ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.541.2005.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. R. H., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem proti žalovanému R. B., o zaplacení částky 94.281,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 55/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2004, č. j. 12 Co 390/2004-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 94.428,- Kč s odůvodněním, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaný na jeho úkor získal v období od 20. 3. 2003 do 24. 2. 2004 užíváním bytu č. 7 v jeho domě. Nájemné z bytu bylo až do 19. 3. 2003 regulovanou cenou, přičemž tato regulace znemožňovala žalobci jako pronajímateli jednostranně nájemné zvýšit. Žalovaný nepřistoupil na dohodu o nové výši nájemného a při nemožnosti skončit nájemní poměr získává nepřiměřený hospodářský prospěch. Žalobce má zato, že nedošlo-li k dohodě, může se obrátit na soud s požadavkem, aby nájemce (žalovaný) platil částku odpovídající obvyklému nájemnému - částce reprezentující náklady na provoz pronajatého bytu. Žalovaný od 1. 7. 2002 hradí nájemné vypočtené podle cenového výměru ministerstva financí č. 01/2002, jež není ekonomickým nájemným; tím nutí žalobce, aby z vlastních peněz dotoval jeho bydlení, nechce-li dopustit zchátrání domu. Při neexistenci zvláštního předpisu předvídaného v §696 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je žaloba jedinou možností, jak dosáhnout zpětného vydání majetkového prospěchu získaného žalovaným.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. prosince 2004, č. j. 12 Co 390/2004 - 44, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. května 2004, č. j. 23 C 55/2004 - 26, kterým byla žaloba zcela zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi účastníky řízení existuje platný nájemní vztah, v jehož rámci žalovaný plní řádně své povinnosti. Uplatňuje-li žalobce vůči žalovanému vydání bezdůvodného obohacení, správně soud prvního stupně žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé spatřuje v řešení otázky (kterou dosud dovolací soud nevyřešil a soudy obou stupňů ji posoudily v rozporu s hmotným právem), „zda zrušením regulace nájemného z bytů odpadl i důvod pro požívání majetkového prospěchu nájemcem neplacením jeho nákladů na bydlení“. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím, že soudy obou stupňů nepřihlédly k chování žalovaného, který v rozporu s dobrými mravy nepřistoupil na dohodu o zvýšení nájemného, zatížily řízení vadou a je naplněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobce odvolacímu soudu vytkl nesprávný výklad §451 obč. zák. (v návaznosti na §696 odst. 1 a §671 odst. 1 obč. zák.) v situaci, kdy byla zrušena cenová regulace nájemného. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek, který ve věci soud prvního stupně vydal. Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Již v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, č. j. 26 Cdo 1013/2005, při zohlednění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl 20/05, publikovaného pod č. 252/2006 Sb. a nálezu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, Nejvyšší soud ČR dovodil, že nájemné lze určit – v důsledku nedostatku právní úpravy - konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv zpětně. Zároveň uzavřel, že požadovaná částka nemůže být pronajímateli přiznána z titulu bezdůvodného obohacení. Plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze totiž přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží žalobci z jiného právního důvodu. Nárok pronajímatele vůči nájemci z titulu úplaty za užívání jeho věci je nárokem na nájemné, vyplývajícím z nájemního vztahu, a nemůže být současně (byť zčásti) nárokem z bezdůvodného obohacení. Dovolatelem zpochybněný závěr o neaplikovatelnosti §451 obč. zák. na zjištěný skutkový stav věci je správný a nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Na naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., usuzuje žalobce z postupu soudů obou stupňů, které nepřihlédly k odmítavému postoji žalovaného uzavřít dohodu o zvýšení nájemného, jež je třeba kvalifikovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) však jde o námitku zpochybňující právní posouzení věci. Žalobce je přesvědčen, že pro chování žalovaného, které je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), mu mělo být přiznáno právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2001, přijal závěr, že prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze “založit právo”; jeho aplikací může dojít jen k omezení práva existujícího. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v posuzovaném případě. Nelze proto přisvědčit dovolateli, že jednání žalovaného, který nepřistoupil na dohodu o zvýšení nájemného, koliduje s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a zakládá právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi regulovaným nájemným a nájemným požadovaným žalobcem. Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu ani v tomto směru neodporuje hmotnému právu ani dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu a nemůže být ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významné.
Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. dubna 2007
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu