době od 3. 7. 1997 do 31. 5. 2003, kdy žalobci dům vyklidili, představuje částku 856.078,50 Kč. Žalobci žalovanému za užívání domu v tomto období zaplatili částku 100.000,- Kč a provedenou rekonstrukcí dům zhodnotili o 252.900,- Kč. Na základě těchto učiněných skutkových zjištění dospěly oba soudy k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 10. 3. 1993 je ve smyslu §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění do 2. 12. 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), ve spojení s §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) absolutně neplatná jako celek v důsledku absence předchozího souhlasu příslušného obecního úřadu k pronájmu nebytových prostor v domě. Nájemné bylo totiž sjednáno ve výši 60.000,- Kč ročně a ani výkladem obsahu smlouvy za pomoci interpretačních pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. a výslechem účastníků nebylo možno učinit závěr o tom, jaká část paušálně sjednaného nájemného připadá na užívání nebytových prostor a jaká na byt. Proto tu část smlouvy, jíž byl žalobcům pronajat byt v předmětném domě, byť k její platnosti nebylo potřeba předběžného souhlasu příslušného obecního úřadu, nelze oddělit ve smyslu §41 obč. zák. od té části, jíž byly pronajaty nebytové prostory a jež je neplatná z uvedených důvodů. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 1548/97 konstatoval, že když byl uvedený dům pronajímán jako celek, šlo o nájemní smlouvu sice uzavřenou v právním režimu §663 a násl. obč. zák., ale jelikož dům obsahoval nebytové prostory, v nichž byly provozovány služby (kadeřnictví), vztahuje se i na tuto smlouvu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Byla-li smlouva o nájmu domu neplatná jako celek, vznikalo žalobcům jeho užíváním bez právního důvodu bezdůvodné obohacení (na úkor žalovaného) ve výši nájemného obvyklého v místě a čase za nemovitost obdobného charakteru ve smyslu §451 a §458 odst. 1 obč. zák. (od 3. 7. 1997 do 31. 5. 2003 jde o částku 856.078,50 Kč). Žalovaný se naopak na úkor žalobců bezdůvodně obohatil tím, že provedenou rekonstrukcí zhodnotili jeho dům o částku 252.900,- Kč (§451 a §458 odst. 1 obč. zák.). Protože žalovaný provedl úkon směřující k započtení své pohledávky proti pohledávce žalobců, zanikla pohledávka žalobců započtením (§580 obč. zák.).
Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (předchozím rozsudkem, jenž byl odvolacím soudem zrušen, nerozhodl soud prvního stupně jinak) a dovolací soud je neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, může být jeho přípustnost dána jen naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze úspěšně použít pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. uplatnit vůbec (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci nejsou především srozuměni s výší obvyklého nájemného zjištěného ze znaleckého posudku, z níž vycházel odvolací soud; považují ji za nadsazenou. Tato výhrada ovšem není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, neboť je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobci zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že nájemní smlouva je ve smyslu §39 obč. zák. neplatná jako celek, neboť její část týkající se nájmu „bytu“ v předmětné budově není oddělitelná od zbytku smlouvy ve smyslu §41 obč. zák. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda z obsahu konkrétního právního úkonu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, vyplývá nemožnost oddělit jeho část od ostatního obsahu, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v daném případě lze proto jen velmi obtížně zobecnit (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 23). Navíc k otázce částečné neplatnosti právního úkonu (§41 obč. zák.), resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/1999, publikované v časopise Právní rozhledy č. 8/99, ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikované v tomtéž časopise č. 6/98 nebo ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6/98). V nich vyslovil právní názor, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu (§41 obč. zák.) je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo (§35 obč. zák.). Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahovém nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. Protože odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, není opodstatněná dovolací výtka, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Jelikož dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), lze uzavřít, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovaný s přihlédnutím k obsahu jeho vyjádření k dovolání v této fázi řízení nevynaložil účelně žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobcům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu