ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.560.2005.1
sp. zn. 33 Odo 560/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce S. H., zastoupeného JUDr. T. Ch., advokátkou proti žalovaným 1) E. H., 2) Mgr. M. K., 3) P. K., 4) S. M., 5) PhMr. M. R., a 6) M. Š., všem zastoupeným Mgr. R. V., advokátem o zaplacení částky 277.833,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 337/2003, o dovolání žalovaných 1), 2), 3) a 5) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2005, č. j. 25 Co 371/2004, 25 Co 372/2004-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 1), 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 1.515,- Kč a žalovaný 5) částku 3.030,- Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. T. Ch.advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal po každém z žalovaných 1) až 4) zaplacení částky 34.729,20 Kč a po každém z žalovaných 5) a 6) zaplacení částky 69.458,40 Kč včetně 3 % úroku z prodlení od 27. 6. 2003 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení. Uváděl, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky stavebního pozemku p. č. 99/1 a domu v P. 5, v němž se nacházejí byty a nebytové prostory, které pronajímají; výnosy jsou spoluvlastníkům vypláceny čtvrtletně. Za období roku 2001 mu nebyl podíl vyplacen a společné prostředky získané pronájmem investovali žalovaní bez jeho vědomí do společné nemovitosti. Žalované částky tak odpovídají bezdůvodnému obohacení, které žalovaní získali tím, že jeho podíl z příjmů z hospodaření se společnou věcí snížili poměrně o částku vynaloženou na zhodnocení společné věci. Protože byl vyloučen z rozhodování o zamýšlených investicích a nešlo o nutné opravy ani údržbu, není povinen se podle §139 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) na vynaložených investicích podílet.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. května 2004, č. j. 7 C 337/2003-31, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 19. července 2004, č. j. 7 C 337/2003-144, uložil první až čtvrté žalované, aby každá z nich zaplatila žalobci částku 34.729,20 Kč, pátému žalovanému a šesté žalované, aby mu zaplatili každý částku 69.458,40 Kč, všichni spolu s 3 % úrokem z prodlení od 27. 6. 2003 do zaplacení; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. ledna 2005, č. j. 25 Co 371/2004, 25 Co 372/2004-162, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že všichni účastníci řízení byli v době přijímání rozhodnutí o investicích do společné věci podílovými spoluvlastníky domu v P. 5, žalobce v rozsahu ideálních 5/12, žalovaná 1) v rozsahu 7/64, žalovaní 2) a 3) každý v rozsahu 7/96, žalovaný 5) v rozsahu 35/192 a 6) žalovaná v rozsahu 7/48; žalovaní byli tedy většinovými spoluvlastníky nemovitosti. Soud prvního stupně správně nepovažoval za nutnou opravu a údržbu zateplení fasády domu, které dříve neexistovalo, rekonstrukci pavlače za použití zcela jiného materiálu, zastřešení dvora a keramický obklad části domu. Za nespornou považoval skutečnost, že již 20. 6. 2001 byly zahájeny práce v domě, přičemž jejich objednávka byla učiněna až 29. 6. 2001. Tvrzení o uzavření smlouvy o dílo až dne 6. 7. 2001 posoudil jako nepřípustnou novotu v odvolacím řízení. Za řádné předestření záměru většinových spoluvlastníků menšinovému o investicích do společné věci nepovažoval odvolací soud zaslání několika cenových nabídek. Aby šlo o platný právní úkon podle §139 odst. 2 obč. zák., musí být záměr provést investici menšinovému spoluvlastníku předestřen uvedením druhu investice a její výše. Provedenými investicemi došlo ke zlepšení stavu nemovitosti, a tím i ke zhodnocení podílu žalobce. Protože ale nešlo o nutnou údržbu ani opravu, vznikne povinnost vydat takové bezdůvodné obohacení žalobci až při případném zániku jeho spoluvlastnictví. Jestliže žalovaní použili společné finanční prostředky - a tedy i peníze žalobce - bez právního důvodu, neboť nerespektovali právo menšinového spoluvlastníka podílet se na hospodaření se společnou věcí, musí proto nést celou investici zatím ze svého.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní 1), 2), 3) a 5) (dále též „dovolatelé“) včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud v rozhodnutí řešil otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, navíc ji vyřešil v rozporu s hmotným právem. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojují s řešením otázek zda provedené práce na společné věci měly charakter nutné opravy či údržby, zda žalobce jako jeden z podílových spoluvlastníků měl možnost se seznámit s rozhodnutím žalovaných o investicích do společné věci a kdy nejpozději se tak mělo stát. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřují ve skutečnosti, že soud prvního stupně nezjistil úplně skutkový stav věci, když neprovedl jimi navržené důkazy znaleckým posudkem a doplňujícím výslechem svědka B. ke zjištění, zda provedené opravy a úpravy měly charakter nutné údržby nemovitosti. Nejsou srozuměni se závěrem odvolacího soudu, který považoval jejich důkazní návrhy za nadbytečné a tím potvrdil, že v řízení došlo k porušení zásady rovnosti procesních stran, neboť důkaz navržený žalobcem proveden byl, naproti tomu důkaz navržený žalovanými nikoliv. Soudy obou stupňů chybně vycházely ze stanoviska Ing. F., který provedené práce posuzoval z hlediska daňového a nikoliv technického. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítají nesprávnost právního závěru, že rozhodnutí uzavřít smlouvu o dílo s D. Ch. je neplatné, protože k tomuto rozhodování nebyl žalobce přizván. Smlouvu o dílo uzavřeli se zhotovitelem jako většinoví spoluvlastníci, přičemž s podmínkami provádění díla seznámili žalobce nejpozději dne 29. 6. 2001; od tohoto okamžiku měl žalobce možnost se k zamýšlené investici vyjádřit; přitom až 28. 11. 2001 vznesl své výhrady. Již v řízení před soudem prvního stupně změnili žalovaní tvrzení o okamžiku uzavření smlouvy o dílo, kdy oproti vyjádření v žalobě, nově začali tvrdit, že k uzavření smlouvy nedošlo 29. 6. 2001, ale až 6. 7. 2001. Odvolací soud proto chybně toto tvrzení považoval za nepřípustnou novotu v odvolacím řízení. V závěru dovolání vyjádřili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že okamžik zahájení prací již 20. 6. 2001 byl nesporným, neboť tuto skutečnost nikdy nespornou neučinili. Ze všech těchto důvodů jsou přesvědčeni, že se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatili. Proto navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání, neboť není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Výhrady dovolatelů totiž směřují proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, navíc otázku platnosti rozhodnutí spoluvlastníků při nakládání se společnou věcí odvolací soud vyřešil v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaných založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají. Bez významu jsou tudíž jak výhrady dovolatelů mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (tj. výtky, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy, chybně vycházel ze stanoviska Ing. F., že žalovaní seznámili žalobce nejpozději dne 29. 6. 2001 s úmyslem provést investice a že neučinili nespornou rozhodující skutečnost), tak i námitky, jimiž je vytýkána existence vad řízení (porušení rovnosti procesních stran a uplatnění nepřípustné novoty v odvolacím řízení).
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na takto zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalovaní výhrady nevznáší. Pokud argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatelů správného) skutkového závěru, že žalobce byl před uzavřením smlouvy o dílo seznámen se zamýšlenými investicemi, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, že rozhodnutí žalovaných jako většinových spoluvlastníků je platným právním úkonem.
Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. jsou žalovaní, jež v dovolacím řízení nebyli procesně úspěšní, povinni nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem žalobce [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §16, §17 odst. 1 písm. a) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění ve výši 75,- Kč (celkem 7.575,- Kč). Podle poměru částek odpovídajících předmětu řízení [u každé z žalovaných 1) až 3) reprezentujících částku 34.729,20 Kč a u žalovaného 5) částku 69.458,40 Kč] stíhá povinnost k náhradě nákladů řízení každou žalovanou 1) až 3) v rozsahu částky 1.515,- Kč a žalovaného 5) v rozsahu částky 3.030,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu