ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.220.2005.1
sp. zn. 33 Odo 220/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. C., zastoupené N. T., advokátem, proti žalovanému A. F., o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 2065/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. července 2003, č. j. 30 Co 84/2003-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvních pokut za nesplnění závazků žalovaného ze smlouvy uzavřené účastníky dne 25. 3. 1992.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 7. března 2002, č. j. 13 C 2065/95-105, žalobu o zaplacení 300.000,- Kč a 16 % úrokem z prodlení od 27. 9. 1995 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci, kteří jsou v postavení dcery a otce, uzavřeli dne 25. 3. 1992 smlouvu. V ní se žalovaný zavázal pro žalobkyni do 31. 12. 1992 vybudovat na svůj náklad a v souladu s již vydaným stavebním povolením garáž na pozemkové parcele č. 734 v katastrálním území D. Dále se zavázal uzavřít se žalobkyní do 25. 3. 1996 písemnou darovací smlouvu, jíž převede do jejího vlastnictví zde specifikovaný osobní automobil značky F. S. a žalobkyně se zavázala tento dar přijmout; předmětný automobil měla žalobkyně po určitou dobu v držení a užívala jej jako zaměstnanec společnosti. Pro případ nesplnění takto specifikovaných závazků se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni do 25. 4. 1994 smluvní pokutu 150.000,- Kč za každý z nesplněných závazků. Závazky žalovaný nesplnil. Žalobkyně se plnění závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě ve smyslu 50a odst. 2 obč. zák. soudní cestou nedomáhala. Ujednání ohledně stavby garáže posoudil soud prvního stupně jako nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák. a ujednání ohledně darování automobilu jako smlouvu o budoucí darovací smlouvě. Obě ujednání o smluvní pokutě soud hodnotil jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Předně neshledal obecně přijatelným, aby smluvní pokuta byla vázána na nesplnění závazku dárce, kterému se od obdarovaného nedostává protiplnění. Konstatoval přitom, že darování automobilu objektivně bránila skutečnost, že žalovaný nebyl jeho vlastníkem; jednalo se o automobil užívaný obchodní společností, v níž žalovaný působil jako prezident. Dále dovodil, že žalovaný poskytl žalobkyni dostatek výhod a po uzavření smlouvy se jejich vztahy kvalitativně změnily (došlo k jejich podstatnému zhoršení), takže nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat ani splnění závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě, ani zaplacení smluvní pokuty. Navíc dospěl k závěru, že je-li závazek uzavřít darovací smlouvu již promlčen, nelze přiznat ani právo na smluvní pokutu za jeho nesplnění.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4. července 2003, č. j. 30 Co 84/2003-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, která považoval za úplná. Pokud jde o smluvní ujednání týkající se zhotovení garáže, považoval i odvolací soud toto ujednání za neplatné, nikoli však z důvodů uváděných soudem prvního stupně (tedy pro rozpor ujednání s dobrými mravy), nýbrž pro nemožnost plnění ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. Žalovaný se totiž zavázal vybudovat garáž na svůj náklad a v souladu s již vydaným stavebním povolením do 31. 12. 1992, avšak ze shodných výpovědí účastníků vyplynulo, že stavební povolení bylo vydáno teprve po tomto datu v době, kdy stavba již měla být zhotovena. Je-li neplatný závazek žalovaného vystavět garáž, nelze se dožadovat plnění akcesorického závazku. Skutečnostmi, které by rovněž vedly k neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy, se odvolací soud proto již nezabýval. Pokud jde o smlouvu o budoucí darovací smlouvě, neshledal odvolací soud významným, že před jejím uzavřením darovala žalobkyně žalovanému polovinu své nemovitosti. Konstatoval, že za dobrovolné a bezplatné plnění lze považovat i tzv. dary odměnou, kdy dárce poskytuje dar odměnou za něco, co není povinen odměnit. Přestože žalovaný nebyl v době uzavření smlouvy o budoucí smlouvě vlastníkem předmětu budoucí darovací smlouvy, nebylo vyloučeno, aby se jím do 25. 3. 1994 stal, neboť vlastníkem byla obchodní společnost, v níž byl jediným společníkem a jednatelem. Odvolací soud nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, že u darovacích smluv je již obecně vyloučeno sankcionovat dárce za neplnění závazku darovat. Ztotožnil se však s jeho závěrem, že platně uzavřený závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák. zanikl, když okolnosti, za kterých účastníci smlouvy při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nebylo možné spravedlivě požadovat, aby budoucí darovací smlouva byla uzavřena. V době uzavření smlouvy o budoucí smlouvě byly vztahy mezi účastníky dobré, o čemž svědčí především skutečnost, že spolu trávili dovolenou v K., kterou žalovaný financoval, a že žalobkyně s žalovaným uzavřela pracovní smlouvu a nastoupila na místo správce majetku obchodní společnosti, společníka bez vkladu. Skutečnost, že došlo k podstatnému zhoršení vztahů v době, kdy se žalobkyní byl okamžitě zrušen pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně a zpronevěru, nebyla žalobkyní rozporována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí je zásadně právně významné. Nesprávným shledává závěr soudu, že smlouva, kterou účastníci dne 25. 3. 2002 uzavřeli, a v níž se žalovaný zavázal, že do určitého data daruje žalobkyni automobil, je podle §39 obč. zák. neplatná, neboť její obsah je v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně připomíná, že sama před uzavřením této smlouvy žalovanému darovala polovinu rodinného domu, aniž získala jakoukoli protihodnotu. Je přesvědčena, že za této situace nemohlo být ujednání o daru v rozporu s dobrými mravy. Nesouhlasí rovněž s názorem, že smluvní pokuta se jeví jako nepřiměřeně vysoká. Má za to, že částka 150.000,- Kč koresponduje s výší daru a že žalovaný je povinen smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda jí vznikla nějaká škody. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 – dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je tak pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je pak povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je zásadně právně významný, jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Dovolacímu přezkumu nemůže být – logicky vzato - podrobena právní otázka, která nebyla v rozhodnutí odvolacího soudu řešena, a zásadní právní význam nelze spojovat se závěrem, na němž dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá. Přípustnost dovolání není založena již tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem, že tomu tak skutečně je.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
V dané věci soudy posuzovaly jednak požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za nedodržení závazku žalovaného vybudovat na svůj náklad a v souladu s již vydaným stavebním povolením stavbu garáže a dále požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za nedodržení závazku žalovaného uzavřít v budoucnu darovací smlouvu, jíž převede do jejího vlastnictví specifikovaný osobní automobil. Pokud jde o prvně uvedený požadavek, založil odvolací soud své zamítavé rozhodnutí na závěru, že smluvní ujednání týkající se zhotovení garáže je ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. neplatné pro nemožnost plnění a nelze se tudíž domáhat ani splnění akcesorického závazku. Pokud jde o druhý požadavek, založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že právo na smluvní pokutu sankcionující nesplnění závazku žalovaného v dohodnuté době uzavřít darovací smlouvu, nelze přiznat proto, že tento platně uzavřený závazek zanikl, neboť okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že po žalovaném (povinné straně) nebylo možné spravedlivě požadovat, aby darovací smlouvu uzavřel. Zanikl-li ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák. závazek k uzavření budoucí smlouvy, nemůže být požadováno ani zaplacení smluvní pokuty za nesplnění tohoto závazku (tedy nemůže obstát akcesorický závazek).
Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalobkyně v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nezpochybnila ani jeden z právních závěrů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. Proti závěru, který se týká požadavku na zaplacení smluvní pokuty za nedodržení závazku zhotovit garáž, nebrojí a pokud jde o posouzení nároku na smluvní pokutu za porušení závazku uzavřít darovací smlouvu, shledává pochybení odvolacího soudu jednak v tom, že „považoval uzavřenou smlouvu dle ust. §39 obč. z. za smlouvu absolutně neplatnou, neboť její obsah je jednoznačně v rozporu s dobrými mravy“ (tedy v hodnocení zjištěných skutečností z hlediska kritérií dobrých mravů) a dále v tom, že „dovodil nepřiměřenost smluvní pokuty“ a že nesprávně podmínil nárok na smluvní pokutu vznikem škody. Tyto právní otázky však odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil a své rozhodnutí na nich nezaložil.
Jestliže tedy žalobkyně v dovolání nezpochybnila správnost závěrů, na nichž potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá, nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být po právní stránce zásadně významné. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl právo na jejich náhradu, v souvislosti s dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu