ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.421.2005.1
sp. zn. 33 Odo 421/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Ing. P. D. a b) MUDr. K. D., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. P. H. a 2) M. H., oběma zastoupeným advokátem, o částku 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 9 C 43/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 8. října 2003, č. j. 23 Co 296/2003-50, takto:
Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 8. října 2003, č. j. 23 Co 296/2003-50, a rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 11. února 2003, č. j. 9 C 43/2001-67, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro P. k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaných domáhali zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že tuto částku uhradili dne 7. 3. 2000 žalovaným jako zálohu na kupní cenu za mezonetový byt žalovaných, přičemž k uzavření kupní smlouvy z důvodů na straně žalovaných nedošlo.
Obvodní soud pro P. v pořadí prvním rozsudkem ze dne 28. srpna 2001, č. j. 9 C 43/2001-38, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 100.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Ze skutečností zjištěných provedeným dokazováním dovodil, že částku 100.000,- Kč žalobci poskytli žalovaným jako zálohu na kupní cenu za byt (§498 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo, je třeba zálohu posuzovat jako bezdůvodné obohacení (§451 obč. zák.). Ujednání o nevratnosti zálohy neposoudil jako dohodu o smluvní pokutě ve smyslu §544 obč. zák. a ani jako platně uzavřenou nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák. K odvolání žalovaných Městský soud v P. usnesením ze dne 16. ledna 2002, č. j. 23 Co 464/2001-51, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení, neboť potvrzení ze dne 7. 3. 2000 dokládá ujednání účastníků, že částka 100.000,- Kč je zálohou na kupní cenu. Soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení posoudil, zda žalobcům vzhledem k dalším ujednáním účastníků v předmětném potvrzení svědčí právo na vrácení zálohy.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. února 2003, č. j. 9 C 43/2001-67, žalobu o zaplacení částky 100.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2000 zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 8. října 2003, č. j. 23 Co 296/2003-50, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce předal dne 7. 3. 2000 žalovaným částku 100.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu (dále též „záloha“) za prodej bytové jednotky ve vlastnictví žalovaných O tom žalobce s žalovanými jako s prodávajícími sepsal téhož dne potvrzení, které zároveň obsahuje ujednání účastníků, že záloha je nevratná, odstoupí-li kupující (tedy žalobce) od koupě. Prodávající se zavázal ukončit jednání s dalšími zájemci. Záloha bude žalobci vrácena v případě zjištění skutečností zpochybňujících vlastnická práva k nemovitostem. Současně bylo sjednáno, že záloha propadá ve prospěch prodávajícího v plné výši, nedojde-li k podepsání kupní smlouvy do 15. 4. 2000 za předpokladu, že k prodlení nedoje na straně prodávajícího. Kupní smlouva do 15. 4. 2000 uzavřena nebyla, v řízení nebyly prokázány skutečnosti zpochybňující vlastnictví žalovaných k nemovitostem.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že částka 100.000,- Kč, kterou žalobci zaplatili žalovaným, je zálohou na kupní cenu ve smyslu §498 obč. zák. Vyslovil názor, že uvedené ustanovení je dispozitivní povahy a uplatní se v případě, kdy si účastníci nedohodli něco jiného. Jestliže k uzavření smlouvy nedojde, posuzuje se záloha podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, pokud zde není platný závazek ji vrátit; v tom případě povinnost toho, kdo zálohu přijal, vyplývá ze závazku a nárok na její vrácení není nárokem z bezdůvodného obohacení, ale nárokem na splnění závazku. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně ujednání účastníků obsažené v písemném potvrzení ze dne 7. 3. 2000 posoudil jako platně uzavřenou nepojmenovanou smlouvu (§51 obč. zák.), z níž je zřejmé, jaké práva a povinnosti z ní pro účastníky vyplývají. Účastníci si jednoznačně dohodli, že záloha je nevratná s tím, že kupujícímu bude vrácena pouze v případě zjištění skutečností zpochybňujících vlastnická práva k nemovitostem, jež mají být předmětem kupní smlouvy, a že propadá ve prospěch prodávajícího v plné výši, nedojde-li k sepsání kupní smlouvy do 15. 4. 2000, za předpokladu, že k prodlení nedojde ze strany prodávajícího. Protože žalobci neprokázali žádnou skutečnost zpochybňující vlastnické právo žalovaných k bytové jednotce a protože k prodlení se sepisem kupní smlouvy nedošlo ze strany žalovaných, nýbrž žalobců, nebyly splněny sjednané podmínky, za nichž by žalobcům vzniklo právo na vrácení zálohy. Odvolací soud nepřiznal žádnou relevanci argumentaci žalobců, že byt měl vady, o nichž v době složení zálohy nevěděli. S poukazem na faxový návrh žalobců na uzavření kupní smlouvy ze dne 17. 3. 2000 zaslaný žalovaným dovodil, že žalobci byli seznámeni s charakterem nemovitosti, když ji specifikovali v souladu se zápisem v katastru nemovitostí.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., a v němž namítli nesprávné právní posouzení věci. Odvolacímu soudu zejména vytkli nesprávný závěr, že jim nevznikl nárok na vrácení zaplacené zálohy kupní ceny. Oproti názoru odvolacího soudu, který při své rozhodnutí vyšel toliko z obsahu písemného potvrzení sepsaného mezi účastníky, dovozují svůj žalobní nárok z okolnosti, jež vyplynula z účastnických výpovědí samotných žalovaných, že část bytu, který měl být předmětem koupě, byla postavena bez stavebního povolení a nebyla zkolaudována a že tato skutečnost jim nebyla v době složení zálohy známa, neboť žalovaní je o tom neinformovali. Převáděná nemovitost tak neměla slibované vlastnosti. Právní posouzení věci odvolacím soudem, že účastníci uzavřeli mezi sebou nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §51 obč. zák., a nikoli dohodu o smluvní pokutě podle §544 obč. zák., považují za nesprávné, když i z obsahu potvrzení je zcela zřejmé, že jde o sankční opatření pro případ neuzavření kupní smlouvy. Jelikož povinnost zaplatit smluvní pokutu lze sjednat jen pro porušení smluvní povinnosti, mohla jim tato povinnost vzniknout pouze v souvislosti s neuzavřením kupní smlouvy ve sjednaném termínu. Protože však smlouva nebyla uzavřena z důvodu na straně žalovaných, kteří jim zamlčeli, že dětský pokoj není zkolaudován jako část bytu, nemohla jim vzniknout povinnost zaplatit smluvní pokutu. Jsou přesvědčeni, že za dané situace, kdy bytová jednotka neměla inzerované vlastnosti, nebyli vázáni závazkem uzavřít kupní smlouvu. Závěrem navrhli rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním předaným k poštovní přepravě dne 24. 2. 2004 žalobci doplnili dovolání o námitku, že potvrzení ze dne 7. 3. 2000 je neplatné podle §49a obč. zák., neboť je uzavírali v omylu spočívajícím v podstatných okolnostech o skutečných vlastnostech předmětného bytu, který vyvolala žalovaná strana obsahem zveřejněného inzerátu a zamlčením skutečnosti, že podstatná část bytu není zkolaudována.
Žalovaní považují dovolání žalobců za zřejmě bezdůvodné. Uvádějí, že podstatná část bytu byla užívána v souladu s kolaudačním stavem. Jsou názoru, že charakter stavebních úprav dětského pokoje nevyžadoval stavební povolení. Právní závěr soudů obou stupňů, že účastníci uzavřeli platně nepojmenovanou smlouvu a že žalobcům nevzniklo právo na vrácení zálohy, neboť k tomu sjednaná podmínka nenastala, pokládají za správný. Dovolání žalobců proto navrhli odmítnou, či zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s účinností ode dne 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat je z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobci žádnou z uvedených vad ve svém dovolání nenamítají a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu. S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) se dovolací soud zabýval žalobci uplatněnými dovolacími výhradami, jak byly obsahově vymezeny v dovolání ze dne 23. 2. 2004. K námitce neplatnosti podle §49a obč. zák. přihlédnout nemohl, neboť byla uplatněna až po uplynutí dovolací lhůty (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Prostřednictvím §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Z obsahu dovolání žalobců je zřejmé, že podstatou jejich námitek je nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že ujednání účastníků zachycené v potvrzení ze dne 7. 3. 2000 je nepojmenovanou smlouvou ve smyslu §51 obč. zák. a nikoli ujednáním o smluvní pokutě podle §544 obč. zák. Na tomto závěru závisí posouzení otázky, zda žalobci mají právo na vrácení zálohy.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Na vůli toho, kdo úkon učinil, lze usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
V posuzovaném případě nezbývá než konstatovat, že odvolací soud učinil právní závěr, že smluvní ujednání účastníků, zachycené v potvrzení ze dne 7. 3. 2000, je nepojmenovanou smlouvou podle §51 obč. zák., aniž postupoval v souladu se shora popsanou metodou výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy, tedy aby obsah právního úkonu vyložil nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména též podle skutečné vůle těch, kdo právní úkon učinili s přihlédnutím i k účelu tohoto právního úkonu. Odvolací soud interpretoval obsah smluvního ujednání účastníků výlučně na základě potvrzení ze dne 7. 3. 2000; zkoumáním vůle účastníků se nezabýval a pominul i účel, který účastníci uzavřením smlouvy sledovali. Jestliže pak z takovýmto způsobem přijatých závěrů o obsahu právního úkonu dovodil, že účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák., nemůže být jeho právní posouzení věci považováno za správné. Bez dalšího pak nemůže obstát ani jeho právní závěr, že žalobci nemají nárok na vrácení zálohy.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné i z toho důvodu, že odvolací soud neposuzoval platnost ujednání účastníků z hlediska §37 odst. 2 obč. zák., k námitce žalobců, že předmětem kupní smlouvy měl být mezonetový byt o ploše 119 m2 , který však neodpovídá kolaudačnímu stavu bytu žalovaných.
Vzhledem k řečenému lze uzavřít, že žalobcům se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. dovolacímu soudu tak nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně (soud odvolací) vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. srpna 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu