ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.532.2005.1
sp. zn. 33 Odo 532/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. V., zastoupeného JUDr. O. H., advokátem proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. J. X., advokátkou o zaplacení 39.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 84/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. května 2004, č. j. 12 Co 672/2003-163, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 39.000,- Kč a žalobci povinnost vydat žalovanému osobní automobil zn. Oltcit 11 R. Uváděl, že od žalovaného dne 22. 3. 1992 zakoupil uvedený automobil, který mu následně, v důsledku skryté vady existující již v době prodeje vyhořel. Vadu automobilu u žalovaného včas reklamoval, od kupní smlouvy odstoupil, avšak žalovaný jeho požadavek na vrácení kupní ceny odmítl.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. února 1997, č. j. 18 C 84/95-45, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 39.000,- Kč a žalobci povinnost vydat žalovanému osobní automobil značky Oltcit 11R; současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 3. prosince 1998, č. j. 12 Co 600/97-61, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 15. prosince 1999, č. j. 18 C 84/95-87, žalobě opětovně vyhověl, resp. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 39.000,- Kč s 18% úrokem od 1. 12. 1996 do zaplacení a žalobci povinnost vydat žalovanému osobní automobil Oltcit 11R, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. října 2001, č. j. 12 Co 342/2001-99, i tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu opětovně vrátil k dalšímu řízení s tím, že jej zavázal svým právním názorem na věc.
Usnesením ze dne 13. ledna 2003, č. j. 18 C 84/95-134, Okresní soud v Olomouci zastavil řízení o vydání osobního automobilu, neboť žalobce vzal žalobu v tomto rozsahu zpět s tím, že s automobilem již nedisponuje.
Rozsudkem ze dne 13. ledna 2003, č. j. 18 C 84/95-135, Okresní soud v Olomouci žalobu na zaplacení 39.000,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, č. j. 12 Co 672/2003-163, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a změnil jen co do výše přiznané náhrady nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že na základě smlouvy o obstarání prodeje ze dne 25. 3. 1992 žalovaný obstarával pro O. Š. prodej osobního automobilu značky Oltcit 11R. Dne 22. 4. 1992 žalovaný prodal tento automobil žalobci. Dne 23. 5. 1992 došlo k požáru předmětného vozidla. Příčinou požáru byla technická závada, při níž došlo k uvolnění kovového nátrubku z vývodu palivového čerpadla a jeho vypadnutí, v jehož důsledku došlo k výronu benzinu, jeho odpaření, výbuchu a následnému vznícení hořlavých částí na motorovém vozidle. Dne 28. 7. 1992 žalobce u žalovaného vadu automobilu reklamoval a výslovně požadoval vrácení popřípadě výměnu vozidla ve stejné ceně. Při posouzení obsahu reklamace dospěl odvolací soud k témuž závěru jako soud prvního stupně a uzavřel, že prohlášení žalobce nelze považovat za odstoupení od smlouvy. Žalobce totiž navrhoval pouze „vrácení vozidla“, aniž zmínil vrácení kupní ceny, a současně s tím se domáhal výměny vozidla ve stejné ceně jako alternativu k odstranění vady, kterou reklamoval. Žalovaný žalobci kupní cenu vozidla nevrátil. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dále uzavřel, že žalobci se nepodařilo v řízení prokázat, že vada, v jejímž důsledku se automobil vzňal, existovala již v okamžiku prodeje předmětného automobilu, přičemž takový závěr nevyplývá ani z provedeného znaleckého posudku. Byť je žalovaný ve sporu jako obstaravatel prodeje pasivně legitimován, neodpovídá žalobci za vznik shora uvedené vady automobilu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V prvé řadě má za to, že termín „vrácení\" vozidla použitý v reklamaci v sobě obsahuje i odstoupení od smlouvy a požadavek na vrácení kupní ceny. Jeho reklamaci tudíž nelze než vyložit tak, že odstoupil od kupní smlouvy, vrací vozidlo a žádá vrácení ceny a eventuálně je ochoten za cenu, kterou zaplatil, přijmout obdobné vozidlo jako náhradu za reklamované. Zdůraznil přitom, že při výkladu právního úkonu reklamace, mělo být zohledněno, že ji neformuloval právník, a měla být respektována skutečnost, že i Česká obchodní inspekce konstatovala, že reklamaci učinil řádně. Stejně tak je přesvědčen, že v řízení prokázal existenci vady, která činila vozidlo neupotřebitelným již ke dni jeho prodeje. Tato skutečnost totiž vyplývá zejména ze znaleckého posudku, v němž se uvádí, že vzhledem ke stáří vozidla a všem dalším okolnostem bylo uvolnění nátrubku zjistitelné již delší dobu, a že odborník, který by prováděl běžnou prohlídku pro daný typ vozidla, by na tuto závadu jistě přišel a zjistil by u vozidla i použití normě nevyhovujících a nepovolených hadiček v palivové soustavě.
Žalovaný hodnotí rozhodnutí odvolacího soudu jako správné a proto navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání důvodnosti dovolání může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání zpochybnil. Není důležité, jak dovolatel sám jím uplatňovaný dovolací důvod označil, rozhodující je, jak jej obsahově vymezil (41 odst. 2 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalobce v dovolání brojí jednak proti závěru, že jím uplatněnou reklamaci nelze považovat za odstoupení od smlouvy, a dále proti závěru, jímž je dovozeno, že v řízení neprokázal, že vada automobilu, v jejímž důsledku došlo k jeho zničení, existovala již ke dni prodeje. Ačkoli v dovolání výslovně deklaruje použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti svými námitkami zpochybnil výhradně skutkové závěry odvolacího soudu a uplatnil tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., mířící na zpochybnění skutkových zjištění.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze - li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Žalobou uplatněný nárok dovozuje žalobce z toho, že oprávněně odstoupil od kupní smlouvy pro vadu věci, která činila automobil neupotřebitelným a existovala již ke dni jeho prodeje, v důsledku čehož mu vznikl nárok na vrácení kupní ceny. Pro posouzení oprávněnosti takového nároku je nutné prokázat současné naplnění dvou předpokladů. V prvé řadě skutečnost, že automobil měl ke dni prodeje předmětnou vadu a dále skutečnost, že žalobce v jejím důsledku od kupní smlouvy skutečně odstoupil.
V dané věci bylo zjištěno (a toto zjištění není mezi stranami sporné), že příčinou požáru byla technická závada, při níž došlo k uvolnění kovového nátrubku z vývodu palivového čerpadla a jeho vypadnutí, v důsledku čehož došlo k výronu benzinu, jeho odpaření, výbuchu a následnému vznícení hořlavých částí na motorovém vozidle. Bylo na žalobci, aby prokázal, že tato závada existovala na vozidle již v okamžiku prodeje. Nelze mu přisvědčit, že toto zjištění vyplývá ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. F. K. Na otázku, zda vada, v jejímž důsledku došlo ke vznětí vozidla, existovala již v době jeho prodeje žalobci, odpověděl znalec pouze tak, že uvolnění nátrubku bylo vzhledem ke stáří vozidla a všem dalším okolnostem zjistitelné delší dobu. Z tohoto údaje nelze jednoznačně a spolehlivě dovodit, že kovový nátrubek z vývodu palivového čerpadla automobilu byl v době prodeje vadný, když z dalších provedených důkazů, zejména z výpovědi svědků B., Š. a K. vyplývá, že automobil byl sledován a opravován zásadně ve značkovém servisu a před prodejem žalobci byl u žalovaného podroben zevrubné technické prohlídce. Navíc nelze přehlížet, že žalobce nebrojil proti tvrzení žalovaného, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 263/92 připustil, že prováděl opravu palivové soustavy. Je proto třeba přisvědčit závěrům obou soudů nižších stupňů, že výsledky provedeného dokazování neumožňuji spolehlivě uzavřít, že předmětná vada se vyskytovala na automobilu již ke dni jeho prodeje; daný typ automobilu k této vadě inklinoval a bylo nutné technický stav pravidelně a častěji kontrolovat. Odvolacímu soudu tudíž nelze z hlediska uvedeného závěru ničeho vytknout a dovolací důvod tak v tomto rozsahu naplněn nebyl. Brojil-li žalobce rovněž proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že od kupní smlouvy neodstoupil, jeví se přezkum tohoto závěru v dovolacím řízení nadbytečným. Aby bylo možné žalobě vyhovět, musely by nastat obě žalobcem tvrzené skutečnosti: existence vady ke dni prodeje a úkon odstoupení od smlouvy. Za situace, kdy není nesprávný závěr odvolacího soudu, že se žalobci nepodařilo existenci vady ke dni prodeje prokázat, nebylo by žalobě možné vyhovět ani v případě opodstatněnosti výtek týkajících se odstoupení od kupní smlouvy (odstoupení od smlouvy by totiž nebylo oprávněné, neboť by nebyly splněny zákonné podmínky k takovému postupu).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska závěru, jenž byl podroben přezkumu dovolacího soudu správný, a nebylo ani zjištěno (a ostatně ani dovolatelem tvrzeno), že řízení je postiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení a náklady, které vynaložil na sepis vyjádření k dovolání úspěšný žalovaný, nelze – vzhledem k obsahu tohoto podání – hodnotit jako účelně vynaložené, resp. potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění jeho práva.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu
33 Odo 532/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. V., zastoupeného JUDr. O. H., advokátem proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. J. X., advokátkou o zaplacení 39.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 84/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. května 2004, č. j. 12 Co 672/2003-163, takto: I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 39.000,- Kč a žalobci povinnost vydat žalovanému osobní automobil zn. Oltcit 11 R. Uváděl, že od žalovaného dne 22. 3. 1992 zakoupil uvedený automobil, který mu následně, v důsledku skryté vady existující již v době prodeje vyhořel. Vadu automobilu u žalovaného včas reklamoval, od kupní smlouvy odstoupil, avšak žalovaný jeho požadavek na vrácení kupní ceny odmítl.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. února 1997, č. j. 18 C 84/95-45, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 39.000,- Kč a žalobci povinnost vydat žalovanému osobní automobil značky Oltcit 11R; současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 3. prosince 1998, č. j. 12 Co 600/97-61, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 15. prosince 1999, č. j. 18 C 84/95-87, žalobě opětovně vyhověl, resp. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 39.000,- Kč s 18% úrokem od 1. 12. 1996 do zaplacení a žalobci povinnost vydat žalovanému osobní automobil Oltcit 11R, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. října 2001, č. j. 12 Co 342/2001-99, i tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu opětovně vrátil k dalšímu řízení s tím, že jej zavázal svým právním názorem na věc.
Usnesením ze dne 13. ledna 2003, č. j. 18 C 84/95-134, Okresní soud v Olomouci zastavil řízení o vydání osobního automobilu, neboť žalobce vzal žalobu v tomto rozsahu zpět s tím, že s automobilem již nedisponuje.
Rozsudkem ze dne 13. ledna 2003, č. j. 18 C 84/95-135, Okresní soud v Olomouci žalobu na zaplacení 39.000,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, č. j. 12 Co 672/2003-163, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a změnil jen co do výše přiznané náhrady nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že na základě smlouvy o obstarání prodeje ze dne 25. 3. 1992 žalovaný obstarával pro O. Š. prodej osobního automobilu značky Oltcit 11R. Dne 22. 4. 1992 žalovaný prodal tento automobil žalobci. Dne 23. 5. 1992 došlo k požáru předmětného vozidla. Příčinou požáru byla technická závada, při níž došlo k uvolnění kovového nátrubku z vývodu palivového čerpadla a jeho vypadnutí, v jehož důsledku došlo k výronu benzinu, jeho odpaření, výbuchu a následnému vznícení hořlavých částí na motorovém vozidle. Dne 28. 7. 1992 žalobce u žalovaného vadu automobilu reklamoval a výslovně požadoval vrácení popřípadě výměnu vozidla ve stejné ceně. Při posouzení obsahu reklamace dospěl odvolací soud k témuž závěru jako soud prvního stupně a uzavřel, že prohlášení žalobce nelze považovat za odstoupení od smlouvy. Žalobce totiž navrhoval pouze „vrácení vozidla“, aniž zmínil vrácení kupní ceny, a současně s tím se domáhal výměny vozidla ve stejné ceně jako alternativu k odstranění vady, kterou reklamoval. Žalovaný žalobci kupní cenu vozidla nevrátil. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dále uzavřel, že žalobci se nepodařilo v řízení prokázat, že vada, v jejímž důsledku se automobil vzňal, existovala již v okamžiku prodeje předmětného automobilu, přičemž takový závěr nevyplývá ani z provedeného znaleckého posudku. Byť je žalovaný ve sporu jako obstaravatel prodeje pasivně legitimován, neodpovídá žalobci za vznik shora uvedené vady automobilu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V prvé řadě má za to, že termín „vrácení\" vozidla použitý v reklamaci v sobě obsahuje i odstoupení od smlouvy a požadavek na vrácení kupní ceny. Jeho reklamaci tudíž nelze než vyložit tak, že odstoupil od kupní smlouvy, vrací vozidlo a žádá vrácení ceny a eventuálně je ochoten za cenu, kterou zaplatil, přijmout obdobné vozidlo jako náhradu za reklamované. Zdůraznil přitom, že při výkladu právního úkonu reklamace, mělo být zohledněno, že ji neformuloval právník, a měla být respektována skutečnost, že i Česká obchodní inspekce konstatovala, že reklamaci učinil řádně. Stejně tak je přesvědčen, že v řízení prokázal existenci vady, která činila vozidlo neupotřebitelným již ke dni jeho prodeje. Tato skutečnost totiž vyplývá zejména ze znaleckého posudku, v němž se uvádí, že vzhledem ke stáří vozidla a všem dalším okolnostem bylo uvolnění nátrubku zjistitelné již delší dobu, a že odborník, který by prováděl běžnou prohlídku pro daný typ vozidla, by na tuto závadu jistě přišel a zjistil by u vozidla i použití normě nevyhovujících a nepovolených hadiček v palivové soustavě.
Žalovaný hodnotí rozhodnutí odvolacího soudu jako správné a proto navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., dospěl k závěru, že není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání důvodnosti dovolání může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání zpochybnil. Není důležité, jak dovolatel sám jím uplatňovaný dovolací důvod označil, rozhodující je, jak jej obsahově vymezil (41 odst. 2 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalobce v dovolání brojí jednak proti závěru, že jím uplatněnou reklamaci nelze považovat za odstoupení od smlouvy, a dále proti závěru, jímž je dovozeno, že v řízení neprokázal, že vada automobilu, v jejímž důsledku došlo k jeho zničení, existovala již ke dni prodeje. Ačkoli v dovolání výslovně deklaruje použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti svými námitkami zpochybnil výhradně skutkové závěry odvolacího soudu a uplatnil tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., mířící na zpochybnění skutkových zjištění.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze - li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Žalobou uplatněný nárok dovozuje žalobce z toho, že oprávněně odstoupil od kupní smlouvy pro vadu věci, která činila automobil neupotřebitelným a existovala již ke dni jeho prodeje, v důsledku čehož mu vznikl nárok na vrácení kupní ceny. Pro posouzení oprávněnosti takového nároku je nutné prokázat současné naplnění dvou předpokladů. V prvé řadě skutečnost, že automobil měl ke dni prodeje předmětnou vadu a dále skutečnost, že žalobce v jejím důsledku od kupní smlouvy skutečně odstoupil.
V dané věci bylo zjištěno (a toto zjištění není mezi stranami sporné), že příčinou požáru byla technická závada, při níž došlo k uvolnění kovového nátrubku z vývodu palivového čerpadla a jeho vypadnutí, v důsledku čehož došlo k výronu benzinu, jeho odpaření, výbuchu a následnému vznícení hořlavých částí na motorovém vozidle. Bylo na žalobci, aby prokázal, že tato závada existovala na vozidle již v okamžiku prodeje. Nelze mu přisvědčit, že toto zjištění vyplývá ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. F. K. Na otázku, zda vada, v jejímž důsledku došlo ke vznětí vozidla, existovala již v době jeho prodeje žalobci, odpověděl znalec pouze tak, že uvolnění nátrubku bylo vzhledem ke stáří vozidla a všem dalším okolnostem zjistitelné delší dobu. Z tohoto údaje nelze jednoznačně a spolehlivě dovodit, že kovový nátrubek z vývodu palivového čerpadla automobilu byl v době prodeje vadný, když z dalších provedených důkazů, zejména z výpovědi svědků B., Š. a K. vyplývá, že automobil byl sledován a opravován zásadně ve značkovém servisu a před prodejem žalobci byl u žalovaného podroben zevrubné technické prohlídce. Navíc nelze přehlížet, že žalobce nebrojil proti tvrzení žalovaného, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 263/92 připustil, že prováděl opravu palivové soustavy. Je proto třeba přisvědčit závěrům obou soudů nižších stupňů, že výsledky provedeného dokazování neumožňuji spolehlivě uzavřít, že předmětná vada se vyskytovala na automobilu již ke dni jeho prodeje; daný typ automobilu k této vadě inklinoval a bylo nutné technický stav pravidelně a častěji kontrolovat. Odvolacímu soudu tudíž nelze z hlediska uvedeného závěru ničeho vytknout a dovolací důvod tak v tomto rozsahu naplněn nebyl. Brojil-li žalobce rovněž proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že od kupní smlouvy neodstoupil, jeví se přezkum tohoto závěru v dovolacím řízení nadbytečným. Aby bylo možné žalobě vyhovět, musely by nastat obě žalobcem tvrzené skutečnosti: existence vady ke dni prodeje a úkon odstoupení od smlouvy. Za situace, kdy není nesprávný závěr odvolacího soudu, že se žalobci nepodařilo existenci vady ke dni prodeje prokázat, nebylo by žalobě možné vyhovět ani v případě opodstatněnosti výtek týkajících se odstoupení od kupní smlouvy (odstoupení od smlouvy by totiž nebylo oprávněné, neboť by nebyly splněny zákonné podmínky k takovému postupu).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska závěru, jenž byl podroben přezkumu dovolacího soudu správný, a nebylo ani zjištěno (a ostatně ani dovolatelem tvrzeno), že řízení je postiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení a náklady, které vynaložil na sepis vyjádření k dovolání úspěšný žalovaný, nelze – vzhledem k obsahu tohoto podání – hodnotit jako účelně vynaložené, resp. potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění jeho práva.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu