ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.203.2005.1
sp. zn. 33 Odo 203/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce M. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 217.726,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 137/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2004, č. j. 56 Co 71/2004-93, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném E. B. a původně žalované R. B. domáhal žalobou (v konečném znění) zaplacení 249.948,20 Kč s příslušenstvím sestávajících z částky 150.000,- Kč, o kterou se žalovaní na jeho úkor bezdůvodně obohatili plněním bez právního důvodu, a z částky 99.948,20 Kč kapitalizovaného úroku z prodlení.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 20. května 2002, č. j. 13 C 137/98-66, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 217.726,- Kč s 21 % úrokem z prodlení z částky 11.416,44 Kč od 13. 5. 1997 do zaplacení, s 26 % úrokem z prodlení z částky 138.583,56 Kč od 19. 9. 1997 do zaplacení a s 26 % úrokem z prodlení z částky 67.726,- Kč od 6. 8. 1999 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části požadující po žalovaném zaplacení 26 % úroku z prodlení z částky 63.583,56 Kč od 13. 5. 1997 do 18. 9. 1997 a 5 % úroku z prodlení z částky 11.416,44 Kč od 13. 5. 1997 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu požadující po žalované R. B. zaplacení částky 561,90 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 6. 8. 1998 do zaplacení (výrok III.), rovněž zamítl žalobu požadující po žalobci vydání dvou kusů širokoúhlých 70 mm promítaček, ovládacích panelů, převíječky filmu, širokoúhlého perličkového plátna, opony, reproduktorových soustav a 14 řad sedadel žalovaným (výrok IV.), a rozhodl o poplatkové povinnosti a o nákladech řízení (výroky V. a VI.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 13 C 137/98-80, soud prvního stupně zamítl žalobu v části požadující po žalovaném zaplacení 26 % úroku z prodlení z částky 63.583,56 Kč od 19. 5. 1997 do 18. 9. 1997 a 5 % úroku z prodlení z částky 11.416,44 Kč od 19. 5. 1997 do zaplacení. Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. června 2000, č. j. 13 C 137/98-28, jímž byla zamítnuta žaloba v části požadující po obou žalovaných zaplacení částky 200.238,61 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. června 2001, č. j. 12 Co 1006/2000-41, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tímto usnesením odvolací soud současně připustil změnu žaloby v tom smyslu, aby žalovaný E. B. byl povinen zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a částku 67.726,- Kč (rovněž se specifikovaným příslušenstvím), a aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 561,90 Kč s příslušenstvím. Výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. června 2000, č. j. 13 C 137/98-28, jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 49.709,62 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 6. 8. 1998 do zaplacení, nebyl odvoláním napaden, a proto nabyl samostatně právní moci dne 30. 8. 2000.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. října 2004, č. j. 56 Co 71/2004-93, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výrocích IV., V. a VI. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný s manželkou R. B. (prodávající) uzavřeli se žalobcem (kupujícím) dne 18. 5. 1994 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k objektu č. p. 306 (bývalé budově kina) se stavební parcelou č. 328 a s pozemkovou parcelou č. 1584/5 v obci a katastrálním území H. za kupní cenu 1,950.000,- Kč. Žalobce předtím dne 4. 5. 1994 předal žalovanému částku 150.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu za uvažovaný odprodej zařízení kina. Účastníci však kupní smlouvu neuzavřeli. Provedeným dokazováním nebylo ani prokázáno, že došlo k převodu vlastnického práva k movitým věcem tvořícím zařízení kina z obce H. (původního vlastníka kina) na žalované. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 10. října 1996, č. j. 10 C 256/95-32, který nabyl právní moci 7. 12. 1996, uložil žalobci (v procesním postavení žalovaného) povinnost zaplatit žalovaným (v procesním postavení žalobců) částku 600.000,- Kč s příslušenstvím představující nedoplatek kupní ceny za prodej kina H.. Žalobce dne 17. 2. 1997 u žalovaného uplatnil k započtení částku 150.000,- Kč (záloha na kupní cenu za zařízení kina, k jehož prodeji nedošlo) proti vzájemné pohledávce žalovaného ve výši 300.000,- Kč (nedoplatek kupní ceny za kino). Jelikož žalovaní odmítali uznat zápočet částky 150.000,- Kč a podali návrh na soudní výkon rozhodnutí k vymožení soudním rozhodnutím přiznané jim částky 600.000,- Kč s příslušenstvím, žalobce ve snaze vyhnout se exekuci zaplatil žalovanému dne 12. 5. 1997 částku 450.000,- Kč a dne 18. 9. 1997 částku 150.000,- Kč (nedoplatek kupní ceny) a částky 283.528,80 (kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 16 % z částky 600.000,- Kč za období od 18. 9. 1994 do 12. 5. 1997) a 28.931,51 Kč (kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 16 % z částky 150.000,- Kč za období od 13. 5. 1997 do 31. 8. 1997
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že k uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem měl být převod vlastnického práva k movitým věcem tvořícím zařízení kina, mezi účastníky nedošlo. Nebylo totiž prokázáno, že kupující a prodávající učinili shodný projev vůle k uzavření kupní smlouvy konkrétního obsahu (tj. konkrétně označených movitých věcí a konkrétní výše dohodnuté kupní ceny - částka 150.000,- Kč byla pouze zálohou kupní ceny). Pokud žalobce se zařízením kina nakládal, nečinil tak jako jeho vlastník. Protože se zamýšlená koupě neuskutečnila, stala se záloha na kupní cenu bezdůvodným obohacením. Tím, že žalovaný přijal od žalobce částku 150.000,- Kč, a právní důvod tohoto plnění dodatečně odpadl, získal na jeho úkor ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, dále jen „obč. zák.“) bezdůvodné obohacení, jež je mu povinen vydat. Odvolací soud shledal správným právní závěr soudu prvního stupně, že žalobce v souladu s §580 obč. zák. započetl tuto svou pohledávku proti vzájemné pohledávce žalovaného; ke dni, kdy se obě (nepromlčené) pohledávky setkaly, tak v rozsahu 150.000,- Kč zanikla povinnost žalobce doplatit kupní cenu za prodej kina. Jestliže pak žalobce dne 18. 9. 1997 žalovanému na kupní cenu za prodej kina zaplatil částku 150.000,- Kč, ačkoli tato povinnost mu v tomto rozsahu zanikla započtením, jednalo se o plnění bez právního důvodu a žalovaný se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Argumentaci žalovaných, že v posuzovaném případě jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy a že petit žaloby proto musí vyjadřovat synallagmatický charakter závazku z toho vyplývajícího, posoudil odvolací soud jako nepřípadnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Je přesvědčen, že když odvolací soud dovodil absolutní neplatnost kupní smlouvy o prodeji zařízení kina pro neurčitost, jsou účastníci smlouvy povinni si vzájemně vydat plnění, jež si podle ní poskytli. Soudy proto pochybily, jestliže žalobce nepoučily o potřebě úpravy žalobního petitu tak, aby ve smyslu §457 obč. zák. vyjadřoval synallagmatický charakter vztahu účastníků vzniklého na základě neplatného právního úkonu. Tím řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Požaduje-li žalobce vrácení kupní ceny poskytnuté na základě neplatné smlouvy, může soud vyhovět žalobě jen tak, že ve výroku rozsudku vyjádří vzájemný závazek obou účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení poskytnutého plnění obou stran (příp. náhrady za toto plnění). V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR uveřejněného ve Sborníku IV Nejvyššího soudu ČSSR, Praha 1986, s. 640-641. Žalovaný dále namítl nesprávnost závěru odvolacího soudu, že žalobce úspěšně započetl svou pohledávku ve výši 150.000,- Kč proti jeho pohledávce za žalobcem ve výši 300.000,- Kč. Má zato, že „v případě vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy nelze započítat požadované plnění jedné strany vůči jiné pohledávce bez ohledu na synallagmatický závazek“…. a že „takovýto zápočet nelze provést“. Soud proto neměl k započtení pohledávek vůbec přihlédnout. Pokud žalobce tvrdí, že movité věci, jež byly předmětem neplatné kupní smlouvy, nemá v držení, může se domáhat vydání bezdůvodného obohacení v obecné promlčecí době. Jestliže žalobce poskytl žalovanému částku 150.000,- Kč 4. 5. 1994, došlo k promlčení nároku na její vrácení 4. 5. 1996. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje dovolání žalovaného odmítnout, případně zamítnout, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), shledal, že je přípustné podle §237 odst. 1 odst. b/ o. s. ř. Dále se zaměřil na posouzení otázky, zda jde o dovolání důvodné.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaný netvrdí, že řízení je postiženo některou z těchto vad (s výjimkou poukazu na porušení poučovací povinnosti soudu), a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), která se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolatelem vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění, se tedy dovolací soud zabýval pouze žalovaným výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak byly obsahově vymezeny.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, žalovaný spatřuje v absenci poučení žalobce soudem, aby za situace, kdy je žalováno na vydání plnění z bezdůvodného obohacení poskytnutého z neplatné kupní smlouvy, upravil žalobní petit tak, aby vyjadřoval synallagmatický charakter vztahu účastníků z neplatného právního úkonu.
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že od něho přijal plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl (§451 odst. 1 a 2 obč. zák.). Žalovaný se tedy mýlí, jestliže svou výtku, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., založil na argumentaci, že žalobou uplatněný nárok byl odvolacím soudem právně posouzen jako bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy. I kdyby tomu tak ovšem bylo, odvolací soud (resp. soud prvního stupně) by nikterak nepochybil, jestliže v naznačeném směru poučení neposkytl. Dovolací soud totiž již ve svém rozsudku ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2524/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 87/2000 formuloval právní závěr, podle něhož vyžaduje-li ustanovení hmotněprávního předpisu k úspěšnému uplatnění práva, aby žalobní návrh obsahoval povinnost k vzájemnému plnění, není vadou řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (nyní §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jestliže soud žalobce nepoučil, že žaloba bude neúspěšná, nedoplní-li ji v tomto směru. Z uvedeného je tak zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak, jak byl žalovaným obsahově vylíčen, nebyl v dané věci naplněn. Žalovaný totiž zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že žalobce úspěšně započetl svou pohledávku ve výši 150.000,- Kč proti vzájemné pohledávce žalovaného ve výši 300.000,- Kč, toliko výhradou, že nelze provést zápočet plnění z neplatné kupní smlouvy vůči jiné pohledávce bez ohledu na synallagmatický charakter závazku z neplatné smlouvy. Protože na právním závěru, že žalovaný získal bezdůvodné obohacení plněním z neplatné smlouvy, napadené rozhodnutí nespočívá, nemohl dovolací soud poměřovat správnost právního posouzení věci odvolacím soudem z hlediska námitky závazně žalovaným konkretizované.
S přihlédnutím k učiněným závěrům dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož jeho rozhodnutím řízení nekončí; ve věci bude vydáno ještě konečné rozhodnutí o vzájemném návrhu na vydání věcí a o nákladech řízení - včetně nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu