ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1258.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1258/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. P. a 2) M. P., zastoupeným advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v O. pod sp. zn. 8 C 207/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v O. ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 8 Co 556/2004-79, ve znění opravného usnesení ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 8 Co 556/2004-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v O. rozsudkem ze dne 6. května 2004, č. j. 8 C 207/2001-47, nahradil projev vůle žalovaných nezbytný k uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem jako kupujícím a žalovanými jako prodávajícími ve znění uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaných Krajský soud v O. rozsudkem ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 8 Co 556/2004-79, ve znění opravného usnesení ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 8 Co 556/2004-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na nahrazení projevu vůle zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce uzavřel jako budoucí kupující dne 18. 11. 1996 se žalovanými jako budoucími prodávajícími smlouvu o budoucí smlouvě kupní (dále též „smlouva“), v níž se žalovaní v článku II bodu 2/ zavázali, že na základě písemného návrhu žalobce doručeného jim nejpozději do 30. 9. 2007 s ním uzavřou do deseti dnů kupní smlouvu (její znění je nedílnou součástí smlouvy), jejímž předmětem bude převod vlastnického práva k domu č. p. 181 postavenému na pozemku parc. č. 66, zapsanému v katastru nemovitostí na LV č. 4963 pro katastrální území O. – P., město O. (dále též „nemovitost“), za kupní cenu 1,100.000,- Kč. V článku III. se žalobce zavázal žalovaným poskytnout na sjednanou kupní cenu zálohy tak, že částku 330.000,- Kč uhradí před podpisem smlouvy o smlouvě budoucí a následně počínaje měsícem září 1997 bude platit částky 6.416,70 Kč měsíčně. Účastníci si dále sjednali, že podmínkou uzavření kupní smlouvy je zaplacení celé kupní ceny. Článek IV. smlouvy obsahuje dohodu stran, že nedodrží-li žalovaní závazek uzavřít kupní smlouvu podle článku II. bodu 2/, zaplatí společně a nerozdílně žalobci smluvní pokutu v částce 2,000.000,- Kč. Žalobce žalovaným na zálohách kupní ceny uhradil celkem 631.584,90 Kč (poslední splátka byla poukázána 11. 6. 2001). Dne 30. 7. 2001 vyzval žalobce žalované k uzavření kupní smlouvy s tím, že nedoplatek kupní ceny ve výši 468.415,10 Kč jim zaplatí při podpisu smlouvy. Poté, co se žalovaní k uzavření kupní smlouvy nedostavili, žalobce jim s odkazem na dohodu v článku IV. smlouvy vyúčtoval za porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu ve výši 2,000.000,- Kč, již si započetl na nedoplatek kupní ceny.
Soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena platně (§50a obč. zák.), závazek žalovaných uzavřít kupní smlouvu v důsledku změny poměrů nezanikl (§50a odst. 3 obč. zák.). Taktéž dohodu o smluvní pokutě posoudil jako platný právní úkon, který není ani pro svoji výši v rozporu s dobrými mravy (§544 a §3 odst. 1 obč. zák.). Žalovaným tak vznikla povinnost uzavřít kupní smlouvu, neboť nedoplatek kupní ceny byl uhrazen zápočtem smluvní pokuty. Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě podle §544 a násl. obč. zák. je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatným právním úkonem (§3 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §39 obč. zák.). Rozpor s dobrými mravy spatřoval jednak v tom, že smluvní pokuta je vzhledem k výši kupní ceny nepřiměřeně vysoká, a jednak v tom, že si žalovaní měli navíc zajišťovat bydlení. S přihlédnutím k tomuto závěru dovodil, že zbytek kupní ceny nebyl zaplacen zápočtem smluvní pokuty. Jelikož žalobce nezaplatil žalovaným celou kupní cenu, nemohla jim vzniknout povinnost uzavřít kupní smlouvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl nesprávnost závěru, že dohoda o smluvní pokutě je s ohledem na její výši pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná ve smyslu §3 odst. 1 a §39 obč. zák. Argumentuje tím, že byla-li smlouva o budoucí kupní smlouvě (včetně ujednání o kupní ceně) sjednána před deseti lety, jistě by se prodej nemovitosti v současnosti realizoval za kupní cenu vyšší; tomu pak odpovídá výše sankce sjednané pro případ neuzavření kupní smlouvy. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 33 Odo 313/2002. Je proto přesvědčen, že smluvní pokuta ve výši 2,000.000,- Kč v daném případě dostatečně plnila funkci preventivní, uhrazovaní a sankční, a navíc ani nezahrnuje všechny škody, které lze v souvislosti s porušením kontraktační povinnosti očekávat. Není-li správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, nutně je nesprávný i jeho další závěr, že kupní cena nebyla doplacena zápočtem smluvní pokuty a že žalovaným povinnost uzavřít kupní smlouvu nevznikla. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Žalobce nenamítá, že řízení je postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen uplatněným dovolacím důvodem.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, žalobce předestřel k dovolacímu přezkumu otázku, zda ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 a §3 odst. 1 obč. zák.), na jejímž řešení je závislý závěr, zda žalovaným vznikla povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu. Je přesvědčen, že ujednání o smluvní pokutě je platné, a proto část kupní ceny byla zaplacena zápočtem smluvní pokuty. Proto nemůže obstát ani názor odvolacího soudu, že žalovaným nevznikla povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu, neboť nebyla zaplacena kupní cena.
Dovolací soud konstatuje, že zásadní pro danou věc je vyřešení otázky, za jakých okolností, podle obsahu smluvního ujednání účastníků obsaženého ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní, vznikl žalobci nárok na smluvní pokutu.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
V posuzovaném případě se žalovaní v článku IV. smlouvy zavázali v případě nedodržení závazku uzavřít budoucí kupní smlouvu podle článku II. bodu 2/ (tedy do deseti dnů od písemné výzvy učiněné žalobcem nejpozději do 30. září 2007) k povinnosti společně a nerozdílně uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 2,000.000,- Kč. Z článku III. smlouvy dále plyne, že žalobce se jako budoucí kupující zavázal zaplatit kupní cenu za nemovitost tak, že před podpisem smlouvy o smlouvě budoucí zaplatí žalovaným částku 330.000,- Kč (jako zálohu na kupní cenu) a dále bude zálohově kupní cenu splácet ve sjednaných měsíčních splátkách počínaje měsícem zářím 1997. Interpretací ujednání obsažených v těchto článcích smlouvy lze dojít k jedinému závěru, že povinnost zaplatit smluvní pokutu byla vázána na porušení povinnosti žalovaných uzavřít kupní smlouvu v dohodnuté lhůtě od doručení písemné výzvy žalobce, ovšem pouze za předpokladu, že žalobce uhradí plnou výši kupní ceny formou zálohy. Z uvedeného nutně plyne, že neuhradil-li žalobce zálohově celou kupní cenu, nevznikl žalovaným závazek uzavřít s ním kupní smlouvu. Jestliže se žalovaní nedostali do prodlení s povinností uzavřít kupní smlouvu, nemohl žalobci vzniknout nárok na smluvní pokutu, neboť žalovaní neporušili smluvní závazek, na něhož byl vznik smluvní pokuty vázán. Za této situace bylo již nadbytečné zabývat se otázkou, zda smluvní pokuta je pro rozpor s dobrými mravy neplatná.
Lze uzavřít, že správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaným nevznikla povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, se nepodařilo žalobci prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit. Dovolací soud proto jeho dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy v dovolacím řízení úspěšní žalovaní nevynaložili žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobci právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. října 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu