ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.493.2005.1
sp. zn. 33 Odo 493/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně B.. P., zastoupené advokátem, proti žalované I. M. a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 41/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2004, č. j. 17 Co 377/2003-167, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2004, č. j. 17 Co 377/2003-167, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. srpna 2003, č. j. 17 C 41/2003-132, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 180.000,- Kč se 6,5% úrokem z prodlení od 28. 2. 2002 do zaplacení, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2004, č. j. 17 Co 377/2003-167, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. srpna 2003, č. j. 17 C 41/2003-132, ve výroku o nákladech řízení, se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. srpna 2003, č. j. 17 C 41/2003-132, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částek 180.000,- Kč (výrok I.) a 179.843,90 Kč (výrok II.), vždy s úrokem z prodlení ve výši 7,5% p. a. od 1. 1. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně přenechala žalované na základě smlouvy o půjčce z 1. 7. 1997 částku 280.000,- Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 15% ročně do 1. 7. 1998. Tato lhůta byla dodatkem ke smlouvě z 1. 7. 1998 prodloužena do 31. 12. 2001. Současně žalovaná dne 1. července 1998 svůj dluh vůči žalobkyni písemně uznala co do důvodu a výše. Žalovaná zatím na dluh zaplatila 100.000,-Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o půjčce je neplatná pro rozpor s §196a odst. 1 obchodního zákoníku. Žalovaná tedy přijala částku 180.000,- Kč bez právního důvodu, čímž jí vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení. Žalobě však nebylo možno vyhovět, neboť žalovaná důvodně vznesla námitku promlčení. K bezdůvodnému obohacení totiž došlo již převzetím finančních prostředků dne 1. července 1997, objektivní tříletá promlčecí doba podle §107 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) začala běžet 2. 7. 1997 a ke dni podání žaloby v roce 2003 již marně uplynula. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o půjčce se žalobkyně nemůže domáhat ani smluveného úroku z prodlení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. prosince 2004, č. j. 17 Co 377/2003-167, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 180.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 28. 2. 2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. jej potvrdil, změnil výrok III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy o půjčce. Pokud ovšem jde o námitku promlčení, vytkl soudu prvního stupně, že nevyvodil žádné právní důsledky z uznávacího prohlášení žalované z 1. 7. 1998. Toto prohlášení splňuje veškeré náležitosti platného uznání dluhu podle §558 ObčZ a na tom nic nemění ani nesprávný odkaz na §588 ObčZ, ani skutečnost, že prohlášení nadbytečně podepsala i žalobkyně. Ani to, že jako důvod závazku je v prohlášení uvedena smlouva o půjčce, která byla později shledána neplatnou, nemá na platnost uznání vliv, neboť právní posouzení důvodu závazku není podstatnou náležitostí uznání dluhu a skutkově je dluh v prohlášení nezaměnitelným způsobem identifikován. Právo uznané dlužníkem písemně co do důvodu a výše se podle §110 odst. 1 ObčZ promlčuje v desetileté promlčecí době a ke dni podání žaloby (3. 2. 2003) tudíž nemohlo být promlčeno. Proto je žaloba na zaplacení částky 180.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši odvíjející se od počátku prodlení, jímž je s ohledem na písemnou výzvu žalobkyně k plnění 28. únor 2002, důvodná.
Proti tomuto rozsudku, a to proti oběma měnícím výrokům, podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejího názoru je uznání dluhu z 1. 7. 1998 neplatným právním úkonem. Uznání dluhu zakládající domněnku existence dluhu v době jeho uznání, je zajišťovacím institutem a je-li neplatná smlouva o půjčce, je uznávací prohlášení bez významu, neboť nemůže vzniknout akcesorický závazek bez existence závazku zajištěného. Uznání navíc z hlediska specifikace závazku odkazuje na neplatnou smlouvu o půjčce, nikoli na závazek z bezdůvodného obohacení. Kromě toho je uznání formulováno jako dvoustranný právní úkon (dohoda), jímž je vedle zajištění závazku ve smyslu §516 ObčZ měněn obsah závazku, a jak dohoda o zajištění závazku, tak novace vyžaduje souhlas valné hromady společnosti podle §196a odst. 1 obchodního zákoníku stejně jako smlouva o půjčce. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, je (pokud jde o výrok ve věci samé) přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Jelikož je splněna i podmínka povinného stoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 OSŘ) a dovolání obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 1 OSŘ, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) přezkoumal napadený meritorní výrok podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval uplatněným dovolacím důvodem tak, jak jej žalovaná obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V řízení byl proveden důkaz listinou nazvanou „uznání dluhu“, v níž (se zjevně nesprávným odkazem na §588 ObčZ) žalovaná uznala ke dni 1. 7. 1998 svůj dluh vůči žalobkyni z titulu smlouvy o půjčce ze dne 1. 7. 1997 ve výši 280.000,- Kč, a to „včetně úroků“. Současně se zavázala dluh uhradit nejpozději do 31. 12. 2001. Odvolací soud považoval tuto listinu za platné uznání dluhu podle §558 ObčZ, podle kterého uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu a výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. Žalovaná ve svém dovolání polemizuje výlučně s tímto závěrem odvolacího soudu, přitom však přehlíží, že právní posouzení věci na něm vůbec není postaveno. Odvolací soud totiž posuzoval právní účinky uznávacího prohlášení toliko z hlediska uplatněné námitky promlčení.
Podle §107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Podle §110 odst. 1 věty druhé ObčZ bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v §110 odst. 1 ObčZ. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy k uznání práva došlo, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. ObčZ) musí splňovat náležitosti předepsané v §110 odst. 1 větě druhé ObčZ. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§40 odst. 1 ObčZ) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti (§37 odst. 1 ObčZ). Jelikož uznání práva je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Všechny tyto požadavky uznávací prohlášení žalované z 1. 7. 1998 splňuje. Má písemnou formu, je v něm jednoznačně vyjádřena vůle uznat právo žalobkyně, jíž je též adresováno, a obsahuje náležitou specifikaci jak výše uznaného práva, tak i jeho důvodu. Lze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu, že odkaz na smlouvu o půjčce z 1. 7. 1997 je dostatečnou identifikací důvodu uznaného práva. Tato identifikace je totiž nezbytná nikoli k posouzení právního důvodu uznávaného práva, ale k jeho skutkovému vymezení, aby je nebylo možno zaměnit s případným jiným nárokem osoby, jíž je úkon adresován. Skutečnost, že smlouva o půjčce byla nakonec shledána neplatnou, nemění nic na tom, že bylo písemně uznáno právo žalobkyně na vrácení částky 280.000,- Kč, která jí byla předána na základě ujednání účastníků zachyceného v písemném vyhotovení uvedené smlouvy. Projev vůle žalované v uznávacím prohlášení tedy přivodil účinky předpokládané v §110 odst. 1 ObčZ a je nadbytečné zkoumat, zda lze listinu z 1. 7. 1998 považovat též za uznání dluhu podle §558 ObčZ nebo dokonce (s ohledem na skutečnost, že obsahuje též podpis žalobkyně) za dohodu podle §516 ObčZ. Správnost závěru o platnosti uznávacího prohlášení z hlediska účinků uvedených v §110 odst. 1 ObčZ pak žalovaná nezpochybnila a vzhledem k vázanosti dovolacího soudu dovolacími důvody nebylo možno tento závěr odvolacího soudu podrobit dovolacímu přezkumu.
Žalované se tedy prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost přezkoumávaného meritorního výroku, naopak je zřejmé, že odvolací soud věc posoudil podle správného právního předpisu, který též bezchybně vyložil. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání směřující proti tomuto výroku podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnout.
Dovolání žalované směřuje výslovně též proti měnícímu výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně; v tomto směru však není přípustné (srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003) a jako takové muselo být podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2007
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu