ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.123.2006.1
sp. zn. 33 Odo 123/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré v právní věci žalobce Ing. J. N., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti žalovanému F. Ř., zastoupenému JUDr. K. F., advokátem o zaplacení částky 1,196.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 315/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2005, č. j. 31 Co 307/2005-316, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 1,196.000,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 3. 11. 1999 do zaplacení s odůvodněním, že s žalovaným dne 17. 12. 1997 uzavřeli smlouvu o půjčce, na jejímž základě mu půjčil částku 945.000,- Kč, splatnou ve dvou splátkách, první ve výši 500.000,- Kč dne 10. 1. 1998 a druhou ve výši 445.000,- Kč ve lhůtě deseti dnů ode dne pravomocného výmazu zástavních práv váznoucích na průmyslovém objektu – ocelové hale na parcele st. 833/18 v k. ú. K. Ve smlouvě byla rovněž sjednána smluvní pokuta ve výši 2.000,- Kč za každý den prodlení s úhradou půjčky. Ke zrušení zástavního práva došlo dne 29. 12. 1997. Protože se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením částky 445.000,- Kč, vyúčtoval mu žalobce smluvní pokutu za 589 dní prodlení (od 29. 12. 1997 do 20. 8. 1999) v částce 1,196.000,- Kč. Tu dosud žalovaný neuhradil. Žalovaný naopak samostatným návrhem uplatnil vůči žalobci požadavek na zaplacení celkové částky 2,647.285,- Kč představující dvakrát 287.200,- Kč jako smluvní pokutu podle čl. VI. a VII. smlouvy ze dne 1. 10. 1996, částku 447.885,- Kč za užívání části pozemku parc. č. 833/30 a částku 1,625.000,- Kč za užívání části pozemku parc. č. 833/23.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 3. února 2005, č. j. 11 C 315/99-256, po částečném zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 209.436,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 3. 11. 1999 do zaplacení, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 986.564,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 3. 11. 1999 do zaplacení, zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 2,647.285,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V souladu s kasačním usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č. j. 31 Co 86/2004-161, se nejprve zabýval otázkou charakteru právního vztahu mezi účastníky řízení, vyplývajícího ze smlouvy ze dne 1. 10. 1996 (o pronájmu nemovitosti a o budoucí smlouvě kupní). Shodně se závěry obsaženými ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 313/99 posoudil tento vztah jako vztah podléhající režimu občanského zákoníku. Následně dovodil, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce podle §657 obč. zák. a k platnému sjednání smluvní pokuty pro případ pozdní úhrady půjčky. Vzájemný návrh žalovaného neshledal důvodným a částky jím uplatňované (mimo částku 209.436,- Kč, o kterou vzal žalobce žalobu v průběhu řízení zpět) nezpůsobilými ke kompenzaci podle §580 odst. 1 obč. zák., protože u částek dvakrát 287.200,- Kč žalovaný neprokázal vznik nároku na jejich zaplacení, u požadavku na zaplacení částky 447.885,- Kč došlo k zániku závazku v důsledku započtení žalobcem a částečným zpětvzetím žaloby a u pohledávky v rozsahu částky 1,625.000,- Kč došlo k jejímu zániku započtením, učiněným ve věci Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 11 C 313/99.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. srpna 2005, č. j. 31 Co 307/2005-316, zastavil řízení o odvolání proti zamítavému výroku (v důsledku částečného zpětvzetí odvolání), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s právním posouzením věci, přičemž v zájmu hospodárnosti odkázal na úplné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, směřující proti potvrzujícímu výroku a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm c) o. s. ř. Napadené rozhodnutí má podle něj ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena, navíc je odvolacími a dovolacím soudem řešena rozdílně a řeší ji v rozporu s hmotným právem. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že se nesprávně vypořádal s otázkou, zda vztah ze smlouvy o pronájmu nemovitostí a smlouvy o budoucí kupní smlouvě je vztahem, jenž se řídí ustanoveními občanského zákoníku nebo obchodního zákoníku, když kompenzační námitku a otázku běhu promlčecí doby posoudil podle občanského zákoníku. Rozborem ustanovení §2 odst. 2 a §261 odst. 1 obchodního zákoníku a §4 zákona č. 455/1991 Sb. dovozuje, že shora uvedené vztahy jsou vztahy podléhající režimu obchodního zákoníku a soudy obou stupňů pochybily, pokud tuto otázku posuzovaly podle zákoníku občanského. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, neboť přesto, že předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně - rozsudek ze dne 21. srpna 2003, č. j. 11 C 315/99-137, ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. ledna 2004, č. j. 11 C 315/99-152 - byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č. j. 31 Co 86/2004-161, zrušen, rozhodl soud prvního stupně v rozsahu částky 986.564,- Kč s příslušenstvím stejně jako v původním rozsudku. Zbývá proto zvažovat přípustnost dovolání pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z jeho znění vyplývá, že dovolání podle něj je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde přitom jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, popřípadě na usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné Souboru, svazku 1, pod č. C 71.
S ohledem na skutečnost, že žaloba o vzájemném návrhu žalovaného byla pravomocně zamítnuta (odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně vzal žalovaný zpět), nepředstavuje řešení otázky charakteru vztahu založeného smlouvou ze dne 1. 10. 1996 (o pronájmu nemovitosti a o budoucí smlouvě kupní) otázku, na které by bylo rozhodnutí odvolacího soudu, opírající se o nárok ze smlouvy o půjčce ze dne 17. 12. 1997, založeno; pravomocným zamítavým výrokem o vzájemné žalobě byla vyřešena otázka existence kompenzabilních pohledávek žalovaného a předběžná otázka charakteru právního vztahu založeného smlouvou ze dne 1. 10. 1996.
Otázka, z jejíhož řešení žalovaný dovozuje zásadní právní význam napadeného rozsudku, tedy pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující. Jelikož řešení jiných otázek, na nichž je potvrzující rozsudek odvolacího soudu postaven, žalovaný nezpochybnil a dovolací soud je při zkoumání přípustnosti dovolání vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), nelze napadenému rozsudku přiznat zásadní právní význam.
Dovolání tedy není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2007
Vít Jakšič
předseda senátu