ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.572.2005.1
sp. zn. 33 Odo 572/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. K. a b) J. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) D. P., 2) M. P., 3) D. N., 4) M. P., zastoupeným advokátem a 5) K. P., o zaplacení částky 1,100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v K. pod sp. zn. 5 C 11/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 20. října 2004, č. j. 18 Co 204/2004-198, takto:
Rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 20. října 2004, č. j. 18 Co 204/2004-198, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaných jako právních nástupcích P. P. domáhali zaplacení částky 1,100.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že P. P., jemuž půjčili v září 1998 a v září 1999 částky 400.000,- Kč a 700.000,- Kč, před podáním žaloby zemřel a dluh jim nevrátil.
Okresní soud v K. rozsudkem ze dne 18. února 2004, č. j. 5 C 11/2000-168, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1,100.000,- Kč, a to tak, že K. P. zaplatí částku 412.480,- Kč a D. P., D. N. (dříve P.), M. P. a M. P. každý částku 171.880,- Kč, všichni s 10 % úrokem z prodlení z uvedených částek od 16. 7. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že P. P., manžel páté žalované a otec ostatních žalovaných (dále jen „zůstavitel“), zemřel dne 15. 11. 1999. V rozsahu jedné ideální poloviny byl podílovým spoluvlastníkem objektu bydlení čp. 29 s příslušenstvím a pozemků zapsaných na LV č. 167 pro k. ú. K. u Katastrálního úřadu v K. (dále jen „nemovitosti“). Spoluvlastnicí druhé ideální poloviny těchto nemovitostí byla jeho bývalá manželka B. P. Se záměrem zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví si zůstavitel v září 1998 půjčil od žalobců částku 400.000,- Kč, která měla sloužit k pokrytí soudních nákladů a vyplacení podílu bývalé manželky. Před uskutečněním tohoto záměru B. P. zemřela a její spoluvlastnický podíl zdědili D. P., D. P. a D. W. (děti P. P. a zemřelé). Zůstavitel kupní smlouvou uzavřenou dne 15. 9. 1999 koupil od těchto dědiců jejich spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech za kupní cenu 700.000,- Kč. Nabývaný majetek hodlal získat do svého výlučného vlastnictví, třebaže byl ženat, a jeho manželka K. P. svým podpisem na smlouvě potvrdila, že prostředky vynaložené na zaplacení kupní ceny nepocházejí z jejich společného jmění. Katastrální úřad v K. svým rozhodnutím povolil vklad práva s právními účinky vkladu ke dni 20. 9. 1999. Částku 700.000,- Kč na zaplacení kupní ceny si zůstavitel v září 1999 půjčil od žalobců, na něž měl v úmyslu předmětnou nemovitost v budoucnu převést. O poskytnutých půjčkách bylo vystaveno dne 15. 9. 1999 písemné potvrzení. Tvrzení prvního žalovaného a třetí žalované, že si zůstavitel od žalobců žádné částky nepůjčil, soud prvního stupně neuvěřil. Zůstavitel svůj dluh z půjček žalobcům nesplnil. Usnesením Okresního soudu v K. ze dne 20. dubna 2000, sp. zn. D 1137/99, který nabyl právní moci 30. 5. 2000, byl vypořádán majetek ze společného jmění zůstavitele a K. P. (pokud jde o nemovitosti) tak, že jedna ideální čtvrtina nemovitostí patří pozůstalé manželce, a další jedna ideální čtvrtina nemovitostí patří do dědictví. Soud přitom vyšel z úvahy, že jedna ideální polovina nemovitostí byla ve výlučném vlastnictví zůstavitele a druhá tvořila jeho společné jmění s manželkou. Současně byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle níž ze tří čtvrtin nemovitostí převezme K. P. 12/96 vzhledem k celku a D. P., D. P., M. P. a M. P. každý 15/96 vzhledem k celku. Pohledávka žalobců za zůstavitelem se nestala součástí vypořádání dědictví, neboť mezi dědici bylo sporu o tom, zda patří do společného jmění manželů nebo do pasiv dědictví.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že zůstavitel před svou smrtí nesplnil svůj závazek vrátit žalobcům částky 400.000,- Kč a 700.000,- Kč, které mu poskytli na základě smluv o půjčce uzavřených podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Tyto pohledávky žalobců za zůstavitelem nenáležely do společného jmění manželů, neboť finanční prostředky, které zůstavitel takto získal, byly určeny pro vyřešení toliko jeho majetkových vztahů (§143 odst. 1 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném od 1. 8. 1998 - dále opět jen „obč. zák.“). Tomu odpovídá i obsah výpisu z LV č. 167 pro obec B., katastrální území K. a ujednání zůstavitele a K. P. obsažené v kupní smlouvě z 15. 9. 1999. Uzavřel, že žalovaní jsou pasivně legitimováni v dané věci, i když dluh zůstavitele nebyl zařazen do pasiv dědictví a nebyl tak v rámci dědického řízení po zůstaviteli projednán. Soud prvního stupně žalovaným - dědicům, na něž přešly smrtí zůstavitele jeho dluhy, uložil zaplatit žalobcům žalovanou částku podle poměru toho, co jednotlivě z dědictví nebyli, k celému dědictví (§470 odst. 2 obč. zák.).
K odvolání prvního až čtvrtého žalovaného Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 20. října 2004, č. j. 18 Co 204/2004-198, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 112.200,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16. 7. 2000 do zaplacení a žalobu proti němu do částky 59.680,- Kč s příslušenstvím zamítl, druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 121.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16. 7. 2000 do zaplacení a žalobu proti němu do částky 50.880,- Kč s příslušenstvím zamítl, třetí žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 112.200,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16. 7. 2000 do zaplacení a žalobu proti ní do částky 59.680,- Kč s příslušenstvím zamítl, čtvrtému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 112.200,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16. 7. 2000 do zaplacení a žalobu proti němu do částky 59.680,- Kč s příslušenstvím zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Odvolací soud v prvé řadě zdůraznil, že výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o platební povinnosti páté žalované, a na něho navazující nákladové výroky nabyly samostatně právní moci, neboť nebyly napadeny odvoláním, a proto nepodléhají odvolacímu přezkumu. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a též s jeho právním posouzením věci až na závěr, že pohledávka žalobců za zůstavitelem netvořila společné jmění zůstavitele a páté žalované. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že uvedený závazek tvořil společné jmění manželů ve smyslu §143 odst. 1 písm. b/ obč. zák., neboť vznikl za trvání jejich manželství, pátá žalovaná s půjčkou souhlasila, část prostředků poskytnutých žalobci byla použita na koupi jedné poloviny nemovitostí, jež byly v rámci projednání dědictví zařazeny do společného jmění manželů, a část byla spotřebována zůstavitelem a pátou žalovanou. Odvolací soud pak dospěl k názoru, že za jednu polovinu celkového dluhu 1,100.000,- Kč, tedy částku 550.000,- Kč odpovídá manželka zůstavitele - pátá žalovaná, za druhou polovinu (t. j. dalších 550.000,- Kč) odpovídají jednotliví dědici (včetně páté žalované), a to v poměru jimi nabytých dědických podílů k celému dědictví. Protože se prvnímu, třetímu a čtvrtému žalovanému dostalo 20,4 % a druhému žalovanému 22 % hodnoty dědictví, změnil v závislosti na tom rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé vůči těmto žalovaným. Současně však nezměnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se páté žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označili v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Po rekapitulaci zjištěného skutkového stavu, z něhož oba soudy vyšly, odvolacímu soudu vytkli nesprávnost právního závěru, že dluh ve výši 1,100.000,- Kč tvoří společné jmění zůstavitele a páté žalované. I nadále tvrdí, že dluh byl výlučným závazkem zůstavitele, protože si od nich půjčil svým jménem za účelem nabytí jedné poloviny nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Dále odvolacímu soudu vykli, že aniž přihlédl k nerozlučnému společenství žalovaných ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř., změnil v rozporu s §206 odst. 2 větou třetí o. s. ř. u prvního až čtvrtého žalovaného výši částek, jimiž se mají podílet na úhradě dluhu po zůstaviteli, přičemž stejnou změnu neprovedl u páté žalované. Přestože odvolací soud dospěl k závěru, že dluh v žalované výši ke dni smrti zůstavitele existoval, tímto jeho chybným postupem se jim dostalo o 229.920,- Kč méně, než kolik dluh činí. Výhrady mají rovněž k rozhodnutí o nákladech řízení, kdy měli převážný úspěch ve věci, a přesto jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Z uvedených důvodů navrhli rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění podmínky stanovené v §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Žalobci nenamítají, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., a nic takového nevyplývá ani z obsahu spisu.
