ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.320.2005.1
sp. zn. 33 Odo 320/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a/ Ing. E. M., a b/ V. M., zastoupených JUDr. J. H., advokátem proti žalované P. S., zastoupené JUDr. D. K., advokátem o zaplacení 488.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 597/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 28 Co 430/2004-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení 488.500,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uvedená částka představuje slevu z kupní ceny pozemku, který od žalované koupili a jenž vykazuje vadu, na kterou je žalovaná před uzavřením kupní smlouvy neupozornila. Mají za to, že „uvedená částka slevy je současně i škodou, když k porušení právní povinnosti žalovanou došlo tím, že ač věděla o zatížení předmětného pozemku skládkou, neupozornila je na tuto skutečnost.“
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 26. dubna 2004, č. j. 3 C 597/2002-68, uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům 488.500,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 27. 3. 2002 do zaplacení; v rozsahu zbývající části požadovaných úroků žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 28 Co 430/2004-93, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 17. 1. 2000 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, jíž žalovaná žalobcům prodala pozemek parcelní číslo 1189/10 v katastrálním území H. (dále jen „předmětný pozemek“, resp. „pozemek“) za kupní cenu 910.000,- Kč. Vlastnické právo žalobců k předmětnému pozemku bylo vloženo do katastru nemovitostí 24. 3. 2000 s právními účinky ke dni 17. 1. 2000. Pozemek je podle územního plánu města H. určen k zástavbě rodinnými a bytovými domy. Výsledkem inženýrsko-geologického průzkumu provedeného na pozemcích č. 1189/7 až 13 bylo zjištění, že pozemky jsou na místě bývalé skládky a bez úprav jsou pro stavbu rodinných domů nevhodné. Ke stavbě na nich je nezbytné provést navážku v rozmezí od 4,2 do 5,3 metrů, domy je třeba podsklepit a založit kombinovaně na desce a pilotech. Vícenáklady na stavbu domku činí bez podsklepení 485.700,- Kč, včetně podsklepení 1,232.100,- Kč. S výsledky průzkumu byli žalobci seznámeni na počátku roku 2002. Dopisem ze dne 28. 2. 2002 vytkli žalobci žalované vady pozemku spočívající v tom, že je zavezen skládkou, hrozí nadměrné a nestejnoměrné sesedání terénu a výstavba na pozemku bude spojena s nutností stavbu podsklepit a zajistit speciální pilotáží. Uplatnili proto nárok na slevu z kupní ceny pozemku a dopisem z 26. 3. 2002 konkretizovali její výši. Žalobci nebyli na uvedenou vadu pozemku před jeho koupí upozorněni, přestože žalovaná o existenci skládky věděla. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dovodil, že žalobci žalobou uplatnili nárok z odpovědnosti žalované za vady prodané věci. Uzavřel, že nárok žalobců na slevu z kupní ceny zanikl, neboť nebyl vůči žalované uplatněn v šestiměsíční prekluzívní lhůtě, jejíž počátek – na rozdíl od soudu prvního stupně – spojuje s předáním předmětného pozemku žalobcům a nikoli s okamžikem zjištění vytýkané vady. Podle odvolacího soudu nastal okamžik počátku běhu prekluzívní lhůty nejpozději 24. 3. 2000, tj. v den, kdy bylo vydáno rozhodnutí o vkladu vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku; počátkem roku 2002, kdy žalobci vytkli vady pozemku, již šestiměsíční lhůta k uplatnění práva z odpovědnosti za vady pozemku uplynula a toto právo zaniklo (bylo prekludováno). V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud odkázal na judikaturu, jíž byla otázka počátku běhu prekluzívní lhůty k uplatnění práva z odpovědnosti za vady řešena obdobně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž vytýkají nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jejich nárok na slevu z kupní ceny zanikl, neboť nebyl uplatněn v zákonné šestiměsíční lhůtě. Namítají, že věc neměla být poměřována ustanovením §599, nýbrž §504 ObčZ. „Byť je právní význam a dopad těchto ustanovení stejný, není zákonem vysloven důvod, pro který je jejich obsah odlišný“. Žalobci jsou přesvědčeni, že po nich není možné spravedlivě požadovat, aby „pro eventuelní a teoretickou možnost výskytu zakryté skládky pod povrchem pozemku provedli do šesti měsíců po převzetí zkušební vrty a výkopy, v daném místě až několik metrů hluboké, aby se ujistili, že pod povrchem pozemku nejsou utajeny takové jevy, které by byly ve svém právním důsledku vadou věci“. Mají přitom zato, že „v daných právních vztazích platí vždy, že oprávněný se může domáhat svých nároků tehdy, kdy je schopen tyto nároky konkretizovat a přesně vymezit jejich objektivní důvody a odpovědnostní vztahy, z nichž se jeho nároky odvíjejí“. Ze skutečnosti, že odvolací soud při prvním jednání vyzval účastníky k dohodě o vyřešení věci poskytnutím slevy z kupní ceny a řízení bylo za tímto účelem přerušeno, dále dovozují, že připustil existenci práva z odpovědnosti za vady. V závěru dovolání namítají, že v přímé souvislosti s jednáním žalované jim vznikla škoda, za kterou žalovaná odpovídá, neboť porušila svou právní povinnost tím, že žalobce neupozornila na vady pozemku, přestože o nich věděla. Vzniklou škodu představují náklady, které byly nuceni vynaložit „na zjištění výskytu a významu předmětné vady pozemku a na přípravu podmínek pro překonání vlivu vady na stavbu rodinného domu a instalaci inženýrských sítí“. Připomínají, že uplatněním práva z odpovědnosti za vady není dotčeno jejich právo na náhradu škody a odvolacímu soudu vytýkají, že se přes žalobní tvrzení otázkou náhrady škody nezabýval. Dále pak obsáhle polemizují s využitím v rozsudku zmiňovaných judikátů a dospívají k závěru, že je jimi řešena odlišná skutkovou problematika.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je v dané věci podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné, může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil, resp. zpochybnil.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobci brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že jejich právo na slevu z kupní ceny zaniklo, neboť nebylo uplatněno v zákonné šestiměsíční prekluzívní lhůtě. Na rozdíl od odvolacího soudu jsou totiž přesvědčeni, že počátek této lhůty nelze spojovat s převzetím pozemku, nýbrž až s okamžikem zjištění vady.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §596 ObčZ má-li věc vady, o kterých prodávající ví, je povinen kupujícího při sjednávání kupní smlouvy na ně upozornit.
Podle §597 odst. 1 ObčZ jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit.
Podle §599 odst. 1 ObčZ musí kupující uplatnit vady u prodávajícího bez zbytečného odkladu. Práva z odpovědnosti za vady se může kupující domáhat u soudu, jen jestliže vady vytkl nejpozději do šesti měsíců, jde-li o vady krmiv, do tří týdnů a jde-li o vady zvířat, do šesti týdnů od převzetí věci.
Z citovaných ustanovení výslovně a zcela jednoznačně vyplývá, že právo z odpovědnosti za vady musí kupující uplatnit zásadně nejpozději do šesti měsíců od převzetí věci. Nesplní-li vůči prodávajícímu notifikační povinnost, nemůže se svého práva z odpovědnosti za vady věci s úspěchem domáhat u soudu, neboť toto právo zanikne tzv. prekluzí. To ostatně nezpochybňují ani dovolatelé. Namítají pouze, že v posuzované věci by se měl uplatnit princip zakotvený v §504 ObčZ, podle něhož počíná prekluzívní šestiměsíční lhůta běžet poté, kdy měl nabyvatel možnost věc si prohlédnout, přičemž pojem „prohlídky“ ztotožňují s okamžikem, kdy byl pozemek podroben odborné prohlídce - geologickému průzkumu, při němž byla vada zjištěna. K akceptaci tohoto stanoviska není dán žádný zákonný důvod.
Podle §504 ObčZ může nabyvatel uplatňovat nárok z odpovědnosti za vady u soudu jen tehdy, vytkl-li vady bez zbytečného odkladu po té, kdy měl možnost věc si prohlédnout. Nabyvatel může vadu vytknout nejpozději do šesti měsíců, pokud zákon nestanoví jinak. Nevytkne-li v této lhůtě vadu, právo zanikne.
Ustanovení §504 je zahrnuto v Části osmé „Závazkové právo“, Hlavy první „Obecná ustanovení“, pod rubrikou „Odpovědnost za vady“. Jejich aplikace tak přichází v úvahu obecně ve všech případech, kdy někdo přenechá vadnou věc za úplatu (srov. §499 ObčZ) a pokud zákon neobsahuje ve zvláštních případech úpravu jinou (speciální). Takovou speciální úpravu představuje vůči §504 ObčZ právě ustanovení §599 ObčZ (k tomu srovnej například Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 727 s. nebo 733 s.), které z obecné úpravy odpovědnosti za vadné plnění závazků podle §504 ObčZ vyjímá problematiku kupní smlouvy a upravuje ji odchylně. V posuzované věci jde o právo z odpovědnosti za vady věci, která byla na žalobce převedena kupní smlouvou, a není tudíž důvod poměřovat věc obecným ustanovením, tedy §504 ObčZ (byť žalobci považují tuto úpravu za spravedlivější). Závěry o přednostní aplikaci úpravy zvláštní před úpravou obecnou nečiní v soudní praxi žádný problém a soudy z nich běžně vycházejí. Pro posouzení věci nejsou relevantní poukazy na určité skutkové rozdíly mezi posuzovanou věcí a případy řešenými v rozhodnutích, na něž odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal s tím, že v nich soudy dospěly k obdobným závěrům.
Nepřiléhavá je rovněž argumentace dovolatelů týkající se využitelnosti §508 ObčZ pro posouzení „právního významu a dopadu ustanovení §§504 a 599 ObčZ“. Ustanovení §508 ObčZ neříká nic jiného, než že nárok z odpovědnosti za vady je třeba uplatnit u soudu v obecné promlčecí době (§101), která počíná plynout ode dne, kdy nabyvatel vytkl vady u zcizitele. Upravuje tedy počátek lhůty k uplatnění nároku z odpovědnosti za vady u soudu (tzv. promlčecí doby), aniž by cokoli měnilo ať již na lhůtě, ve které musí kupující u prodávajícího vady věci vytknout, či na počátku jejího běhu.
V závěru dovolání vytýkají žalobci odvolacímu soudu, že uplatněný nárok nezkoumal z pohledu odpovědnosti za škodu, přičemž namítají, že již v žalobě tvrdili, že žalovaná jim porušením informační povinnosti způsobila škodu v podobě nákladů na zjištění výskytu a významu předmětné vady pozemku a na přípravu podmínek pro překonání vlivu vady na výstavbu rodinného domu a inženýrských sítí. Uvedené tvrzení však nemá oporu v žalobě. V ní totiž žalobci toliko uvedli, že „uvedená částka slevy je současně i škodou“, aniž by dále jakkoli specifikovali, v čem by měla jejich majetková újma spočívat a jak při jejím vyčíslení dospěli právě k žalované částce. Dovozují-li svou majetkovou újmu pouze z toho, že by při vědomosti o existenci skládky sjednali nižší cenu pozemku (tedy koupili pozemek levněji), pak k řešení takových důsledků vad na prodávané věci slouží právě žaloba z odpovědnosti za vady věci, nikoli institut odpovědnosti za škodu. Nelze než mít za to, že žalobci poměřováním žalované částky se škodou pouze odůvodňovali výši jimi požadované slevy z kupní ceny.
Lze přisvědčit dovolací námitce, že uplatněním práva z odpovědnosti za vady není dotčeno právo na náhradu škody (§600 ObčZ). Jako škodu však nelze uplatit to, co odpovídá právům z odpovědnosti za vadu věci (např. částku, o kterou je nižší hodnota prodané věci namísto slevy z kupní smlouvy), jestliže došlo k zániku práv z odpovědnosti za vady pro nesplnění včasné notifikace vad (k tomu srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 893 s).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněných závěrů správný a nebylo zjištěno (a ostatně žalobci ani tvrzeno), že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud dovolání žalobců podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na jejich náhradu a žalované v tomto stádiu řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. dubna 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu