ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.402.2005.1
sp. zn. 33 Odo 402/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobce V. W., zastoupeného advokátem proti žalovanému J., spotřební družstvo ve F. – M. zastoupenému advokátem, o zaplacení 31.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 12 C 196/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2004, č. j. 42 Co 208/2004-185, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.665,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. R. S., advokáta se sídlem v H. – M., S. 2.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 31.200,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tuto částku vynaložil na výměnu střešní krytiny, kterou zakoupil u žalovaného a která mu byla po reklamaci vad v sedmileté záruční době výrobcem vyměněna za novou.
Okresní soud ve Frýdku – Místku rozsudkem ze dne 4. 6. 2003, č. j. 12 C 196/98-148, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 31.200,- Kč s 21 % úrokem od 16. 2. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a mezi účastníky a státem. Vycházel ze zjištění, že žalobce dne 13. 1. 1990 zakoupil v prodejně žalovaného pálené tašky Holland v počtu 3.496 kusů a 80 kusů hřebenáčů za kupní cenu 11.744,18 Kč. Dne 2. 3. 1995 reklamoval žalobce přímo u jejich výrobce J., a. s. vady dodané střešní krytiny. V zimním období 1994/1995 se na krytině projevily vady spočívající v jejím popraskání a loupání. Výrobce krytiny uznal reklamaci za oprávněnou a nejpozději v červnu 1996 dodal žalobci nové tašky i hřebenáče ve stejném množství, které původně zakoupil. Doplňky potřebné k výměně střešní krytiny si žalobce objednal u firmy H. – T. J. S. z N. a dne 22. 5. 1996 za ně zaplatil 17.284,30 Kč, krytinu si vyměnil svépomocí v době od 2. 7. 1996 do 27. 7. 1996. Při odstranění původní vadné krytiny žalobce zjistil, že je zničena část laťování a bednění a musel je nahradit novými. Na žádost žalobce ocenila firma H. – T. J. S. práce související s výměnou střešní krytiny částkou 31.200,- Kč. Znaleckým posudkem vypracovaným soudem ustanoveným znalcem byly tyto náklady (za práce prováděné svépomocně při výměně krytiny a za nové laťování, které muselo být vyměněno ze 40 % původní plochy) vyčísleny částkou 32.677,24 Kč. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný odpovídá žalobci za škodu, která vznikla porušením jeho právní povinnosti podle §244 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Zboží (střešní krytina), které žalovaný žalobci dodal, vykazovalo vady, v důsledku čehož žalobce utrpěl majetkovou újmu, neboť v souvislosti s výměnou střešní krytiny zakoupil nový materiál v ceně 3.828,- Kč a vynaložil práci, jejíž hodnota byla zjištěna znaleckým posudkem ve výši 28.849,- Kč. Mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou je příčinná souvislost. Ve vadném dodání střešní krytiny je obsaženo i zavinění žalovaného, bez ohledu na to, zda úmyslné či nedbalostní. Při vázanosti soudu žalobním návrhem byla přiznána žalobci pouze částka 31.200,- Kč. Námitku promlčení uplatněného práva neshledal soud důvodnou. Dovodil, že dvouletá subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu škody počala běžet 27. 7. 1996, kdy žalobce nejpozději nabyl přibližnou vědomost o výši škody. Žaloba byla podána u soudu dne 29. 6. 1998. Objektivní tříletá promlčecí doba uplynula 27. 7. 1999.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 6. 2004, č. j. 42 Co 208/2004-185, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech účastníků a státu v řízení před soudy obou stupňů. Plně se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil přitom zjištění, které soud prvního stupně sice odůvodnění svého rozsudku výslovně nezmínil, které však účastníci v průběhu řízení učinili nesporným, a sice, že žalobce při koupi předmětné střešní krytiny od žalovaného neobdržel záruční list. Nesprávným shledal odvolací soud právní posouzení věci soudem prvního stupně. Neposkytl-li žalovaný žalobci záruku, která by přesahovala 6 měsíců, a žádný zvláštní předpis upravující záruční dobu na daný případ nedopadá, je nutno uzavřít, že žalovaný žalobci vadný výrobek neprodal, resp. svou právní povinnost vyplývající z §244 občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. povinnost prodat věc v požadované jakosti a bez vad) neporušil. Na tom nic nemění ani skutečnost, že výrobce krytiny, u něhož žalobce svá práva z odpovědnosti za vady po uplynutí pětileté lhůty od koupě uplatnil, reklamaci uznal. Občanskoprávní odpovědnost za škodu vždy předpokládá porušení právní povinnosti. Neporušil-li žalovaný svou povinnost prodat věc v požadované jakosti a bez vad, nemůže odpovídat za škodu, která žalobci vznikla v souvislosti s výměnou střešní krytiny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že žalovaný neodpovídá za škodu, která mu vznikla v souvislosti s výměnou střešní krytiny, neboť neporušil povinnost podle §244 obč. zák. Je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně ztotožňuje nárok z odpovědnosti za vady s nárokem na náhradu škody, která z vady vznikla. Má za to, že délka záruční doby, stejně jako okolnost, zda jako kupující vůbec uplatnil nárok z odpovědnosti za vadu, nemění nic na tom, že prodané zboží bylo vadné a žalovaný odpovídá za škodu, která z vady vznikla. Stejně tak má za to, že nárok z odpovědnosti za vady automaticky neznamená zánik nároku na náhradu škody, která v důsledku vady vznikla. Vadnost střešní krytiny již v okamžiku prodeje dovozuje žalobce ze skutečnosti, že výrobce uznal jeho reklamaci v plném rozsahu. Závěrem zdůrazňuje, že jeho právo na náhradu škody nemůže být promlčeno, neboť se o škodě, resp. o její výši dozvěděl až v létě 1996, kdy po výměně vadné střešní krytiny věděl, kolik práce a materiálu bylo nutné vynaložit. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání žalobce. Zdůraznil, že žalobce v řízení neprokázal a ostatně ani netvrdil, že by krytina vykazovala vady již v době jejího převzetí nebo v následujících šesti měsících, a práva z odpovědnosti za vady v záruční době neuplatnil. Přisvědčil žalobci, že uplatnění nároku z odpovědnosti za vady nevylučuje nárok na náhradu škody, která z vady vznikla, avšak zdůraznil, že nároků, které vyplývají přímo ze závazků z odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody. Žalovanému odpovědnost za škodu nevznikla, neboť v daném případě nejsou na jeho straně splněny její zákonné předpoklady v podobě porušení právní povinnosti a zavinění.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 – dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je v dané věci podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání zpochybnil, které svoji povahou vystihují některý z přípustných dovolacích důvodů a na kterých odvolací soud své rozhodnutí skutečně založil (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Žalobce brojí proti závěru odvolacího soudu, že žalovaný neodpovídá za škodu související s výměnou vadné střešní krytiny, neboť nebyl splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, a to porušení právní povinnosti žalovaného (protiprávní úkon). Svou povinnost dodat věc (v daném případě střešní krytinu) prostou vad žalovaný neporušil, neboť relevanci mohou mít pouze vady, za něž žalovaný jako prodejce odpovídal, tj. vady, které má věc při převzetí a v záruční době (§244, §247 a §248 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. - dále jen „obč. zák.“). Nesprávnost tohoto závěru dovolatel nedovozuje pouze z nesprávné aplikace zmíněných ustanovení na zjištěný skutkový stav. Prosazuje názor, že střešní krytina mu nebyla dodána bez vad, přesněji že dodané zboží bylo vadné od počátku. Vedle v dovolání proklamovaného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tak uplatňuje i dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit proto, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že by střešní krytina vykazovala vady již v okamžiku, kdy byla žalobci žalovaným dodána, případně v šestiměsíční záruční době. Naopak z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce střešní krytinu od žalovaného převzal a umístil na svůj dům bez toho, že by již v té době žalovanému nebo výrobci vytkl její nedostatky (vady). Sám žalobce v řízení naopak uvedl, že vady střešní krytiny vedoucí k její výměně zjistil po zimním období 1994/1995 (v průběhu května a června 1995), tedy pět let po jejím zakoupení. Z toho, že výrobce střešní krytiny žalobcem reklamovanou krytinu po pěti letech od jejího dodání vyměnil za novou, nelze existenci vad střešní krytiny v době jejího dodání, resp. v průběhu šestiměsíční záruční doby, bez dalšího dovozovat.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. prosazuje žalobce názor, že žalovaný odpovídá za škodu, která mu vznikla v souvislosti s výměnou vadné střešní krytiny, bez ohledu na délku záruční doby. Připomíná, že zánik nároku z odpovědnosti za vady neznamená automaticky zánik nároku na náhradu škody, jež z vady vznikla. Lze přisvědčit žalobci, že odpovědnost za vady je třeba odlišit od odpovědnosti za škodu. Oba tyto závazkové právní instituty mají jiný účel, jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za škodu, která vznikla v důsledku vady věci, však může nést pouze ten subjekt, který za vadu odpovídá. Odpovídal-li žalovaný za případně vadné plnění pouze v době při předání střešní krytiny žalobci (tj. odpovědnost za vady, které má věc při převzetí) a v záruční době, tj. během následujících šesti měsíců po dodání (tj. záruční odpovědnost), mohl také – logicky vzato – porušit svou právní povinnost, z níž žalobce dovozuje jeho odpovědnost za škodu, pouze v této době. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že vznikla-li žalobci škoda v souvislosti s výměnou vadné střešní krytiny v době, kdy žalovaný již za její vady neodpovídal, nemohl porušit svou povinnost plynoucí z ustanovení §244 a násl. obč. zák. a tudíž za tuto škodu neodpovídá.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněných závěrů správný a nebylo ani zjištěno (a ostatně ani žalobcem tvrzeno) že by řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 4.590,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění do 1. 9. 2006) a z paušální částky 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 7. 12. 2004).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. února 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu