ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.245.2005.1
sp. zn. 33 Odo 245/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně P. n. s. a. s., proti žalovaným 1) Z. N., a 2) R. N., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 189.452,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 Cm 328/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 1999, č. j. 20 Cm 328/93-250, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2004, č. j. 3 Cmo 114/2001-324, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 1999, č. j. 20 Cm 328/93-250, se zastavuje.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2004, č. j. 3 Cmo 114/2001-324, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni každý částku 66.695,95 Kč s 16% úrokem z prodlení p. a. od 21. 9. 1992 do zaplacení a 16% úrok z prodlení p. a. z částky 28.030,05 Kč od 21. 9. 1992 do zaplacení, se zamítá.
III. Dovolání proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2004, č. j. 3 Cmo 114/2001-324, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni každý částku 28.030,05 Kč, se odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. dubna 1999, č. j. 20 Cm 328/93-250, uložil původnímu žalovanému č. 1 A. N. povinnost zaplatit žalobkyni částku 189.452,- Kč „s 0,05% poplatkem z prodlení a úrokem z prodlení jdoucím denně z částky 189.452,- Kč od 21. 9. 1992 do zaplacení“ do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně proti stejnému žalovanému domáhala zaplacení částky 554.448,55 Kč s týmž příslušenstvím (výrok II.), částečně vyhověl žalobě proti původnímu žalovanému č. 2 R. N. a částečně ji zamítl (výroky III. a IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). Vyšel ze zjištění, že původní žalovaní postupem podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (dále jen „zákon č. 427/1990 Sb.“), vydražili blíže specifikované stánky poštovní novinové služby v N., které převzali od žalobkyně spolu se zásobami zboží, jež se v nich nacházely. V případě žalovaného č. 1 činila cena těchto zásob celkem 189.452,- Kč. Žalovaní neprokázali, že od doby prohlídky zásob před dražbou do jejich převzetí došlo k nahrazení atraktivního zboží zbožím neprodejným a že se tak cena zásob oproti ceně orientační snížila. Převzaté zásoby zboží nebyly do současné doby zaplaceny, a proto je žaloba v této části důvodná. Ohledně zbytku uplatněného nároku byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že dodala žalovaným do jejich stánků tiskoviny, které zůstaly nezaplaceny.
Proti tomuto rozsudku, a to proti žalobě vyhovujícím výrokům a proti výrokům o nákladech řízení, podali oba žalovaní odvolání. V průběhu odvolacího řízení žalovaný č. 1 zemřel a Vrchní soud v Praze jako soud odvolací vyloučil věc žalobkyně proti tomuto žalovanému v rozsahu jeho odvolání k samostatnému řízení. Po skončení dědického řízení pak rozhodl, že v odvolacím řízení bude pokračováno s dědici žalovaného č. 1 Z. N. a R. N. O odvolání žalovaného č. 2 bylo mezitím pravomocně rozhodnuto a jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR jako opožděné odmítl. Rozsudkem ze dne 17. května 2004, č. j. 3 Cmo 114/2001-324, pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že každému z nynějších žalovaných uložil, aby zaplatili žalobkyni částku 94.726,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16% p. a. jdoucím od 21. 9. 1992 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, ohledně zaplacení úroku ve výši 2,25% p. a. žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a s odkazem na právní názor vyslovený ve svém předchozím usnesení vydaném v této věci (ze dne 26. srpna 1997, č. j. 5 Cmo 344/96-190, jímž byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. března 1996, č. j. 20 Cm 328/93-162) a na §11 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. konstatoval, že žalovaní jako právní nástupci původního žalovaného č. 1 jsou povinni rovným dílem zaplatit cenu zásob, které se nacházely ve vydražené jednotce. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že se žalovaným nepodařilo prokázat, že se stav zásob v době převzetí provozní jednotky výrazně lišil od stavu v době dražby. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně v podstatě potvrzen, pouze byla platební povinnost rozdělena mezi dva procesní nástupce žalovaného č. 1. Pokud jde o příslušenství uplatněného nároku, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba v tomto směru částečně zamítá, neboť není zákonný podklad pro přiznání poplatku z prodlení a na úrok z prodlení má žalobkyně nárok jen ve výši odpovídající nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Proti oběma těmto rozsudkům podali žalovaní dovolání, které směřovalo výslovně proti výrokům o platební povinnosti původního žalovaného č. 1, resp. o jejich platební povinnosti, a jehož přípustnost dovozovali ze zásadního právního významu napadených rozsudků. Namítli, že nelze souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že pro určení výše jejich platební povinnosti není podstatný skutečný stav převzatých zásob, nýbrž to, v jaké hodnotě zásoby vydražili. Právě tato právní otázka je otázkou zásadní a jelikož ji oba soudy vyřešily nesprávně, je dovolání podle názoru žalovaných přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Žalovaní navrhli, aby byly oba rozsudky v napadených výrocích zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve smyslu části dvanácté hlavy I. bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. odvolací soud projednal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o něm podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem (dále jen „OSŘ). Proto i v řízení o dovolání postupoval Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) podle procesních předpisů účinných před 1. 1. 2001 (bod 17. téže části a hlavy zákona č. 30/2000 Sb.).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu a že rozhodnutí soudu prvního stupně jím úspěšně napadnout nelze. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku musí být dovolací řízení podle §104 odst. 1 OSŘ zastaveno (srovnej blíže např. usnesení ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1072/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 477). Jestliže v dané věci směřuje dovolání žalovaných kromě rozsudku odvolacího soudu výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně, nezbylo dovolacímu soudu, než řízení o tomto dovolání ze shora uvedených důvodů zastavit.
Předmětem dovolacího přezkumu tedy může být pouze rozsudek soudu odvolacího, pokud je dovolání proti němu přípustné. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání je včasné a podaly je osoby k tomu oprávněné, zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání (s výjimkami uvedenými v odst. 2) přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, bylo-li řízení postiženo některou z vad v tomto ustanovení vyjmenovaných. Žalovaní v dovolání nic takového netvrdí a ani z obsahu spisu existence žádné takové vady nevyplývá. Ustanovení §237 odst. 1 OSŘ tedy přípustnost dovolání žalovaných nezakládá.
Napadený výrok rozsudku odvolacího soudu, byť je v něm deklarována změna rozsudku soudu prvního stupně, je podle svého obsahu výrokem potvrzujícím, neboť jím byla práva a povinnosti účastníků stanovena stejně jako v rozsudku soudu prvního stupně a „změna“ je pouze důsledkem skutečnosti, že procesními nástupci původního žalovaného č. 1 jsou dvě fyzické osoby (srovnej blíže např. usnesení dovolacího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1999). Proto může být dovolání žalovaných přípustné jen podle §238 odst. 1 písm. b) anebo podle §239 OSŘ.
Jak už bylo uvedeno, napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Rozsudkem ze dne 26. března 1996, č. j. 20 Cm 328/93-162, soud prvního stupně uložil původnímu žalovanému č. 1 povinnost zaplatit žalobkyni částku 56.060,10 Kč a – pokud jde o nárok na zaplacení ceny převzatých zásob – ohledně částky 133.391,90 Kč s příslušenstvím vztahujícím se k celé žalované částce byla žaloba zamítnuta. Jestliže druhým rozsudkem soud prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem soudu odvolacího, který byl vysloven ve zrušovacím usnesení, žalobě vyhověl ohledně celých 189.452,- Kč a rozsudek byl v této části (a dílem i ohledně příslušenství) potvrzen, je zřejmé, že proti výroku, jímž byl potvrzen výrok o povinnosti žalovaných zaplatit stejným dílem částku 133.391,90 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 56.060,10 Kč, je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, zatímco přípustnost dovolání proti zbývající části potvrzujícího výroku (ohledně částky 56.060,10 Kč) je možno zvažovat jen z pohledu §239 OSŘ. Ten ovšem přípustnost dovolání nezakládá, neboť ji odvolací soud v napadeném rozsudku nevyslovil (§239 odst. 1 OSŘ) a z obsahu spisu ani neplyne, že by žalovaní učinili před vyhlášením rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ. Proto dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku týkajícímu se povinnosti každého ze žalovaných zaplatit žalobkyni částku 28.030,05 Kč muselo být podle §243b odst. 4 věty prvé a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Dovolací soud tudíž – poté co konstatoval, že jsou splněny podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 2 OSŘ – přezkoumal postupem podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ pouze potvrzující výrok týkající se zaplacení celkové částky 133.391,90 Kč s příslušenstvím. Jak už bylo uvedeno, vady uvedené v §237 odst. 1 OSŘ nebyly vytýkány ani zjištěny a totéž platí i o jiných vadách, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud rovněž musel přihlédnout, i když v dovolání nebyly uplatněny. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní obsahově vymezili, a dospěl k závěru, že jejich dovolání není opodstatněné.
Žalovaní vytýkají odvolacímu soudu, že při právním posouzení věci dospěl k nesprávnému názoru, že pro určení výše jejich platební povinnosti není podstatný skutečný stav převzatých zásob, nýbrž to, v jaké hodnotě zásoby vydražili. Tím uplatňují dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, podle nějž lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §11 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 429/1991 Sb. je vydražitel povinen zaplatit organizaci cenu zásob do 30 dní ode dne dražby. Po účinnosti zmíněné novely, tedy od 1. 11. 1991, obsahuje stejné ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 427/1990 Sb. Z napadeného rozsudku ovšem v žádném případě neplyne, že by odvolací soud toto ustanovení vyložil tak, že změna stavu zásob od doby konání dražby do doby jejich převzetí neměla na výši částky, kterou je vydražitel povinen zaplatit, vliv. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) postavil své rozhodnutí o platební povinnosti žalovaných na skutkovém závěru, že původní žalovaný č. 1 převzal spolu s vydraženými provozními jednotkami zásoby v ceně 189.452,- Kč, a konstatoval, že tvrzení o výrazném rozdílu stavu zásob v době dražby a v době převzetí provozovny zůstalo neprokázáno. Odvolací soud tedy nevyslovil názor, že je povinností vydražitele zaplatit cenu zásob stanovenou v době dražby bez ohledu na stav zásob v době jejich faktického převzetí, nýbrž uzavřel, že tvrzený rozdíl nebyl zjištěn. Proto jeho výkladu §11 odst. 3 (resp. 4) zákona č. 427/1990 Sb. nelze nic vytknout a námitka žalovaných, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, není důvodná. Skutkový závěr, ze kterého odvolací soud vyšel, žalovaní konkrétními výhradami nezpochybnili a vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ) se nelze správností zjištěného skutkového stavu zabývat.
Žalovaným se tedy prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost výroku, který podléhá dovolacímu přezkumu, a proto nezbylo, než dovolání proti němu podle §243b odst. 1 části věty před středníkem OSŘ zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 4 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2007
Vít Jakšič
předseda senátu