Žalobci vytýkají odvolacímu soudu, že v rozporu s §206 odst. 2 větou třetí o. s. ř. suspenzivní účinky odvolání podaného prvním až čtvrtým žalovaným nevztáhl i na výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se páté žalované, která odvolání nepodala. Mají totiž zato, že v posuzovaném případě jde o řízení, v němž jsou žalovaní ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. nerozlučnými společníky, a změnil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu až čtvrtému žalovanému, měl jej změnit i ve vztahu k páté žalované. Tyto námitky jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Podle §91 odst. 2 o. s. ř. je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik a jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní.
O společná práva a povinnosti, ohledně nichž se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky řízení, kteří vystupují na jedné straně, a úkony jednoho z nich platí i pro ostatní, tedy tam, kde podle ustanovení hmotného práva je právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nedílné povahy, se jedná např. v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví náležejícího více spoluvlastníkům, v řízení o neplatnost závěti zůstavitele, který zanechal více dědiců, v řízení o popření otcovství (nyní popření rodičovství) ve vztahu k dítěti, otci a matce apod. (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 1975, jako R 1/75). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou až do vypořádání pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se na těchto právech a povinnostech navzájem podílejí; v řízení, v němž o tato práva nebo povinnosti jde, mají postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 192/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002, jako R 24/2002). Tyto závěry však dopadají jen na případy, kdy je s osobou, jež není dědicem zůstavitele, veden spor o věc nebo právo patřící do dědictví, které dosud nebylo vypořádáno, nebo o věc či právo, které byly jako součást dědictví zjištěny dodatečně po pravomocném skončení původního řízení o dědictví, tedy o aktiva dědictví. Je-li ovšem předmětem takového sporu dluh zůstavitele (pasivum dědictví), t. j. vystupují-li dědici na straně žalované, uplatní se shora uvedený názor jen do té doby, dokud není dědické řízení pravomocně skončeno a dokud tedy není známo, kdo a v jakém poměru majetek z dědictví nabyl. Pokud došlo na základě pravomocného rozhodnutí soudu k vypořádání dědictví, platí ustanovení §470 obč. zák. o odpovědnosti dědiců za dluhy; osobou, vůči níž musí být nárok uplatněn a jíž tudíž svědčí pasivní věcná legitimace, je dědic, který nabyl celé dědictví, nebo - nabylo-li majetek zůstavitele více dědiců - všichni tito dědici podle zásad uvedených v odst. 2 zmiňovaného ustanovení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 942/2005, a ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 231/2005). Z řečeného tudíž plyne, že dnem právní moci usnesení o schválení dědické dohody v řízení o dědictví po P. P. pozbyli žalovaní (pozůstalá manželka a pozůstalé děti zůstavitele) původní postavení nerozlučných společníků a v tomto řízení, v němž po nich coby dědicích požadují žalobci zaplacení dluhu zůstavitele, jsou samostatnými společníky podle §91 odst. 1 o. s. ř., kteří za dluhy zůstavitele odpovídají poměrně do výše nabytého dědictví (§470 odst. 2 obč. zák.). V tomto ohledu se tak námitka žalobců nemůže prosadit. Přesto však je jejich výhrada, že odvolací soud postupoval v rozporu s §206 větou třetí o. s. ř., opodstatněná.
Podle §206 odst. 1 a 2 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud. Bylo-li však rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§91 odst. 1) a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. To neplatí v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Podle §212 o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§91 odst. 2), třebaže odvolání podal jen některý z nich (písm. c/), jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (písm. d/).
Meze odvolání určují ustanovení §206 a §212 o. s. ř. Z §206 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vyplývá, že týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§91 odst. 1 o. s. ř.) a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. Podle §206 odst. 2 věty třetí o. s. ř. ovšem uvedené neplatí, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. V §212 písm. d/ o. s. ř. je pak pro situaci, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, zakotvena výjimka ze zásady vázanosti rozsahem dovolacího návrhu. Ve sporech nebo jiných právních věcech, z nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, tak vzniká společenství účastníků svého druhu, a i když jde z pohledu §91 odst. 1 o. s. ř. o samostatné společenství, má také prvky společenství nerozlučného, neboť soud v těchto věcech není vázán návrhem a hmotněprávní povaha věci vyžaduje, aby odvolání jen jednoho ze společníků mělo suspenzivní účinky též ohledně výroků rozhodnutí týkajících se ostatních společníků a aby odvolací soud v nich nebyl vázán mezemi odvolání. Právní předpis přitom může stanovit určitý způsob vypořádání jak mezi žalobcem a žalovaným, tak i mezi několika účastníky stojícími na jedné straně sporu. V posléze uvedeném případě není odvolací soud vázán rozsahem odvolacího návrhu jen tehdy, pokud jde o určení práv a povinností mezi těmito účastníky; vázán je však rozsahem odvolacího návrhu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně jako celku. Jinými slovy řečeno, v případě peněžitého plnění není soud vázán návrhem jen potud, pokud žalobce požadoval konkrétní výši plnění po jednotlivých žalovaných (t. j. v rozdělení výše plnění mezi jednotlivé žalované); celkovou výši plnění požadovaného po všech žalovaných však soud nemůže překročit. Tak je tomu typicky v případech vypořádání náhrady škody určené právními předpisy u škod způsobených několika škůdci (srovnej rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1969, sp. zn. 7 Cz 37/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 16/1970, usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 12. 1974, sp. zn. Plsf 2/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1975, a rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 23. 11. 1993, sp, zn. 6 Cdo 111/93, publikovaný v Bulletinu Vrchního soudu v P. č. 3, ročník 1994, pod č. 7). Mezi případy, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání účastníků, patří i odpovědnost více dědiců za zůstavitelovy dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví upravená v §470 odst. 2 obč. zák.
Vzhledem k řečenému mělo tedy odvolání prvního až čtvrtého žalovaného suspenzivní účinek i ohledně výroků rozsudku soudu prvního stupně týkajících se páté žalované; závěr odvolacího soudu, že v tomto rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo samostatně právní moci, není tudíž správný. Jestliže odvolací soud změnil odvoláním napadené rozhodnutí jen ve výrocích týkajících se prvního až čtvrtého žalovaného, aniž jej změnil i ve výrocích ohledně páté žalované, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. byl tudíž užit opodstatněně.
Žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že závazek zůstavitele ze smluv o půjčce tvořil společné jmění zůstavitele a páté žalované.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §143 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů tvoří
a/ majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka,
b/ závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Podle citovaného ustanovení jsou předmětem společného jmění i závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství s výjimkami zde vyjmenovanými. Jestliže tedy odvolací soud ze zjištění, že smlouvy o půjčce uzavřel zůstavitel za trvání manželství se souhlasem své manželky (páté žalované), dovodil, že závazek zůstavitele z těchto smluv tvořil společné jmění manželů, je tento jeho právní závěr v souladu s §143 odst. 1 písm. b/ obč. zák. a námitka žalobců nemůže obstát.
Protože řízení, které předcházelo rozsudku odvolacího soudu, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta první ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. října 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu