ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.176.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 176/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému A. S. , zastoupenému advokátem, o zaplacení 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 46/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2006, č. j. 21 Co 360/2005-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 690.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že částku 600.000,- Kč žalovanému půjčil dne 16. 2. 2001, o čemž byla sepsána písemná smlouva o půjčce, a částka 90.000,- Kč představuje sjednaný úrok. Přestože žalovaného vyzval k vrácení půjčky, žalovaný půjčený finanční obnos nevrátil.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 41 C 46/2004-36, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 600.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 24. 4. 2004 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 90.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 24. 4. 2004 do zaplacení a co do 2 % úroku z prodlení z částky 690.000,- Kč od 14. 2. 2004 do 23. 4. 2004 zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky III. až V.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. května 2006, č. j. 21 Co360/2005-57, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen tak, že zamítl žalobu na zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 600.000,- Kč za dobu od 24. 4. 2004 do 7. 5. 2004, jinak tento výrok potvrdil (výrok I.), dále jej změnil ve výroku IV. a V., jimiž bylo rozhodnuto o soudním poplatku a nákladech řízení státu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.). Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce žalovanému půjčil dne 16. 2. 2001 částku 600.000,- Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se sjednaným úrokem vrátit do čtrnácti dnů ode dne, kdy bude o vrácení půjčky žalobcem požádán. O půjčce byla sepsána a účastníky podepsána písemná smlouva. Svůj závazek žalovaný nesplnil, neboť na požádání žalobci půjčený finanční obnos nevrátil. Ani odvolací soud neuvěřil obraně žalovaného, že částku 600.000,- Kč od žalobce nepřevzal jako půjčku, nýbrž proto, aby ji podle jeho instrukcí předal A. S., která měla peníze zhodnotit při svém obchodování s cigaretami. Tvrzení žalovaného totiž nekoresponduje s obsahem spisu, který je veden u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 12/2002, kde jako poškozený protiprávním jednáním A. S. žalovaný popsal, jaké částky obžalované předal a od koho a v jaké výši finanční prostředky sám získal. Protože shledal důvodnou odvolací námitku ohledně počátku prodlení, odvolací soud v této části týkající se příslušenství zažalované pohledávky, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu tohoto rozhodnutí. Má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že nemohl řádně hájit svá práva, neboť nebyl soudem poučen podle §118a odst. 3 a 4 o. s. ř. o svých procesních právech a povinnostech, resp. o možnosti navrhovat doplnění důkazů. Nadále je přesvědčen, že výpověďmi svědkyň dostatečně prokázal, že peníze, které od žalobce převzal, byly určeny pro obchodní činnost paní Svobodové a jí je také na žádost žalobce odnesl a předal. Soudy věc posoudily zcela „nesprávně a formálně“, neboť písemná smlouva sice obsahuje pojmové znaky smlouvy o půjčce, ale měla být ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. hodnocena z hlediska vůle účastníků právního vztahu tak, že půjčka byla ve skutečnosti žalobcem poskytnuta nikoli žalovanému, nýbrž A. S.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných do 1. 4. 2005 (viz článek II bod 2 zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) za splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejdříve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovoláním lze podle §236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalovaný výslovně deklaruje, že podává dovolání „do výroků označených I. a IV.“ rozsudku odvolacího soudu, z obsahu jeho dovolání vyplývá, že ve skutečnosti brojí pouze proti té části výroku I., jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobci částku 600.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 8. 5. 2004 do zaplacení. Ostatně proti zbylé části tohoto výroku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobci příslušenství pohledávky za dobu od 24. 4. do 7. 5. 2004 tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá, by dovolání žalovaného nebylo ani subjektivně přípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v §237 o. s. ř. Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil ve věci samé v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání proti rozhodnutí o věci samé uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, resp. jejichž řešení zpochybnil.
Z obsahu dovolání žalovaného (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl, a že přitom současně vytýká i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je totiž přesvědčen, že v řízení dostatečně prokázal, že si od žalobce žádné peníze sám nepůjčil a obnos 600.000,- Kč od něho v únoru 2001 převzal proto, aby jej podle jeho instrukcí odevzdal A. S. ke zhodnocení při obchodování s cigaretami. Pokud by soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy (především svědecké výpovědi jeho manželky a dcery), popř. provedly další výslechy do věci zasvěcených osob, a vzaly v úvahu všechny jeho argumenty, musely by k jím předestřeným skutkovým závěrům nutně dospět. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Argumentuje-li dovolatel v těchto souvislostech nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, resp. nedopustil se vad řízení, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu závěru o oprávněnosti nároku žalobce na zaplacení žalované částky. Jinak řečeno výtka nesprávnosti právního posouzení dané věci je založena výlučně na vytýkání vad řízení a na kritice správnosti skutkových zjištění. Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§3 odst. 1, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), a z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 24. ledna 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu