ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.252.2005.1
sp. zn. 33 Odo 252/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce B. d. U P. 2, zastoupeného JUDr. M. D., proti žalované H. B., zastoupené JUDr. T. A. S., advokátem o zaplacení 33.424,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 284/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2004, č. j. 17 Co 232/2004-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou v konečném znění po žalované domáhal zaplacení 35.505,80 Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tato částka sestává jednak z nedoplatku nájemného za období 1. 12. 1998, který vznikl tím, že žalovaná odmítla respektovat rozhodnutí členské schůze o navýšení nájemného z původních 750,- Kč na 1.259,- Kč měsíčně a hradí nadále pouze původní nájemné, a dále z dluhu za služby spojené s užíváním družstevního bytu za dobu od dubna 2000 do dubna 2003 (tj. 10.055,80 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. října 2003, č. j. 28 C 284/2002-73, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 33.424,30 Kč spolu se zde specifikovaným příslušenstvím, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení dalších 2.081,50 Kč se zde specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce se vyčlenil z L. b. d. P. 5 a je vlastníkem domu, v němž se nachází družstevní byt o celkové podlahové ploše 62,95 m2 užívaný žalovanou (dále jen „předmětný byt“, příp. „byt“); ten byl právním předchůdcem žalobce žalované přenechán do užívání s účinností od 1. 3. 1990 na dobu neurčitou. Členská schůze žalobce konaná dne 27. 11. 1996 většinou 5 (z celkových 6) hlasů rozhodla o nové výši nájemného; s účinností od 1. 1. 1997 bylo nájemné zvýšeno na částku 20,- Kč za m2. Na členské schůzi konané dne 12. 5. 1997 byla žalovaná upozorněna na možnost vyloučení z družstva pro nekázeň v placení nájemného, neboť nerespektovala rozhodnutí členské schůze o zvýšení nájemného. Dne 8. 8. 1997 jí žalobce adresoval výstrahu s upozorněním na možnost vyloučení z družstva pro neplacení nájemného ve stanovené výši a 18. 9. 1997 rozhodla členská schůze o jejím vyloučení z družstva; písemné vyhotovení rozhodnutí bylo žalované doručeno a žalovaná proti němu odvolání nepodala. K převodu bytové jednotky do vlastnictví žalované nedošlo. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu, neboť byla vyloučena z bytového družstva (nájem bytu zanikl dnem 18. 9. 1997). Platnost vyloučení posuzoval soud jako otázku předběžnou ve smyslu §135 o. s. ř. Konstatoval, že vyloučení člena z družstva bylo stanovami žalobce (čl. 9 odst. 2) svěřeno podle §231 odst. 1 a 4 obch. zák. členské schůzi. Ta o vyloučení žalované z družstva rozhodla po předchozí výstraze, své rozhodnutí žalované doručila a žalovaná proti němu odvolání nepodala; účinky vyloučení nastaly ke dni 18. 9. 1997 a žalovaná, která podala žalobu o neplatnost svého vyloučení z družstva, je již nemůže zvrátit. Zánikem členství v bytovém družstvu zaniklo žalované ve smyslu §714 věty první obč. zák. právo nájmu bytu a žalovaná v bytě bydlí do zajištění bytové náhrady. Do doby vyklizení bytu má práva a povinnosti v rozsahu podle §687 až 699 obč. zák. a přiměřeně §700 až 702 odst. 1 obč. zák. Protože žalovaná hradila měsíčně pouze 750,- Kč, ačkoli měla platit 1.259,- Kč, obohacovala se v období od prosince 1998 do dubna 2003 na úkor žalobce o 509,- Kč měsíčně. Další obohacení ve výši 6.447,30 Kč získala tím, že neplatila za služby spojené s užíváním bytu, přestože je zkonzumovala.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2004, č. j. 17 Co 232/2004-135, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Především nepřisvědčil odvolací námitce, že platby za užívání bytu měly být posouzeny jako v případě, že by žalovaná již byla vlastnicí bytu, neboť žalobce pochybil, když v rozhodné době byt nepřevedl do jejího vlastnictví. Odvolací soud zdůraznil, že k převodu předmětného bytu do vlastnictví žalované nedošlo, takže je třeba „vycházet z konkrétní skutkové i právní situace a nikoli z alternativy, která měla podle žalované nastat“. Důvodnou neshledal ani námitku žalované, že ze stanov žalobce vyplývá, že původní členové družstva měli stále platit nájemné stanovené již L. a jako irelevantní označil námitky týkající se způsobu využití finančních prostředků získaných vybráním nájemného, hospodaření družstva a důvodu, který vedl k tomu, že žalované nebyl byt převeden do vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž obsáhle rekapituluje dosavadní výsledky řízení a vysvětluje, proč se nepodřídila rozhodnutí členské schůze o zvýšení nájemného (nadále má za to, že v době rozhodnutí členské schůze o zvýšení nájemného již měla mít postavení vlastníka předmětného bytu a měla platit pouze náklady na údržbu alikvotní části domu). Nesprávným shledává závěr odvolacího soudu, že předmětný byt užívá bez právního důvodu. Domnívá se, že je dosud členkou žalujícího družstva, neboť včas podala proti rozhodnutí o vyloučení z družstva u soudu žalobu, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Soudy obou stupňů nesprávně vycházely z §231 obch. zák., ve znění po novele provedené zákonem č. 370/2000 Sb., jímž byla stanovena lhůta 3 měsíců k podání žaloby proti rozhodnutí o vyloučení člena z družstva. Rozhodnutí o jejím vyloučení z družstva však bylo vydáno před zmíněnou novelou, takže žaloba mohla být podána ve lhůtě tří let a to také učinila. Srozuměna není ani se závěrem odvolacího soudu o zániku jejího nájmu podle §714 obč. zák. Je přesvědčena, že toto ustanovení se vztahuje pouze na právní vztahy uzavřené mezi stavebním bytovým družstvem a jeho členem, nikoli na nájmy bytů L. b. d.; nájem předmětného bytu vznikl dohodou o užívání bytu z 13. 3. 1990. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), dále jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s .ř. (tak jako v posuzované věci) proto musí dovolací soud převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. S přihlédnutím k tomu jsou bez významu námitky žalované, že žalobce nesplnil svůj závazek převést na žalovanou vlastnictví k bytu (zjištění, že k převodu vlastnického práva k bytu na žalovanou nedošlo, zpochybněno nebylo a dovolací soud je povinen z něho vycházet) a že neprokázal, jaké skutečné náklady byly vynaloženy na údržbu domu.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s .ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah (z hlediska rozhodovací pravomoci vůbec) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil. Přípustnost není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Žalovaná spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky zániku jejího práva nájmu družstevního bytu, jíž předcházelo posouzení, zda došlo k zániku jejího členství v bytovém družstvu vyloučením či nikoli. Je přesvědčena, že soudy vycházely nesprávně z §231 obchodního zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. a že na věc nesprávně aplikovaly ustanovení §714 obč. zák., které podle jejího názoru nedopadá na nájmy bytů, jež byly přiděleny původními L. Tyto právní otázky však nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významnými.
V dané věci uplatnil žalobce vůči žalované požadavek na zaplacení nedoplatku nájemného, resp. rozdílu mezi původně stanoveným nájemným a nájemným, jehož výši odhlasovala členská schůze na svém zasedání dne 27. 11. 1996. Již v rozsudku ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, Nejvyšší soud ČR dovodil, že osoba, jíž svědčí právní důvod bydlení opírající se o ustanovení §712 odst. 6 obč. zák., má (obdobně jako nájemce bytu) povinnost platit úhradu za užívání bytu, a to ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného (stanoveného) za trvání nájemního vztahu. Povinnost platit nájemné ve výši, která byla v posuzovaném případě stanovena rozhodnutím členské schůze z 27. 11. 1996 (rozhodnutí členské schůze o zvýšení nájemného soud není oprávněn přezkoumávat a musí z něho vycházet), tak žalovanou stíhá, ať již jako nájemkyni družstevního bytu (základním obsahem práva nájmu družstevního bytu je právo nájemce družstevní byt užívat a jeho povinnost platit za jeho užívání nájemné), tak jako osobu, jíž svědčí právní důvod bydlení v tomto bytě do zajištění bytové náhrady. Právní vztah pronajímatele a osoby, která v bytě bydlí sice již bez právního důvodu (tj. po skončení nájmu), avšak do zajištění bytové náhrady, je obsahově vymezen v §712a obč. zák., ve znění po novele provedené s účinností od 1. 1. 1995 zákonem č. 267/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník. Jde o specifický právní vztah mezi (dosavadním) pronajímatelem a osobou, jejíž nájemní poměr skončil, jehož účelem je – v souladu se zákonnou koncepcí právního vztahu nájmu bytu jako nájmu chráněného (srov. §685 obč. zák.) – zajištění potřeby bydlení pro nájemce, jehož nájemní poměr k bytu skončil. Je právním vztahem časově limitovaným (uplynutím lhůty k vyklizení bytu). Obsah vzájemných práv a povinností účastníků tohoto právního vztahu se – dle výslovného znění §712a obč. zák. – řídí §687 až 699 obč. zák. (přiměřeně §700 až 702 odst. 1 obč. zák.), tedy i §696 až 699 obč. zák. o nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Z uvedeného vyplývá, že osoba, jíž svědčí tento právní důvod bydlení, má (obdobně jako nájemce bytu) povinnost platit úhradu za užívání bytu, a to ve výši, která odpovídá výši nájemného. To ostatně soudy obou stupňů správně dovodily.
Za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalovaná v rozhodném období neplatila nájemné ve správné výši, je z hlediska výsledku řízení bez významu, zda si takto počínala jako nájemkyně bytu nebo jako osoba, která v bytě bydlí do zajištění bytové náhrady (tj. členka bytového družstva, jejíž členství zaniklo vyloučením, čímž zanikl i její nájem družstevního bytu - §714 obč. zák.). K námitce žalované, že ustanovení §714 obč. zák. se nevztahuje na nájmy bytů lidových bytových družstev, se pro úplnost sluší připomenout, že předmětný byt není bytem takto označeného subjektu, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce se vyčlenil z L. b. d. P. 5 (dále jen „L“), nájemci bytů v domě čp. 1804 v P. 5, kteří byli ke dni konání ustavující schůze členy L. a získali nájemní smlouvu v souladu s jeho stanovami (tedy i žalovaná), se stali členy žalobce ke dni jeho vzniku a tímto dnem došlo k přechodu jejich členství v L. na nově vzniklé družstvo (žalovaného). Ostatně žalovaná vznik svého členství v družstvu (žalobce) nikdy nezpochybňovala.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že žalovanou zpochybněné právní závěry, k nimž odvolací soud dospěl, nemohou činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným a dovolání žalované přípustným. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalobci podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. dubna 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu