ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.231.2005.1
sp. zn. 33 Odo 231/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců: a) Ing. S. Z. a b) Ing. J. Z., zastoupených advokátem, proti žalované M. F., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 2,955.568,02 Kč a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 291.486,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v R. pod sp. zn. 6 C 796/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v R. ze dne 7. května 2002, č. j. 6 C 796/96-159, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 12. února 2003, č. j. 6 C 796/96-180, a proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 15. června 2004, č. j. 22 Co 114/2003-202, takto:
I. Řízení o dovolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v R. ze dne 7. května 2002, č. j. 6 C 796/96-159, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 12. února 2003, č. j. 6 C 796/96-180, se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 15. června 2004, č. j. 22 Co 114/2003-202, se ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v R. ze dne 7. května 2002, č. j. 6 C 796/96-159, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 12. února 2003, č. j. 6 C 796/96-180, ve výroku II. o zamítnutí žaloby zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v P. k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v R. rozsudkem ze dne 7. května 2002, č. j. 6 C 796/96-159, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 399.696,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zatímco žalobu, jíž se žalobci proti žalované domáhali zaplacení dalších 2,955.568,02 Kč, zamítl (výrok II.). Dále zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 3,355.264,02 Kč proti tehdy rovněž žalovaným M. K. a M. F. (výrok III.), a uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně zaplatili žalované celkovou částku 291.486,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Výroky V. a VI. pak rozhodl o nákladech řízení vzniklých státu a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou. Usnesením ze dne 12. února 2003, č. j. 6 C 796/96-180, soud prvního stupně doplnil shora uvedený rozsudek o výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a M. K. a M. F. Řízení bylo zahájeno na základě žaloby podané proti E. F. Ten v průběhu sporu zemřel a žalobkyně jako manželka spolu s dcerami M. K. a M. F. jsou jeho právními nástupkyněmi. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobci jako nájemci a E. F. (dále též „zůstavitel“) jako pronajímatelem byla uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, na jejichž rekonstrukci žalobci se souhlasem pronajímatele vynaložili ze svých prostředků částku 399.696,50 Kč. V této výši tedy vzniklo zůstaviteli bezdůvodné obohacení, které je žalovaná jako dědička veškerého majetku z dědictví (M. K. a M. F. podle uzavřené dědické dohody nenabyly z dědictví ničeho a z toho důvodu byla žaloba proti nim vzata zpět a řízení zastaveno) povinna žalobcům vydat. Pokud jde o zbývající část uplatněného nároku ve výši 2,955.568,02 Kč, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že tato částka souvisela s rekonstrukcí prostor pronajatých od E. F., a proto žalobu v tomto rozsahu zamítl. Částka 291.486,- Kč s příslušenstvím přiznaná žalované vůči žalobcům představuje dlužné nájemné z titulu nájemní smlouvy.
K odvolání žalobců Krajský soud v P. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. června 2004, č. j. 22 Co 114/2003-202, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení „v zamítavém výroku II.“, ve výrocích IV., V. a VI. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolací soud především uvedl, že v této části je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť tento soud sice učinil závěr o skutkovém stavu, ale nevysvětlil, jak byla věc posouzena po právní stránce. Přesto je zamítnutí žaloby věcně správným rozhodnutím. Zanechal-li totiž zůstavitel více dědiců, mezi nimiž dosud nebylo vypořádáno dědictví ohledně věci či nároku, o které je vedeno soudní řízení s jinou osobou, a je-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že tento majetek nebyl znám, jsou až do vypořádání dědictví ohledně tohoto majetku všichni dědici považováni za jeho vlastníky a z právních úkonů, jež se ho týkají, jsou vůči jiným osobám oprávněni a povinni společně a nerozdílně. V řízení o takové věci či nároku mají postavení nerozlučných společníků podle §91 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), a proto je třeba, aby se ho zúčastnili všichni. V dané věci jsou dědičkami zůstavitele nejen žalovaná, ale i dcery M. K. a M. F. a jelikož druhé dvě dědičky již nejsou účastnicemi řízení, je zde nedostatek pasivní legitimace, pro který nelze žalobě vyhovět.
Proti oběma těmto rozsudkům podali žalobci dovolání, jímž napadli rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 2,955.568,02 Kč, ve výroku o zastavení řízení proti M. F. a M. F. a ve výroku o nákladech řízení obsaženém v doplňujícím usnesení, a rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé. Přípustnost dovolání dovozovali z přesvědčení, že napadená rozhodnutí mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť jsou v rozporu s právem. Žalobci zpochybnili především správnost řešení otázky pasivní legitimace a namítli, že schválením dědické dohody, podle níž veškerý majetek z dědictví nabyla žalovaná, která se zavázala též zaplatit veškeré dluhy, zatímco dcery zůstavitele z dědictví nic nepožadovaly, došlo k vypořádání dědictví. To bylo také důvodem zpětvzetí žaloby proti M. F. a M. F. Za této situace se rozsudek nemůže vztahovat na všechny účastníky na žalované straně a aplikace §91 odst. 2 OSŘ je vyloučena. Žalobci nesouhlasili ani se závěrem, že se jim nepodařilo prokázat vynaložení částky 2,955.568,02 Kč v souvislosti s investicemi do objektu pronajatého od E. F., zpochybnili především ve věci vypracovaný znalecký posudek a namítli, že soud prvního stupně se náležitým způsobem nevypořádal s hodnocením provedených důkazů. Konečně vytkli odvolacímu soudu i to, že nerozhodl o zrušení nákladového výroku obsaženého v doplňujícím usnesení soudu prvního stupně, ač se jedná o závislý výrok stejně jako v případě výroků V. a VI. Žalobci navrhli, aby byly oba rozsudky v napadených výrocích zrušeny a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu a že rozhodnutí soudu prvního stupně jím úspěšně napadnout nelze. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku musí být dovolací řízení podle §104 odst. 1 OSŘ zastaveno (srovnej blíže usnesení ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1072/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 477). Jestliže v dané věci směřuje dovolání žalobců kromě rozsudku odvolacího soudu výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně, nezbylo dovolacímu soudu, než řízení o tomto dovolání ze shora uvedených důvodů zastavit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) se tedy – s ohledem na to, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami – zabýval přípustností dovolání pouze ve vztahu k napadenému potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobců založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu uplatnili žalobci výlučně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, podle kterého lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tento dovolací důvod je obsahově vymezen jejich nesouhlasem s řešením otázky pasivní věcné legitimace. Výhrady proti skutkovým závěrům (představující dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ) se týkají výlučně rozsudku soudu prvního stupně, který ze shora uvedených důvodů nelze přezkoumávat, navíc by se jimi dovolací soud s ohledem na výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, stejně nemohl zabývat. Jelikož odvolací soud, jak bude dále uvedeno, vyřešil shora uvedenou otázku v rozporu s hmotným právem, je dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Proto dovolací soud poté, co konstatoval, že dovolání má náležitosti uvedené v §241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i podmínky §241 odst. 1 a 4 OSŘ, přezkoumal uvedený výrok podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobci nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §91 odst. 2 OSŘ je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik a jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní.
Podle §470 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (odst. 2 téhož ustanovení).
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud vyšel při svých úvahách o pasivní věcné legitimaci z názoru, který zaujal dovolací soud v rozsudku ze dne 10. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura 6/2000 pod č. 67, a následně v rozsudku ze dne 26. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 192/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 24/2002. Pominul však přitom, že závěry vyslovené v tomto rozhodnutí dopadají jen na případy, kdy je s osobou, jež není dědicem zůstavitele, veden spor o věc nebo právo patřící do dědictví, které dosud nebylo vypořádáno, nebo o věc či právo, které byly jako součást dědictví zjištěny dodatečně po pravomocném skončení původního řízení o dědictví, tedy o aktiva dědictví. Je-li ovšem předmětem takového sporu dluh zůstavitele (pasivum dědictví), t. j. vystupují-li dědici na straně žalované, uplatní se shora uvedený názor jen do té doby, dokud není dědické řízení pravomocně skončeno a dokud tedy není známo, kdo a v jakém poměru majetek z dědictví nabyl. Pokud došlo na základě pravomocného rozhodnutí soudu k vypořádání dědictví, platí ustanovení §470 ObčZ o odpovědnosti dědiců za dluhy a osobou, vůči níž musí být nárok uplatněn a jíž tudíž svědčí pasivní věcná legitimace, je dědic, který nabyl celé dědictví, nebo – nabylo-li majetek zůstavitele více dědiců – všichni tito dědici podle zásad uvedených v odst. 2. Tak je tomu nejen v případě dluhu, který byl znám již v průběhu dědického řízení, ale i tehdy, jedná-li se o dluh, jehož existence vyšla najevo až poté, co bylo dědictví pravomocně vypořádáno. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 942/2005, publikované v systému ASPI, v němž dovolací soud vyslovil závěr, že zanechal-li zůstavitel více dědiců, mají v řízení o nárocích týkajících se dědictví postavení nerozlučných společníků ve smyslu §91 odst. 2 OSŘ jen do pravomocného skončení dědického řízení. Pro danou věc to znamená, že dnem právní moci usnesení o schválení dědické dohody v řízení o dědictví po E. F. pozbyly žalovaná a pozůstalé dcery zůstavitele své původní postavení nerozlučných společníků a nadále je pasivně legitimována pouze žalovaná, která nabyla celé dědictví.
Z uvedeného vyplývá, že při řešení otázky pasivní věcné legitimace odvolací soud při výkladu ustanovení §91 odst. 2 OSŘ zcela pominul §470 ObčZ. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a žalobci uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je naplněn. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ napadený rozsudek v přezkoumávaném výroku zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V jeho průběhu bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Zbývá poznamenat, že odvolací soud nepochybil, když nerozhodl o zrušení výroku o nákladech řízení, který je obsažen v doplňujícím usnesení soudu prvního stupně. Tento výrok se totiž týká nákladů jen ve vztahu mezi žalobci a M. K. a M. F. a jako takový je závislý [§212 písm. b) OSŘ] jen na výroku, jímž bylo řízení proti nim zastaveno, t. j. na výroku, který nebyl předmětem odvolacího přezkumu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. ledna 2007
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu