ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.386.2005.1
sp. zn. 33 Odo 386/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. T., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Ing. J. E., 2) H. J., a 3) V. K., zastoupeným advokátem se sídlem v Praze 4, Lipenská 555, o zaplacení částky 900.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 238/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 2004, č. j. 24 Co 62/2004-270, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 2004, č. j. 24 Co 62/2004-270, pokud směřuje proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 9. května 2003, č. j. 3 C 238/98-237, se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 2004, č. j. 24 Co 62/2004-270, pokud směřuje proti výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 9. května 2003, č. j. 3 C 238/98-237, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.675,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. P. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. května 2003, č. j. 3 C 238/98-237, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 187.293,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), „co do částky 712.706,50 Kč“ žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky III. a IV.). Žalobkyně se domáhala náhrady investic, které vložila do nemovitosti patřící žalovaným. Ti v průběhu řízení vznesli námitku promlčení uplatněného nároku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 10. srpna 1991 uzavřeli účastníci smlouvu o pronájmu a obnově nemovitosti, na jejímž základě byla žalobkyně oprávněna užívat dům v kat. úz. B. (tehdy ve spoluvlastnictví žalovaných) za účelem provozování pohostinské činnosti. Účastníci však nepožádali příslušný správní úřad o udělení předchozího souhlasu k pronájmu. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 10. 8. 1991 do 30. 6. 2007 a v článku 4. bylo dohodnuto, že v době od 10. 8. 1991 do 30. 6. 1996 bude užívání bezplatné, přičemž žalobkyně bude zajišťovat veškeré investice a žalovaní nebudou povinni se na nich podílet. Jedním z důvodů předčasného ukončení smlouvy byla podle článku 5. dohoda smluvních stran, jejíž součástí musí být i způsob finančního vypořádání mezi nimi. Žalobkyně užívala nemovitost do dubna 1996 a v letech 1991 až 1995 provedla stavební úpravy, jimiž se zvýšila cena nemovitosti o více než 1,000.000,- Kč. Soud prvního stupně považoval smlouvu z 10. 8. 1991 za neplatnou jednak pro nedostatek předchozího souhlasu správního orgánu podle §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění do 2. 12. 1999, jednak pro neurčitost podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), když běžnými interpretačními postupy nelze z rozporného znění článků 4. a 5. dovodit, zda měla žalobkyně právo na náhradu investic či nikoli. Investice, jež žalobkyně vložila do nemovitosti, je proto třeba nahradit podle zásad o bezdůvodném obohacení. Podle názoru soudu prvního stupně se jedná o obchodněprávní vztah, a proto je promlčecí doba čtyřletá a počítá se ode dne plnění (§397 a §394 odst. 2 obchodního zákoníku). S ohledem na dobu podání žaloby tedy nejsou promlčeny investice vložené po 3. 4. 1994, které představují částku 187.293,50 Kč
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. května 2004, č. j. 24 Co 62/2004-270, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl i ohledně částky 187.293,50 Kč, v zamítavém výroku II. jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a rovněž s právním závěrem o neplatnosti smlouvy z 10. 8. 1991, nikoli však s posouzením otázky promlčení. Vztah z uvedené smlouvy totiž není vztahem podle obchodního zákoníku, ale vztahem občanskoprávním, a proto se promlčení řídí ustanovením §107 ObčZ. Jelikož žalobkyni už v době uzavření smlouvy byly známy skutkové okolnosti zakládající její neplatnost (nedostatek předchozího souhlasu správního orgánu, neurčitost ujednání o náhradě investic), stejně jako to, že vložením investic se obohacují žalovaní, měla k dispozici veškeré skutečnosti potřebné pro stanovení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 ObčZ a ten se tedy odvíjí – stejně jako počátek běhu objektivní tříleté promlčecí doby podle §107 odst. 2 ObčZ – od okamžiku vynaložení investic. Ke dni podání žaloby (3. 4. 1998) tudíž marně uplynula subjektivní promlčecí doba a z tohoto důvodu nelze žalobkyni uplatněný nárok ani částečně přiznat.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Vyslovila přesvědčení, že v dovolacím řízení je nutno postupovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, neboť odvolací soud projednal věc podle dosavadních právních předpisů. Dovolání proti měnícímu výroku je podle jejího názoru přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) a dovolání proti potvrzujícímu výroku podle §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu v uvedeném znění; přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku je navíc dána i zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Žalobkyně v prvé řadě nesouhlasila se závěrem, že smlouva z 10. 8. 1991 je neplatná pro neurčitost, a v souvislosti s tím podala obšírný vlastní výklad jejího obsahu. Zpochybnila též názor, že předchozí souhlas správního orgánu byl podmínkou platnosti smlouvy. Podle jejího přesvědčení je vzhledem k dlouhodobě neměnnému způsobu využití nemovitosti, jež byla vždy ubytovacím zařízením, zřejmé, že tento souhlas byl udělen již v minulosti, změna subjektu, který nemovitost užíval, na jeho existenci nic nezměnila a časový předstih udělení souhlasu není zákonem nikterak sankcionován. Žalobkyně dále namítla, že v řízení sama nemohla uplatnit námitku promlčení, neboť podle smlouvy pouze plnila, nikoli přijímala plnění, takže podle §107 odst. 3 ObčZ nemělo být k námitce promlčení přihlédnuto. Konečně poukázala na to, že smlouvu o obnově nemovitosti lze oddělit od smlouvy nájemní, a proto ve smyslu §41 ObčZ nemohl být nedostatek předchozího souhlasu správního orgánu důvodem neplatnosti smlouvy i v té její části, která se týkala investic do nemovitosti. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán 5. 5. 2004, tedy za účinnosti občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. Z jeho odůvodnění (ač žalobkyně v dovolání tvrdí opak) nevyplývá, že by byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, a k takovému postupu ani nebylo důvodu, když i rozsudek soudu prvního stupně byl vydán po účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Proto v řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 3. 2005 (dále jen „OSŘ“ – srov. část dvanáctou, hlavu I, body 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb. a článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 OSŘ) je zřejmé, že jím žalobkyně napadá oba meritorní výroky rozsudku odvolacího soudu. Proti měnícímu výroku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Pokud jde o potvrzující výrok, nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že je dovolání přípustné podle §238 odst.1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 [čili podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ v současném znění]. Napadeným rozsudkem byl sice potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, ale prvým rozsudkem (ze dne 19. dubna 1999, č. j. 3 C 238/98-71, zrušeným částečně rozsudkem odvolacího soudu ze dne 16. listopadu 1999, č. j. 18 Co 557/99-85) byla žaloba o zaplacení částky 900.000,- Kč v celém rozsahu zamítnuta, takže ve vztahu k zamítavému výroku, který byl potvrzen dovoláním napadeným rozsudkem, nejde o odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně. Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Výhrady žalobkyně k výkladu obsahu smlouvy z 10. 8. 1991, který vyústil v závěr soudů obou stupňů o neplatnosti smlouvy pro neurčitost, jsou uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 OSŘ, tedy důvodu mířícího na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000). Ten, jak vyplývá z výslovného znění §241a odst. 3 OSŘ, nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ použít; proto tyto námitky nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení založit. Řešení právních otázek, které žalobkyně v dovolání zpochybnila (neplatnost smlouvy pro nedostatek předchozího souhlasu správního orgánu, nesprávná aplikace §107 odst. 3 a §41 ObčZ), je založeno na zcela jedinečném skutkovém základu odvíjejícím se od znění konkrétní smlouvy, a postrádá proto judikatorní přesah nutný pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku z hlediska vlivu na rozhodovací činnost soudů (srov. např. usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 23). Jelikož, jak bude dále vysvětleno, odvolací soud tyto otázky vyřešil v souladu s hmotným právem, nemá jeho rozsudek zásadní právní význam ani z tohoto pohledu. Dovolání proti potvrzujícímu výroku tedy není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a proto je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Dovolací soud tudíž (poté, co konstatoval, že dovolání obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i podmínky §241 odst. 1 a 4 OSŘ) přezkoumal pouze měnící výrok napadeného rozsudku, a to podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími námitkami a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Výhrady žalobkyně k řešení shora uvedených právních otázek představují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, podle kterého lze dovoláním namítnout, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době uzavření smlouvy mezi účastníky, se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru. Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen. Podle odst. 4 téhož ustanovení pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze skutkového závěru, že účastníci přesto, že se v pronajaté nemovitosti nacházely prostory určené k provozování služeb, nepožádali příslušný správní úřad o udělení souhlasu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., který tedy z tohoto důvodu nebyl udělen. O tuto skutečnost pak opřel svůj právní závěr o neplatnosti smlouvy podle §3 odst. 4 uvedeného zákona. Tomuto právnímu závěru žalobkyně nyní oponuje tvrzením, že ve skutečnosti souhlas příslušného orgánu existoval již v minulosti a proto nového souhlasu nebylo třeba. Toto tvrzení se ovšem objevilo až v dovolacím řízení a žalobkyně jím nepřípustně uplatnila nové skutečnosti ve věci samé (§241a odst. 4 OSŘ). Proto k němu nelze přihlédnout a jelikož z jiných hledisek žalobkyně právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. nenapadla, je zřejmé, že se jí jeho správnost nepodařilo zpochybnit.
Podle §107 odst. 3 ObčZ jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Žalobkyni nelze přisvědčit, že podle smlouvy z 10. 8. 1991 plnila výlučně ona a že z tohoto důvodu nemůže namítat promlčení nároku žalovaných. Žalovaní podle smlouvy plnili žalobkyni tím, že jí umožnili užívání své nemovitosti, a tím jí vznikl prospěch, který spočíval ve výkonech a který je (podle §458 odst. 1 ObčZ) povinna vydat v podobě peněžité náhrady. Ostatně žalovaní v rámci své obrany proti žalobě namítli (do výše uplatněného nároku žalobkyně) započtení své pohledávky, kterou z tohoto titulu vůči ní mají. Žalobkyni nic nebránilo, aby vznesla námitku promlčení uvedené pohledávky žalovaných, a použití §107 odst. 3 ObčZ proto nepřipadá v úvahu.
Podle §41 ObčZ vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. I když smlouva z 10. 8. 1991 sestává ze dvou částí (smlouva o pronájmu a tzv. smlouva o obnově), není pochyb o tom, že obě tyto části tvoří nedílný celek. Žalobkyně by se totiž nepochybně nezavázala k investicím do nemovitosti žalovaných bez nároku na jejich náhradu, pokud by jí současně nebyla poskytnuta protihodnota v podobě bezplatného užívání této nemovitosti k účelům podnikání. Proto jak z obsahu smlouvy, tak z okolností, za nichž byla uzavřena, plyne, že obě její části od sebe nelze oddělit a že z důvodu nedostatku předchozího souhlasu správního orgánu je neplatnou smlouva jako celek.
Jestliže pak je celá smlouva neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., je bezpředmětné zkoumat, zda je dán i důvod neplatnosti podle §37 odst. 1 ObčZ, tedy neurčitost jejího obsahu. Proto tímto okruhem dovolacích argumentů žalobkyně již nebylo třeba se blíže zabývat.
Samotné řešení otázky promlčení, jak je přijal odvolací soud, žalobkyně v dovolání nezpochybnila, a s ohledem na vázanost dovolacího soudu dovolacími důvody (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ) se Nejvyšší soud ČR jeho správností nemohl zabývat.
Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že odvolací soud ve věci aplikoval správná ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. i občanského zákoníku a bezchybně je vyložil. Žalobkyní uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ proto není naplněn a dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání směřující proti měnícímu výroku podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 ost. 1, resp. §146 odst. 3 OSŘ mají žalovaní právo na náhradu nákladů, které jim vznikly v dovolacím řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006, tedy před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb. – srov. článek II této vyhlášky], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 6., §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 9. 2006 vyhláškou č. 277/2006 Sb. (srov. článek II této vyhlášky) částkou 21.600,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 22. března 2007
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu