ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1489.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1489/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré v právní věci žalobců a) L. Š., b) H. Ch., c) J. V., zastoupených JUDr. M. P., advokátkou proti žalovaným 1) m. N. J. zastoupenému JUDr. O. M., advokátem, 2) Č. r. o vydání nemovitosti a o zaplacení částky 1,888.920,- Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 231/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2005, č. j. 8 Co 155/2005-212, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 14 C 231/2002-169, ve výrocích, kterými Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl vůči prvnímu žalovanému žalobu na zaplacení celkové částky 1,778.400,- Kč (výroky II. a III.) a vůči druhé žalované žalobu na zaplacení částky 110.520,- Kč (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a druhou žalovanou (výrok VI.). Ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a prvním žalovaným tento rozsudek změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně totiž zjistil úplně skutkový stav věci a na jeho základě věc správně posoudil i po právní stránce. Za situace, kdy v případě žalobního požadavku vůči prvnímu žalovanému byla žaloba projednatelná a žalobci ani přes poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neuvedli všechny skutečnosti o oprávněnosti svého požadavku a neoznačili k nim důkazy, musí nést nepříznivé procesní následky vyplývající z nesplnění těchto procesních povinností, jejichž důsledkem je zamítnutí žaloby. Ze stejných důvodů, ale zejména pro vznesenou námitku promlčení, nemůže být žaloba v rozsahu částky 110.520,- Kč důvodná ani vůči druhé žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím zvoleného advokáta dovolání, směřující proti potvrzujícím výrokům a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm c) o. s. ř. Napadené rozhodnutí má podle nich ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V té souvislosti kladou otázku, zda je dáno úmyslné zavinění resp. porušení právních předpisů, když žalovaný, ještě před převodem vlastnického práva (kupní smlouvou) má vědomost o tom, že na převáděné nemovitosti je již uplatněno dědické právo, resp. je u správního orgánu uplatněn nárok na vlastnictví k předmětným převáděným nemovitostem; pro její řešení by mělo být dovolání přípustné. Z předložených dokladů podle žalobců vyplývá, že vlastníkem předmětných (následně prodaných) pozemků byl jejich právní předchůdce B. V. Projednání tohoto majetku nebylo v dědickém řízení, resp. v řízení před správním orgánem ukončeno; tato skutečnost byla prvnímu žalovanému, který nebyl jejich vlastníkem, známa a nemohl proto předmětné pozemky prodat. Pokud tak učinil, získal na úkor žalobců bezdůvodné obohacení ve výši vyplacené kupní ceny těchto nemovitostí. Částky 996.120,- Kč a 782.280,- Kč získal první žalovaný plněním bez právního důvodu, resp. plněním z neplatného právního úkonu. Nároky v tomto rozsahu nemohou být promlčeny, jelikož byly získány úmyslným jednáním prvního žalovaného. Ze stejného důvodu nemůže být promlčen ani nárok vůči druhé žalované v rozsahu částky 110.520,- Kč; soudy obou stupňů v tomto ohledu nesprávně aplikovaly §107 odst. 2 obč. zák. Žalobci proto navrhli, aby byly jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, proto je třeba zvažovat přípustnost dovolání pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z jeho znění vyplývá, že dovolání podle něj je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezující tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2, vyslovil názor, že za nesprávné posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. [nyní §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten byl rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení. Námitka, že právní předchůdce žalobců podle obsahu předložených dokladů byl vlastníkem sporných pozemků, není námitkou proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti závěru odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních; přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tato výhrada tedy založit nemůže.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatelé za významnou považují, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, popřípadě na usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Dovolateli vytčená otázka, zda je dáno úmyslné zavinění, resp. porušení právních předpisů, když žalovaný ještě před převodem vlastnického práva (kupní smlouvou) má vědomost o tom, že na převáděné nemovitosti je již uplatněno dědické právo, resp. je u správního orgánu uplatněn nárok na vlastnictví k předmětným převáděným nemovitostem, není otázkou, na jejímž řešení by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno; pro posouzení věci tak neměla rozhodující (určující) význam. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou totiž založena na závěru, že žalobci nesplnili svou povinnost tvrzení [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ] ani povinnost důkazní [§101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a na závěru o promlčení nároku v částce 110.520,- Kč.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišli žalobci s (novým) tvrzením, že žalovaní získali na jejich úkor bezdůvodné obohacení úmyslným jednáním, v důsledku čehož se nárok na vydání takového obohacení promlčí nikoliv ve tříleté, nýbrž v desetileté lhůtě od okamžiku, kdy k němu došlo. K tomuto tvrzení dovolací soud nepřihlédl při posuzování přípustnosti dovolání, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohli dovolatelé uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů a přesto je neuplatnili.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož je nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Protože jiné námitky žalobci ve svém dovolání neuplatnili a dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), nemohl přípustnost dovolání zvažovat z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2007
Vít Jakšič
předseda senátu