ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.239.2005.1
sp. zn. 33 Odo 239/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ing. D. M., správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. M. T., podnikajícího pod obchodním jménem Ing. M. T. – B., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. b. d. m. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení 845.992,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 9/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2004, č. j. 14 Co 253/2004-215, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 26.368,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. G., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně jako právní nástupkyně původního žalobce – úpadce Ing. M. T. se po žalovaném domáhala v konečném znění žaloby zaplacení 845.992,60 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že o tuto částku se žalovaný na úkor úpadce bezdůvodně obohatil, jednak tím, že od něj přijímal nájemné za pronájem ve smlouvě sjednané plochy pozemku, ačkoli její výměra byla ve skutečnosti menší, a dále tím, že mu pronajímal i pozemky, které nebyly v jeho vlastnictví.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 8. 3. 2004, č. j. 30 C 9/99-194, žalobu o zaplacení 845.992,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 14. 10. 1999, č. j. 30 C 9/99-51, byl usnesením Krajského soudu v Plzní ze dne 11. 10. 2000, č. j. 14 Co 70/2000-70, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č. j. 14 Co 253/2004-215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný jako pronajímatel uzavřel s původním žalobcem jako nájemcem postupně několik nájemních smluv. Předmětem nájmu byly vždy „části pozemků“ č. 20/3, 17/1, 19/1, 19/2 a 20/3 v katastrálním území P.-L.; oddělovací geometrický plán ke smlouvám nebyl připojen. Na základě těchto smluv původní žalobce pozemky (resp. jejich části) skutečně užíval, za což platil žalovanému nájemné ve výši 200,- Kč/m2 ročně. Do 31. 10. 1994 platil původní žalobce nájemné bankovními převody a takto žalovanému zaplatil celkem 322.558,- Kč. Následně bylo nájemné hrazeno již výlučně formou započtení vzájemných pohledávek a zaplaceno bylo dalších 523.434,60 Kč. K některým z pronajatých pozemků svědčilo žalovanému toliko právo trvalého užívání, ostatní měl ve vlastnictví. Žalovaný vznesl námitku promlčení uplatněného práva. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že nájemní smlouvy, které původní žalobce se žalovaným uzavřel, jsou absolutně neplatné pro svou neurčitost, neboť z nich není bez dalšího zřejmé, jaké části pozemků byly předmětem nájmu. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že nájemní smlouvy nejsou neplatné pro svou neurčitost, nýbrž proto, že byly uzavřeny v rozporu s §70 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen „hospodářský zákoník“), když pronájem pozemků, k nimž žalovanému svědčilo pouze právo trvalého užívání, byl v rozporu s účelem, pro který byly tyto pozemky odevzdány žalovanému do užívání. Pro posouzení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy je důvod neplatnosti smluv nerozhodný. Správným shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že právo na vydání plnění částky 188.625,- Kč z neplatné smlouvy (celková částka úhrad provedených bankovním převodem) je promlčeno. Poslední platba bankovním převodem byla původním žalobcem provedena 31. 10. 1994 a objektivní tříletá promlčecí doba uplynula dnem 31. 10. 1997, tedy před podáním žaloby (15. 4. 1998). K námitce, že žalovaný se na úkor původního žalobce obohatil úmyslně a uplatněný nárok se tak promlčuje v objektivní lhůtě desetileté, odvolací soud uvedl, že tato skutečnost nebyla přes poučení soudu podle §119a odst. 1 o. s. ř. před soudem prvního stupně tvrzena a nelze k ní tudíž jako k nové skutečnosti v odvolacím řízení přihlížet; existence úmyslu se podle odvolacího soudu navíc z provedených důkazů nepodává. Částka 523.434,60 Kč, která byla hrazena formou započtení, nepředstavuje bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť od roku 1995 poskytoval plnění z neplatné nájemní smlouvy pouze žalovaný; původní žalobce žalovanému ničeho neplnil a nemůže se tudíž domáhat vydání něčeho, co neposkytl. Pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení je irelevantní, zda závazek žalobce k placení nájemného zanikl započtením či nikoliv, neboť se nejedná o úhradu dluhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti nájemních smluv pro neurčitost jejich předmětu. Nadále prosazuje názor, že nájemní smlouvy jsou neplatné pro rozpor s §70 odst. 2 hospodářského zákoníku, neboť žalovaný nakládal s pozemky, k nimž mu svědčilo toliko právo trvalého užívání, v rozporu s účelem, ke kterému mu byly svěřeny. Důvod neplatnosti předmětných smluv je klíčový z hlediska promlčení uplatněného práva, neboť v případě neplatnosti podle §39 obč. zák. by se bezesporu jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu byl znám obsah hospodářských smluv a věděl, že není vlastníkem předmětných pozemků, nemůže je pronajímat a inkasovat za jejich pronájem nájemné.
Žalovaný navrhl dovolání žalobkyně zamítnout. Má za to, že odvolací soud správně zvažoval platnost nájemních smluv z hledisek podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť je-li smlouva neplatná pro neurčitost, je bezpředmětné dále zkoumat její soulad se zákonem (§39 obč. zák.). Skutečnost, že žalovaný použil pozemky k jinému účelu, než ke kterému bylo trvalé užívání v jeho prospěch zřízeno, je navíc podle §70 odst. 3 hospodářského zákoníku důvodem toliko pro zrušení tohoto práva, nevede však k neplatnosti nájemní smlouvy.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 – dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II, bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je v dané věci podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Námitky uplatněné žalobkyní v dovolání směřují proti závěru odvolacího soudu, že nájemní smlouvy uzavřené mezi původním žalobcem a žalovaným jsou neplatné pro jejich neurčitost. Žalobkyně přitom netvrdí, že předmět nájmu byl ve smlouvách vymezen dostatečně určitě, namítá pouze, že odvolací soud měl platnost nájemních smluv poměřovat v prvé řadě ustanovením §39 obč. zák. a dospět tak k závěru, že jsou neplatné pro rozpor se zákonem, neboť žalovaným nebyl respektován §70 odst. 2 hospodářského zákoníku. Předmětem dovolacího přezkumu je tudíž posouzení, zda je právní úkon třeba zkoumat dříve z hlediska určitosti jeho obsahu (§37 odst. 1 obč. zák.) či z hlediska souladu jeho obsahu se zákonem (§39 obč. zák.).
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Právní úkon je projev vůle směřující k určitému právnímu následku, jenž právní normy s takovým projevem vůle spojují. Má-li jít o právní úkon platný, musí projev vůle vyhovovat všem náležitostem, které jsou na něj kladeny právními normami. Mezi náležitosti právního úkonu náleží svoboda a vážnost vůle a určitost a srozumitelnost jejího projevu. Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nikoli jednoznačný. Zjištění obsahu právního úkonu je nezbytným předpokladem pro aplikaci právní normy na takový právní úkon. Není-li však u neurčitého právního úkonu ani za použití interpretačních pravidel možné zjistit, co je jeho obsahem, není jej možné ani podřadit konkrétní právní normě a zkoumat, zda je či není s touto normou v souladu. Logicky je tedy nutné právní úkon posoudit nejdříve z hlediska určitosti jeho obsahu (§37 odst. 1 obč. zák.) a teprve následně, je-li najisto postaveno, co je obsahem právního úkonu, zkoumat soulad jeho obsahu s právní normou (§39 obč. zák.). Odvolací soud proto nepochybil, jestliže nejdříve zkoumal náležitosti nájemních smluv, včetně určitosti vymezení jejich předmětu. Shledal-li nájemní smlouvy neplatnými pro jejich neurčitost, bylo nadbytečné a logicky vzato i nereálné posuzovat, zda jimi nebyl porušen nebo obcházen zákon, konkrétně ustanovení hospodářského zákoníku.
Závěr odvolacího soudu, že nebyl oprávněn zkoumat, zda se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil úmyslně, neboť jde o nepřípustnou novotu tvrzenou žalobkyní až v rámci odvolacího řízení, žalobkyně v dovolání nezpochybnila. Úvahy dovolatelky, zda lze z případného rozporu nájemních smluv s §70 odst. 2 hospodářského zákoníku bez dalšího dovodit úmysl žalovaného obohatit se na úkor původního žalobce, jsou z hlediska dovolacího přezkumu bezcenné, neboť tuto právní otázku odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil, své rozhodnutí na ní nezaložil, takže ji nelze - logicky vzato - ani podrobit dovolacímu přezkumu
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněných závěrů správný. Protože nebylo zjištěno (a ostatně ani žalobkyní tvrzeno), že řízení trpí některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 22.095,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), z paušální částky 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z částky 4.198,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z těchto částek odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. (viz předložené osvědčení o registraci č.j. 112528/99/138901/0275 ze dne 27. 4. 1999). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. března 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu