ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1189.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1189/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. M. B., zastoupeného JUDr. P. S., advokátem proti žalovaným 1) Ing. J. V., zastoupenému JUDr. Z. F., advokátkou a 2) V. a. s. o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 215/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. března 2005, č. j. 42 Co 510/2004-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 2. 2000 uzavřené mezi žalovanými Ing. J. V. jako postupníkem a společností V., a. s. jako postupitelem, jíž žalovaná postoupila žalovanému svou pohledávku za žalobcem ve výši 2,002.550,- Kč. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřoval především v tom, že bez tohoto určení by i nadále neměl jistotu, komu má svůj dluh zaplatit, přičemž v případě plnění žalovanému by došlo k získání bezdůvodného obohacení a zaplacení jednomu ze žalovaných by v budoucnu mohlo vést ke sporům; vyhověním žalobě na určení se tak vytvoří pevný základ pro právní vztahy mezi účastníky, kdy by již nebyl obtěžován návrhy žalovaného na nařízení výkonu rozhodnutí. Naléhavý právní zájem je dán i okolností, že žalovaný na něho podal trestní oznámení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. června 2004, č. j. 29 C 215/2001-83, zamítl žalobu na určení, že „dohoda o postoupení pohledávek“ uzavřená dne 14. 2. 2000 v O. – V. mezi žalovaným a žalovanou, jejímž předmětem mělo být postoupení peněžitých pohledávek žalované za žalobcem v částce 2,002.550,- Kč na žalovaného, je absolutně neplatná a nemá žádných právních účinků, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. března 2005, č. j. 42 Co 510/2004-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce (coby dlužník) v písemné dohodě uzavřené se žalovanou (coby věřitelem) dne 30. 9. 1994 uznal, že jí dluží z titulu nedoplatku faktury věřitele ze dne 23. 12. 1992 č. 492982 částku 2,102.550,- Kč za dodávku smaltovaných nádrží. Tehdejší Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem pro uznání ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 17 Cm 84/96, který nabyl právní moci, žalobci (v procesním postavení žalovaného) uložil povinnost zaplatit žalované (v procesním postavení žalobkyně) částku 2,002.550,- Kč. Žalovaní uzavřeli dne 14. 2. 2000 smlouvu o postoupení pohledávek, podle níž žalovaná (postupitel) postoupila žalovanému (potupníkovi) pohledávky za žalobcem (dlužníkem) v celkové hodnotě 2,002.550,- Kč, představujících část faktury č. 492982 splatné 2. 1. 1993 vystavené na celkovou částku 2,102.550,- Kč, a žalovaný se jí zavázal zaplatit sjednanou úplatu. Žalovaný podal proti žalobci návrh na nařízení exekuce, který byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2001, č. j. 92 E 904/2000-11, ve znění měnícího usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 10 Co 555/2001, zamítnut; k dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 31. 7. 2003, č. j. 20 Cdo 1319/2002-40, měnící usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil v něm závazný právní názor, že smlouvou o postoupení pohledávky podle §524 a násl. obč. zák. lze doložit přechod práva podle §256 odst. 1 o. s. ř., i když identifikuje pohledávku jinak, než odkazem na vykonávaný titul.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. Konstatoval, že smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou podle §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále opět jen „obč. zák.“) dochází pouze ke změně v osobě věřitele pohledávky za dlužníkem, nikoliv ke změně na straně dlužníka (žalobce). Domáhá-li se proto žalobce určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, vyhovující výrok rozsudku soudu by ničeho nezměnil na jeho právním postavení dlužníka, ať už by věřitelem byl žalovaný nebo žalovaná. Žalobcova povinnost je splnit dluh. Tohoto závazku se zprostí plněním postupiteli, dokud mu postoupení pohledávky není oznámeno postupitelem, případně prokázáno postupníkem. Poté se svého závazku zprostí splněním dluhu postupníkovi, a to i když je smlouva o postoupení pohledávky neplatná (§526 obč. zák.). Měl-li žalobce pochybnosti o tom, zda žalovaný je legitimován požadovat po něm plnění, měl možnost plnit žalované, případně do úřední úschovy, aby svůj závazek splnil. Jestliže měl zato, že výkon rozhodnutí byl nařízen k návrhu osoby, které nic nedluží, mohl se v rámci exekučního řízení bránit např. návrhem na zastavení exekuce. Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, který se vzhledem k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení již věcně nezabýval tvrzenou neplatností smlouvy o postoupení pohledávek. Odvolací soud nedoplnil dokazování listinným důkazem, jak navrhoval žalobce, pro jeho nepřípustnost v systému neúplné apelace (uvedený důkaz mohl být navržen již v řízení před soudem prvního stupně).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že v řízení neprokázal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Soudům vytkl, že nezohlednily okolnost, že do doby, než bude postaveno najisto, kdo je jeho věřitelem a komu má plnit, je jeho právní postavení nejisté. V opačném případě by mohlo dojít k situaci, že plnění např. i v rámci exekuce by mohlo vést k získání bezdůvodného obohacení žalovaným. Po podrobném popisu geneze daného případu a jednotlivých okolností, které jej provázely, žalobce i nadále tvrdí, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 14. 2. 2000 je z jím uváděných důvodů absolutně neplatným právním úkonem. Rozhodnutí soudu vyhovující žádanému určení by bylo nepochybně důvodem k zastavení všech exekucí. Vyjádřil přesvědčení, že soudy (nalézací i exekuční) jsou povinny ze zákona přihlížet k absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu, neboť absolutní neplatnost nastává bez ohledu na vůli účastníků hmotněprávního úkonu; proto ani on nemůže požívat ve smyslu §526 odst. 2 obč. zák. ochrany, a to tím spíše, že mu postoupení pohledávky nebylo oznámeno. Za neudržitelný pokládá výklad §526 odst. 2 obč. zák., podle něhož dlužník svůj dluh splní i tehdy, plní-li postupníkovi na základě neplatné smlouvy o postoupení pohledávky.Vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nehodnotily provedené důkazy jednotlivě a v jejich souhrnu a neučinily z nich skutková zjištění, na základě nichž by musely dospět k právnímu závěru, že smlouva o postoupení pohledávek je absolutně neplatná. Další vada řízení spočívá v okolnosti, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že je akcionářem žalované, byť tuto skutečnost uplatnil až v dodatku k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť se o ní dozvěděl až z potvrzení Střediska cenných papírů v P. ze dne 22. 10. 2004 (§205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvnímu stupni k dalšímu řízení. Žalobce dovolání doplnil podáním ze dne 29. 11. 2005, jež obsahuje námitky zejména skutkového charakteru, a k němuž připojil listinné důkazy.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení jeho přípustnosti. Přitom nemohl přihlížet k výhradám uvedeným v doplnění dovolání ze dne 29. 11. 2005, neboť byly uplatněny až po uplynutí lhůty k podání dovolání (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Vzhledem k řečenému jsou proto z hlediska přípustnosti dovolání bezpředmětné námitky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který není způsobilý přípustnost dovolání v posuzovaném případě založit.
Žalobce svými dovolacími námitkami především zpochybnil posouzení právní otázky existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. odvolacím soudem. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe. Již v usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Právní závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, postrádá potřebný významový přesah do další rozhodovací činnosti soudů, neboť je právně významný právě a jen pro danou věc a opírá se o zcela jedinečné skutkové okolnosti tohoto konkrétního případu, které nelze zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Obdobné závěry přijal Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71).
Navíc otázka existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy byla již mnohokráte předmětem rozhodování dovolacího soudu a nejde tak o otázku dosud nevyřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, která by z těchto důvodů mohla založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 21/1997, a v řadě dalších rozhodnutí formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého určovací žaloba podle §80 písm. c/ o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Odvolací soud se v posuzovaném případě od této judikatury neodchýlil a jeho rozhodnutí tak nemůže být v kolizi s hmotným právem. Žalobce v podstatě požaduje, aby v nalézacím řízení byla řešena otázka, zda na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 2. 2000 přešlo na žalovaného právo vymáhat pohledávku za žalobcem přiznanou žalované (postupitelce) rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, který je exekučním titulem v zahájeném exekučním řízení. Řešení této otázky však přísluší ve smyslu §256 o. s. ř. především soudu v exekučním řízení, takže je-li toto řízení zahájeno, je na žalobci, aby se v něm bránil za použití argumentů uplatňovaných v tomto nalézacím řízení. Rovněž úvahy odvolacího soudu, že závazek žalobce případným splněním žalovanému zanikne bez ohledu na to, zda smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, jsou bezchybné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/2004, v němž byl vyjádřen názor, že otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je z hlediska účinku splnění závazků dlužníkem postupníkovi nerozhodná, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. Za této situace, kdy dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky, zaniká jeho závazek splněním postupníkovi i v případě, kdy smlouva o postoupení pohledávky neexistuje). Za bezpředmětnou lze považovat dovolací námitku žalobce, že soudy jsou povinny přihlížet k absolutní neplatnosti právních úkonů, neboť zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je vyloučeno, aby se současně zabýval také věcí samou. Z uvedeného logicky plyne, že oba soudy, které dovodily neexistenci naléhavého právního zájmu na určení, se ani nemohly otázkou neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky zabývat. Správný je proto závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na žádaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř., jelikož rozhodnutí, jímž by soud vyhověl žalobě na určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky by ničeho nezměnilo na postavení žalobce jako dlužníka a nebylo by způsobilé odvrátit budoucí spory účastníků. K tomu je možno dodat již jen to, že v posuzovaném případě určovací žaloba neslouží potřebám praktického života a vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl žalobcem užit opodstatněně a že pro řešení nastolené právní otázky nelze přiznat napadenému rozsudku po právní stránce zásadní význam a dovolání přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným, kteří by podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 10. října 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu