ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1307.2007.1
sp. zn. 33 Odo 1307/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. t., proti žalované H. A. Z. H., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 548.400,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 25 C 5/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 26. května 2005, č. j. 20 Co 89/2005-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v konečném znění žaloby po žalované domáhala zaplacení 676.125,- Kč z titulu dlužných televizních poplatků za období od ledna 1999 do září 2004.
Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 25 C 5/2004-68, zamítl žalobu do částky 127.725,- Kč, žalovanou uznal povinnou zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 548.400,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná je podnikatelem, který od roku 1995 vlastní 131 kusů televizních přijímačů, které jsou umístěny v hotelových pokojích a jsou technicky způsobilé k reprodukci televizního vysílání. Příjem televizního signálu je v hotelu regulován prostřednictvím centrálního počítače, hosté si mohou volit programy v rámci jeho nabídky. Soud neuvěřil tvrzení žalované, že televizory jsou využívány pouze k informování hostů, neboť takové tvrzení nekoresponduje ani s výpovědí svědka K., který po dobu 10 let zajišťuje pro žalovanou servis komunikačního systému G. A., ani s údaji na internetových stránkách hotelu, kde je inzerován mimo jiné též SAT TV. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud shledal nárok žalobkyně na zaplacení televizních poplatků ze 131 televizních přijímačů za období od února 2000 do září 2004 oprávněným; do částky 127.725,- Kč žalobu zamítl, neboť došlo k promlčení práva žalobkyně na zaplacení poplatků za období od ledna 1999 do ledna 2000 a žalovaná námitku promlčení uplatnila.
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 26. května 2005, č. j. 20 Co 89/2005-92, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Zdůraznil, že z hlediska předmětu poplatku podle §1 odst. 2 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, je významné pouze to, zda jde o zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání (tedy o televizní přijímače) bez ohledu na to, jakým konkrétním způsobem se tato reprodukce zajišťuje. Z hlediska povinnosti platit poplatek z držby televizních přijímačů proto není rozhodné, že příjem televizního signálu je v daném případě žalovanou regulován prostřednictvím centrálního počítače a není ani rozhodné, zda je hotelovým hostům umožněn příjem vysílání Č. t., resp. zda mohou volit televizní programy jen v rámci nabídky centrálního počítače (jde o obdobnou situaci jako při přijímání signálu prostřednictvím jiného technického zařízení, např. za pomoci antény a jejího nastavení).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Nadále zastává názor, že televizní poplatky není povinna hradit, neboť zařízení umístěná na jednotlivých pokojích jejího hotelu nejsou technicky způsobilá k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání a nelze je pojímat jako televizní přijímače (nenaplňují zákonné definiční znaky televizního přijímače). Z dokazování provedeného soudem prvního stupně totiž vyplynulo, že zařízení umístěná na hotelových pokojích jsou způsobilá k reprodukci televizního vysílání pouze prostřednictvím centrálního počítače a bez jeho příkazu nelze na jednotlivých pokojích přijmout jakýkoli signál. Host hotelového pokoje tak nemá možnost individuální volby stran reprodukce televizního vysílání; jeho volba je omezena tím, co mu žalovaná prostřednictvím svého centrálního počítače nabídne. Kvalifikovaně posoudit, zda zařízení umístěná v hotelových pokojích lze považovat za televizní přijímače, mohl pouze znalec, který však nebyl soudem ustanoven. V řízení nebylo rovněž ani prokázáno, že hotel disponuje konvektory, které zajišťují příjem vysílání Č. t. Svědek J. K. sice zmínil, že televizní přijímače umístěné v hotelových pokojích jsou způsobilé - pokud to obsluha centrálního počítače dovolí - přijímat i vysílání Č. t., zároveň však tuto výpověď negoval sdělením, že neví, zda jsou v hotelu konvektory pro příjem vysílání Č. t. Žalovaná připomíná existenci výjimky z poplatkové povinnosti; §4 písm. b/ zákona č. 252/1994 Sb. stanoví, že telekomunikační zařízení určená výhradně k jinému účelu než příjmu vysílání Č. r. a Č. t. televiznímu poplatku nepodléhají. Protože v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná ve svém hotelu disponuje zařízeními, která by objektivně umožňovala příjem a reprodukci vysílání Č. t., nelze po ní ani žádat úhradu televizních poplatků. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu.
I když žalovaná v dovolání výslovně argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejího podání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl. Je totiž přesvědčena, že pokud by soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy, příp. doplnily dokazování znaleckým posudkem, musely by učinit odlišné zjištění ohledně její držby televizních přijímačů (tj. zařízení, která jsou technicky způsobilá k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání), resp. nemohly by dovodit, že zařízení umístěná na pokojích jejího hotelu mohou přijímat vysílání Č. t. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by uzavřít, že žalovaná nemá povinnost platit televizní poplatky ze 131 televizních přijímačů. Jinak řečeno výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
Lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a ze spisu se nepodává, že by žalobkyni, která by jinak měla právo na jejich náhradu, náklady v této fázi řízení vznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu