ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1774.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1774/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení 190.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v H. K. pod sp. zn. 20 C 220/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v H. K. ze dne 16. října 2006, č. j. 21 Co 271/2006-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v H. K. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2006, č. j. 20 C 220/2005 – 48, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 190.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 27. 1. 2005 do zaplacení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně jako výlučná vlastnice domu, sestaveného z 36 kusů U. buněk, stojícího na pozemku v k. ú. P., zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. K. na LV č. 11829, a žalovaný uzavřeli dne 18. 11. 2003 kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo právě 36 kusů buněk U. – typ 256, za kupní cenu 60.000,- Kč. Kupní smlouvě předcházelo vydání rozhodnutí o odstranění předmětného domu ze dne 28. 8. 2003. V okamžiku uzavření kupní smlouvy nebyla demolice stavby provedena, přičemž žalovaný se zavázal provést ji na svůj náklad včetně likvidace základových betonových pásů. Pro případ, že do 31. 12. 2003 nebude dům odstraněn, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč za každý den prodlení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednotlivé U. buňky byly v době uzavření smlouvy součástí věci hlavní (domu), a až znehodnocením (rozebráním) věci se staly samostatnými věcmi v právním slova smyslu. Protože právně samostatně neexistovaly, nemohly být předmětem převodu vlastnického práva. Kupní smlouvu ze dne 18. 11. 2003 považoval soud prvního stupně za neplatnou podle §37 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť jejím předmětem bylo nemožné plnění. V důsledku této neplatnosti je proto neplatným rovněž i ujednání o smluvní pokutě.
Krajský soud v H. K. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. října 2006, č. j. 21 Co 271/2006 - 67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zcela se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry a v zájmu stručnosti odkázal na odůvodnění rozsudku. Námitky žalobkyně, že se soud prvního stupně nezabýval smluvním ujednání v bodu IV. smlouvy neshledal významné, neboť kupní smlouva je jako celek absolutně neplatná a ujednání IV. bodu smlouvy nelze od jejího ostatního obsahu oddělit (§41 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť soudy obou stupňů „neposoudily správně kupní smlouvu, kterou účastníci uzavřeli dne 18. 11. 2003“; důvodnost dovolání opírá o §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozborem článků I., III., IV. a V. smlouvy dovozuje, že obsah smlouvy odpovídal projevené vůli účastníků, a že oba soudy nesprávně aplikovaly §35 odst. 2 obč. zák. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není zásadně právně významným ani jej takovým nečiní žádné právní otázky, na jejichž řešení je rozhodnutí založeno.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť napadeným rozsudkem odvolací soudu potvrdil v pořadí první rozsudek, který ve věci soud prvního stupně vydal. Proto lze přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z jeho znění vyplývá, že dovolání dle tohoto ustanovení je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, případně na usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, neboť předmětem smlouvy bylo nemožné plnění (samostatně neexistující věci). Otázka, k jejímuž řešení žalobkyně dovozuje zásadní právní význam napadeného rozsudku, nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Jelikož správnost řešení otázky neplatnosti kupní smlouvy podle §37 odst. 2 obč. zák., na níž je potvrzující rozsudek odvolacího soudu postaven, žalobkyně nezpochybnila a dovolací soud je při zkoumání přípustnosti dovolání vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), nelze napadenému rozsudku přiznat zásadní právní význam.
Žalobkyně jiné námitky v dovolání nevznesla a vzhledem k vázanosti dovolacími důvody vyplývajícími z §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. se dovolací soud nemohl přípustností dovolání z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, zabývat.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 4., §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částkou 9.900,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. ledna 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu