ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.321.2005.1
sp. zn. 33 Odo 321/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce s. m. P. proti žalované o. V., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 24.840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 137/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 13 Co 861/2003-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 13 Co 861/2003-103, Krajský soud v Plzni jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. září 2003, č. j. 4 C 137/2000-83, ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 24.840,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 15. 6. 1998 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V dovolání proti tomuto rozsudku žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že stejně jako předtím soud prvního stupně nepřihlédl při právním posouzení věci náležitě k její námitce, že požadavek žalobce odporuje dobrým mravům, a jeho rozhodnutí je tak v rozporu s hmotným právem. Navrhuje proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Dovolání žalované proti výroku ve věci samé není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jeho přípustnost není dána ani podle písm. c) uvedeného ustanovení, jelikož napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Už v usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nestačí, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam; rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru pod č. C 71. Jelikož posouzení rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“) v tom kterém případě je vždy založeno na zcela jedinečném skutkovém stavu, postrádá řešení této otázky potřebný judikatorní přesah a nemůže tak založit zásadní právní význam napadeného meritorního výroku.
Z hlediska tvrzeného rozporu řešení zmíněné otázky s hmotným právem nelze přisvědčit žalované, že její námitku, že požadavek žalobce na náhradu neinvestičních výdajů podle §14 odst. 2 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění před 1. 1. 2001, odporuje dobrým mravům, odvolací soud přešel pouhým konstatováním, že tento nárok vyplývá z tehdy platné právní úpravy. Závěr odvolacího soudu, že tato námitka není důvodná, totiž vychází z úvahy, že změna právní úpravy, jíž se žalovaná dovolává (nové znění §14 odst. 2 zákona č. 564/1990 Sb. od účinnosti novely provedené zákonem č. 284/2002 Sb., podle něhož není obec povinna hradit neinvestiční náklady, jestliže má zřízenu školu, ve které má žák zajištěny podmínky pro plnění povinné školní docházky) nastala až od 28. 6. 2002, zatímco žalobce požaduje náhradu výdajů za rok 1997. Pokud by tedy žalovaná splnila své závazky včas, byly by uhrazeny ještě před shora uvedenou změnou. Jinými slovy řečeno, odvolací soud má za to, že by žalovaná neměla mít prospěch z toho, že po dlouhou dobu postupovala v rozporu s právními předpisy. Tomuto závěru odvolacího soudu nelze nic vytknout a rozhodně v něm není možno spatřovat výklad §3 odst. 1 ObčZ v rozporu s hmotným právem, ze kterého by bylo možno dovozovat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Je tedy zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2007
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu