ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.579.2005.1
sp. zn. 33 Odo 579/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. P. K., advokáte, proti žalovanému Ing. J. T., zastoupenému JUDr. M. A., advokátem, o zaplacení 80.202,20 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 863.762,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 31 C 149/98, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2004, č. j. 12 Co 627/2003-332, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2004, č. j. 12 Co 627/2003-332, v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. srpna 2003, č.j. 31 C 149/1998-289, tak že se zamítá žaloba do částky 23.116,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení, a že se zamítá vzájemná žaloba o zaplacení 23.116,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech řízení se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2004, č. j. 12 Co 627/2003-332, jimiž byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. srpna 2003, č. j. 31 C 149/1998-289, potvrzen a proti výroku, jímž byl změněn tak, že se zamítá vzájemná žaloba žalovaného do částky 394,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení, se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 80.202,20 Kč s příslušenstvím. Uváděl, že v noci z 19. na 20. 2. 1997 vnikla do nebytových prostor (prodejny d.), které měl v nájmu, bezpečnostní agentura objednaná žalovaným a vyklidila odtud do společných prostor objektu veškeré věci a zařízení. Pracovník agentury odnesl mimo jiné i hotovost (tržby) ve výši 80.202,20 Kč nalézající se v pracovním stole žalobce a odevzdal ji žalovanému, který ji zadržuje a odmítá vydat.
Vzájemným návrhem došlým Okresnímu soudu Plzeň-město 21. 7. 1998 požadoval žalovaný po žalobci zaplacení částky 863,762,80 Kč příslušenstvím. Tato částka sestává z částek 788.789,30 Kč, 4.897,50 Kč a 70.076,- Kč. O částku 788.789,30 Kč se žalobce na jeho úkor bezdůvodně obohatil, neboť v období od 1. 1. 1994 do 19. 2. 1997 hradil za jím užívané nebytové prostory v domě čp. 490 v P. ve vlastnictví žalovaného nájemné sjednané v neplatné nájemní smlouvě, kterou uzavřel s právním předchůdcem žalovaného, ačkoli měl platit nájemné běžné (tržní). Částka 4.897,50 Kč představuje náklady, které žalovaný vynaložil v souvislosti se svépomocným vyklizením nebytových prostor dne 20. 2. 1997 poté, kdy žalobce ignoroval výzvy k jejich vyklizení. Dne 2. 6. 1997 žalobce žalovaného fyzicky napadl a způsobil mu škodu na zdraví a na věcech v celkové výši 70.076,- Kč.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 6. srpna 2003, č. j. 31 C 149/1998-289, uznal žalovaného povinným vydat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 80.202,20 Kč s 21 % úrokem z prodlení z této částky od 21. 2. 1997 do zaplacení (výrok I.), v důsledku částečného zpětvzetí vzájemné žaloby o náhradu škody z ublížení na zdraví zastavil řízení o zaplacení 46.620,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení (výrok II.), zamítl vzájemnou žalobu o zaplacení 788.789,30 Kč s 26% úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení /požadovaných z titulu bezdůvodného obohacení/ a vzájemnou žalobu o zaplacení částky 4.897,50 Kč /požadované z titulu náhrady škody/ a částky 340,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení /požadované z titulu náhrady škody z ublížení na zdraví/ (výrok III.), uznal žalobce povinným zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě škody z ublížení na zdraví 23.116,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). Pokud jde o žalobcem uplatněný nárok, vyšel ze zjištění, že žalobce měl ve své prodejně d. tržbu ve výši 80.202,20 Kč, kterou dne 20. 2. 1997 při nuceném vyklizení prodejny jeho prodavačky předaly na výzvu pracovníku bezpečnostní agentury najaté žalovaným. Ten ji odevzdal pověřenému zástupci žalovaného, jenž ji uložil do trezoru žalovaného a informoval jej o tom. Žalovaný žalobci zadržený finanční obnos přes jeho opětovné výzvy nevydal. Na podkladě těchto zjištění věc posoudil podle §126 obč. zák. Uzavřel, že žalovaný neprávem zadržuje finanční obnos ve výši 80.202,20 Kč náležející žalobci a je povinen mu jej vydat. Pokud jde o nárok žalovaného na zaplacení 788.789,30 Kč uplatněný vzájemnou žalobu, vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný podnikající pod obchodním jménem „N. P.“ a Fond národního majetku uzavřeli dne 30. 9. 1992 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl dům čp. 490 v P. (tzv. n. s. L.). Dne 19. 2. 1992 uzavřel právní předchůdce žalovaného – s. p. P. P. se žalobcem smlouvu o nájmu nebytových prostor („prodejny d.-p. L.“) sestávajících z prodejny o výměře 41,78 m2, skladů o výměře 98,13 m2 a ostatních ploch o výměře 42,17 m2 za sjednané nájemné ve výši 112.711,88 Kč ročně s tím, že platby nájemného budou hrazeny čtvrtletně. Nájemní smlouva byla uzavřena podle zákona č. 427/1990 Sb. poté, kdy žalobce prodejnu vydražil za 580.000,- Kč. Žalobce nebytové prostory užíval do 20. 2. 1997 a hradil sjednané nájemné. V noci z 19. na 20. 2. 1997 přistoupil žalovaný ke svépomocnému vyklizení žalobcem užívaných nebytových prostor. Učinil tak po marných opakovaných výzvách žalobce k vyklizení. Vyklizení provádělo 15 pracovníků jím najaté bezpečnostní agentury T., kteří obdrželi po 150,- Kč (celkem tedy bylo na mzdy pracovníků provádějících vyklizení nebytových prostor zaplaceno 2.250,- Kč), dodána a vyměněna byla bezpečnostní vložka v hodnotě 430,- Kč a za provedení zámečnických prací žalovaný uhradil celkem 1.720,- Kč. Na podkladě těchto zjištění soud především uzavřel, že žalobce se na úkor žalovaného bezdůvodně neobohatil. Jako vydražiteli mu vzniklo právo na uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, v nichž je provozní jednotka umístěna; toto právo měl jak proti vlastníku, resp. tomu, kdo měl právo hospodaření s nemovitostí, tak proti jeho právnímu nástupci, a to po dobu pěti let, pokud se nedohodli jinak. Žalovaný vstoupil do práv a povinností původního pronajímatele. Smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřenou mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného dne 19.2. 1992 posoudil soud jako platnou. Konstatoval, že právní úprava nájemní smlouvy podle zákona č. 116/1990 Sb. se nemůže vztahovat na případy smluv uzavřených podle zákona č. 427/1990 Sb., neboť tím by byl „popřen účel zákona o malé privatizaci“. I v případě, že by nájemní smlouva uzavřená dne 19. 2. 1992 byla neplatná, nemohla by žaloba o vydání bezdůvodného obohacení obstát, neboť by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby žalobce za užívání pronajatých prostor platil částku převyšující nájemné sjednané s právním předchůdcem žalovaného. Stejně tak neshledal důvodným nárok žalovaného na zaplacení částky 4.897,- Kč, kterou žalovaný vynaložil v souvislosti se svépomocným vyklizením žalobcem užívaných nebytových prostor. Uzavřel, že v tom, že žalobce dne 20. 2. 1997 jím užívanou prodejnu nevyklidil, nelze spatřovat protiprávní jednání. Nebylo na místě použít svépomocného vyklizení prodejny, neboť svépomoci lze užít pouze výjimečně, přičemž zásah musí být přiměřený. V posuzovaném případě nebyla zachována zásada proporcionality, neboť okamžité vyklizení prodejny nebylo přiměřené okolnostem případu; žalovaný neprokázal, že byl smluvně zavázán k tomu, aby prostory bezprostředně po vyklizení užívala třetí osoba, nebo že je nutně potřebuje k výkonu své vlastní podnikatelské činnosti. Nebyly tudíž splněny podmínky uvedené v §6 obč. zák. Pokud jde o nárok žalovaného na náhradu škody na zdraví, vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že dne 2. 6. 1997 udeřil žalobce žalovaného pěstí do obličeje a způsobil mu tržnou ránu v úponu ušního boltce, oděrky na nose, na tváři pod pravým okem, na krku, krevní podlitinu v levé spánkové krajině, pohmožděniny obličeje, krevní podlitinu pod pravým okem a na čele a tržnou ránu na ukazováku pravé ruky. Poškodil mu stávající zubní náhrady (zdevastoval můstky), takže chrup musel být opraven. Za opravu stomatologické protetiky žalovaný zaplatil 21.766,- Kč; tato částka nebyla zdravotní pojišťovnou hrazena. Poranění žalovaného lékař ohodnotil 125 body dle vyhlášky č. 32/1965 Sb., zdravotní pojišťovna mu proplatila bolestné odpovídající 80 bodům částkou 2.400,- Kč, 45 bodů zůstalo neproplaceno. Za vyčištění kalhot od krve zaplatil žalovaný 54,- Kč a za solux dne 15. 7. 1997 částku 100,- Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by za léky a prostředky tišící bolest žalovaný zaplatil jím nárokovaných 240,- Kč. Trestním příkazem ze dne 12. 11. 1997 byl žalovaný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců se zkušební dobou 18 měsíců; usnesením ze dne 1. 9. 1998 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno z důvodů amnestie presidenta republiky. Protože žalovaný vzal žalobu o náhradu škody na zdraví zčásti zpět (do částky 44.220,- Kč za ztrátu na výdělku žalovaného a do částky 2.400,- Kč za bolestné) soud v této části, tj. do částky 46.620,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil. Nárok žalovaného na náhradu škody z ublížení na zdraví ve výši 21.766,- Kč, která mu byla žalobcem způsobena při úderu pěstí a spočívá v poškození chrupu, shledal soud po právu. Stejně tak žalovanému přiznal náhradu škody na bolestném (45 bodů), které mu nebylo hrazeno zdravotní pojišťovnou. Požadavek na úhradu výloh za rehabilitaci, za léky a obvazy ve výši 340,- Kč a nákladů za vyčištění kalhot od krve v částce 54,- Kč neshledal důvodným, neboť žalovaný neprokázal, že tyto částky vynaložil v příčinné souvislosti s jednáním žalobce.K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. ledna 2004, č. j. 12 Co 627/2003-332, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 57.086,20 Kč s 21% úrokem z prodlení z částky 80.202,20 Kč od 21. 2. 1997 do 20. 7. 1998 a s 21 % úrokem z prodlení z částky 57.086,- Kč za dobu od 21. 7. 1998 do zaplacení a ve zbytku, tj. do částky 23.116,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení, se žaloba žalobce zamítá (výrok I.). Ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla vzájemná žaloba zamítnuta do částky 340,- Kč tak, že se tato vzájemná žaloba zamítá do částky 394,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení; ve zbytku tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Ve výroku V. (správně IV.) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se vzájemná žaloba na zaplacení 23.116,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení zamítá (výrok III.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. a V.). Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které shledal správnými. Shodně se soudem prvního stupně pak také uzavřel, že žalobci náleží právo na zaplacení částky 80.202,20 Kč, byť z jiného právního důvodu. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že žalobce má právo na vydání této finanční částky podle §126 obč. zák., neboť žalovaný mu ji od doby svémocného vyklizení nebytových prostor neprávem zadržuje, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný se o tuto částku, kterou pracovník bezpečnostní agentury odňal prodavačkám žalobce a uložil do trezoru žalovaného, na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a je povinen mu toto bezdůvodné obohacení vydat. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že svépomocné vniknutí žalovaného do nebytových prostor užívaných žalobcem bylo protiprávním aktem a že žalovaný nebyl oprávněn ve smyslu §6 obč. zák. svépomocně tyto prostory vyklidit. Pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil, učinil tak s odůvodněním, že se soud prvního stupně „nevypořádal s námitkou žalovaného na započtení jeho nároku na náhradu škody oproti nároku žalobce na vydání zadržované částky 80.202,20 Kč a bylo nutné žalovanému uložit povinnost zaplatit žalobci pouze rozdíl mezi částkou 80.202,20 Kč a částkou 23.116,- Kč, tedy 57.086,20 Kč a úroky z prodlení až ve výši 21 % z původně žalované částky od 21. 2. 1997, kdy se žalovaný ocitl v prodlení ze zaplacením 80.202,20 Kč do okamžiku, kdy došlo k platnému započtení částky 23.116,- Kč a dále pak pouze s úrokem z prodlení z nově přisouzené částky od 21. 8. 1997 do zaplacení a ve zbytku žalobu zamítnout“. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalovaného na náhradu škody na zdraví v částce 23.116,- Kč sestávající z bolestného v počtu 45 bodů po 30,- Kč a z nákladů léčení (výdajů za stomatologickou protetiku) ve výši 21.766,- Kč jako důvodný. Nepřisvědčil námitce žalobce, že žalovaný v řízení neprokázal, že by v důsledku fyzického napadení došlo k poškození zubních můstků, které musely být rekonstruovány na jeho vlastní náklady. Konstatoval, že tato skutečnost byla prokázána výpovědí svědka MUDr. B., který žalovaného po fyzickém útoku žalobce ošetřoval. Dovozuje, že žalovaný „učinil právní úkon započtení tohoto nároku proti žalované částce a soud prvního stupně toto ve svém rozhodnutí nezohlednil“, odvolací soud v tomto směru napadený rozsudek změnil. Správným shledal odvolací soud názor soudu prvního stupně, že by bylo v rozporu se zákonem č. 427/1990 Sb. i s právní jistotou, aby žalovaný, který získal objekt obchodního domu L. krátce po dražbě, mohl po žalobci jako vydražiteli požadovat tržní nájemné, které je několikanásobně vyšší, než částka nájemného prezentovaného při veřejné dražbě. I on dovodil, že za situace, kdy by nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a s. p. P. P. byla neplatná pro formální vady, bylo by namístě hodnotit právo žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v rozdílu mezi sjednaným nájemným a tržním nájemným, jako rozporné s dobrými mravy. Protože vniknutí žalovaného do nebytových prostor užívaných žalobcem odvolací soud hodnotil jako svévolné, resp. protiprávní, shodně se soudem prvního stupně neuznal opodstatněným nárok žalovaného na zaplacení výdajů spojených s tímto zásahem. Správným shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení výdajů za tišící léky, rehabilitaci a vyčištění kalhot. Konstatoval však, že při vyčíslení těchto nároků se soud prvního stupně dopustil početní chyby, kdy na místo částky 394,- Kč uvedl částku 340,- Kč, takže toto pochybení bylo nutno napravit.Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Dovolání žalobce směřuje proti „výroku pod bodem I.“ rozsudku odvolacího soudu. Žalobce je přesvědčen, že v řízení „nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem stomatologických problémů žalovaného a osobou žalobce“. Jako svědek byl sice slyšen stomatolog žalovaného, nebyl však vyžádán znalecký posudek, přestože šlo o posouzení odborné otázky. Nedostatku příčinné souvislosti mezi fyzickým útokem a vznikem škody podle něho nasvědčuje i to, že data účetních dokladů o provedených opravách stomatologických náhrad nekorespondují s datem, od kterého se odvíjí jeho povinnost k náhradě škody. S odkazem na ustanovení §580 a 581 obč. zák. shledává nesprávným rovněž započtení pohledávky žalovaného na náhradu škody na zdraví proti jeho pohledávce na zaplacení částky 80.202,20 Kč. V dalším pak žalobce upozorňuje na zmatečnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je zaměňováno označení účastníků řízení a na faktickou vadu výroku III. rozsudku odvolacího soudu, kde je argumentováno změnou rozsudku soudu prvního stupně pod bodem V. týkající se nároku žalovaného na zaplacení částky 23.116,- Kč, ačkoli okresní soud ve výroku pod bodem V. o takovém návrhu vůbec nerozhodoval. Z uvedených důvodu žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného směřuje proti výroku I., potvrzující části výroku II., výroku III. a výroku IV. rozsudku odvolacího soudu. Především namítá, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil nárok žalobce podle jiného hmotně právního ustanovení než soud prvního stupně, aniž znovu provedl všechny důkazy, o které svůj měnící výrok I. opřel. Nesprávné právní posouzení věci shledává v tom, že soudy posoudily nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného jako platnou, přestože tato smlouva postrádá kromě předchozího souhlasu obecního úřadu též určení účelu nájmu. Připomněl, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí v jiné věci týchž účastníků označil tuto smlouvu za absolutně neplatnou, přičemž „žalovaný vedl se žalobcem spor po dobu několika let opíraje se právě o tento právní názor“. Dále vytýká soudům obou stupňů, že při rozhodování o jeho vzájemné žalobě, jíž byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení, pominuly skutečnost, že v minulosti z opatrnosti (právě pro případ, že by byla shledána platným právním úkonem) nájemní smlouvu vypověděl, a nezjišťovaly, zda právnímu předchůdci žalovaného v době uzavření nájemní smlouvy svědčilo právo hospodaření s předmětnou nemovitostí. Nesprávným žalovaný shledává rovněž posouzení jeho pasivní legitimace. V řízení o zaplacení částky 80.202,20 Kč bylo podle jeho názoru nepochybně prokázáno, že tuto částku odňal pracovnicím žalobce příslušník bezpečnostní služby T., přičemž se jednalo o exces, za který jako objednatel služby nemůže nést odpovědnost. Tvrzení, že tuto částku od kohokoli převzal, nebylo jednoznačně prokázáno a tudíž nelze dovozovat, že by se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Srozuměn není ani se závěrem odvolacího soudu, že nemá nárok na zaplacení nákladů, které vynaložil v souvislosti s vyklizením nebytových prostor. V řízení totiž prokázal, že žalobce opakovaně vyzval k vyklizení nebytových prostor a ke svépomoci přistoupil teprve poté, kdy žalobce jeho výzvy neuposlechl. Správný není podle jeho názoru ani výrok, jímž odvolací soud změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch žalovaného za situace, kdy odvolání proti tomuto výroku podal výlučně žalovaný. Za nepřípadné označuje úvahy odvolacího soudu zpochybňující jeho vlastnické právo k nemovitosti, v níž se nacházejí předmětné nebytové prostory. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána včas k tomu oprávněnými subjekty (účastníky řízení) řádně zastoupenými advokáty (§241 odst. 1, 4 o.s.ř.), se zabýval nejprve otázkou jejich přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé.
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalobce výslovně uvádí, že podává dovolání „do výroku pod bodem I.“, z obsahu jeho dovolání vyplývá, že ve skutečnosti brojí pouze proti části tohoto výroku, tedy proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobce se do částky 23.116,- Kč zamítá. Ostatně proti té části rozsudečného výroku I., jíž odvolací soud ve skutečnosti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobci částku 57.086,20 Kč by dovolání žalobce nebylo ani subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28).
Dovolání žalobce je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Námitkou, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho protiprávním jednáním (fyzickým napadením žalovaného) a vznikem škody spočívající ve výdajích žalovaného na opravu stomatologické protetiky, uplatňuje žalobce dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné nebo nezákonné); k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Skutkový závěr dovozující, že v řízení bylo prokázáno, že údery do obličeje způsobil žalobce žalovanému poškození můstků v dutině ústní, které musely být rekonstruovány na vlastní náklady žalovaného čítající 21.766,- Kč, učinil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování. Zdůvodnil přitom náležitě a zcela logicky, proč (stejně jako před ním soud prvního stupně) uvěřil v tomto směru tvrzení žalovaného podpořenému obsahem spisu Policie ČR, výpovědí svědka MUDr. B. a listinnými důkazy (tj. potvrzeními o platbách za poskytnutí stomatologické péče), a proč neobstála námitka žalobce, že příčinnou souvislost mezi ublížením na zdraví při fyzickém napadení žalovaného a škodou zpochybňují data účetních dokladů o provedených opravách stomatologických náhrad. Stejně tak ozřejmil, proč shledal důvodným nárok žalovaného na náhradu bolestného, které nebylo hrazeno z veřejného zdravotního pojištění (tedy nárok na zaplacení 1.350,- Kč).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Odvolacímu soudu v tomto směru žádné pochybení nelze vytknout. Ze spisu je zřejmé, že hodnotil poznatky způsobem uvedeným v §132 o. s. ř., že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, ze svědecké výpovědi a z listinných důkazů, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, a že nebylo potřebné doplňovat dokazování znaleckým posudkem, neboť dosavadní výsledky dokazování umožňovaly uzavřít, že protiprávním jednáním způsobil žalobce žalovanému škodu v jím požadované výši. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s .ř. tak nebyl žalobcem uplatněn důvodně.
Důvodnou je však dovolací námitka, kterou žalobce uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., a jíž vytýká odvolacímu soudu, že pochybil, pokud započetl na jeho peněžitou pohledávku ve výši 80.202,20 Kč peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 23.116,- Kč. Započtení proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví není totiž přípustné, resp. je přípustné toliko v případě, že jde o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu (srov. §581 odst. 1 obč. zák.). Částka 23.116,- Kč uplatněná žalovaným vůči žalobci vzájemnou žalobou je požadována z titulu náhrady škody způsobené žalovanému na zdraví (§444 a 449 obč. zák.) a sestává z odškodnění bolesti žalovaného (1.350,- Kč) a náhrady nákladů léčení (21.766,- Kč). Oba tyto nároky žalovaného shledaly soudy obou stupňů důvodnými. Pouze odvolací soud však nerespektoval ustanovení §581 odst. 1 obč. zák., zmíněné vzájemné peněžní pohledávky účastníků řízení nesprávně započetl, což se promítlo ve výroku jeho rozhodnutí nejen tím, že změnil výrok rozsudku, jímž soud prvního stupně zcela vyhověl žalobě žalobce tak, že tuto žalobu o zaplacení částky 80.202,20 Kč do částky 23.116,- Kč zamítl, ale zároveň i tím, že změnil výrok rozsudku, jímž soud prvního stupně vyhověl vzájemné žalobě žalovaného na zaplacení částky 23.116,- Kč tak, že vzájemnou žalobu žalovaného na zaplacení částky 23.116,- Kč zamítl (právě s odůvodněním, že nárok žalovaného na zaplacení této částky 23.116,- Kč s příslušenstvím zanikl započtením a nemůže být žalovanému znovu přiznán). Protože i tento měnící výrok rozhodnutí odvolacího soudu byl napaden (a to dovoláním žalovaného) dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu v obou jeho měnících výrocích zrušit a v tomto rozsahu věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Dovolání žalovaného směřuje
- proti výroku, jímž odvolací soud ve skutečnosti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícím žalobě žalobce o zaplacení 57.086,20 Kč s 21 % úrokem z prodlení z částky 80.202,20 Kč od 21. 2. 1997 do 20. 7. 1998 a 21 % úrokem z prodlení z částky 57.086,- Kč za dobu od 21. 7. 1998 do zaplacení (pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 nebo zda postupoval podle §220, popř. §221 o. s. ř.; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení),
- proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím vzájemnou žalobu o zaplacení částky 788.789,30 Kč s příslušenstvím požadované z titulu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení,
- proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku zamítajícím vzájemnou žalobu o zaplacení částky 4.897,50 Kč s příslušenstvím požadované z titulu náhrady škody a
- proti výroku, jímž odvolací soud „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně zamítající vzájemnou žalobu o zaplacení částky 340,- Kč požadované z titulu náhrady škody způsobené mu na zdraví tak, že se zamítá vzájemná žaloba do částky 394,- Kč s příslušenstvím,
- proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá vzájemná žaloba o zaplacení částky 23.116,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení a
- proti výroku o nákladech řízení.
Jak již bylo vyloženo shora, vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé.
Dovolání žalovaného proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně vyhovující vzájemné žalobě, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a bylo shledáno opodstatněným z důvodů, které byly uvedeny již v souvislosti s posouzením důvodnosti dovolání žalobce.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání žalovaného směřující proti výrokům rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, resp. 50.000,- Kč, ať již tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta vzájemná žaloba o zaplacení částky 4.897,50 Kč (s příslušenstvím), nebo že změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 394,- Kč, není podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto takové dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání žalovaného ve zbývajícím rozsahu, tj.proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyhovující žalobě žalobce a zamítající vzájemnou žalobu o zaplacení 788.789,30 Kč s příslušenstvím.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je třeba posoudit z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání žalovaného přípustné není, neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Namístě je proto uvažovat přípustnost dovolání výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Správnost rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyhovující žalobě žalobce, zpochybnil žalovaný jednak námitkou, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jež spočívá v tom, že odvolací soud nezopakoval dosud provedené důkazy, o které opřel svůj měnící rozsudek, a dále námitkou, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že žalovaný částku 80.202,20 Kč (tržbu nacházející se ve svémocně vyklizované prodejně žalobce) od nějaké jiné osoby převzal a má v držení. Výtka nesprávnosti posouzení nároku žalobce na zaplacení jím požadované částky je založena výlučně na namítání vad řízení a na kritice správnosti skutkových zjištění. Ani jedna z těchto námitek není způsobilá – jak bylo ozřejměno shora – založit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, neboť jsou jimi uplatněny (nezpůsobilé) dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3/ o. s. ř. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyhovující žalobě žalobce, tudíž není přípustné. Dovolací soud proto takové dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Vzájemnou žalobu o zaplacení 788.789,30 Kč s příslušenstvím neshledal odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) důvodnou jednak proto, že požadavek žalovaného na úhradu tržního nájemného posoudil jako rozporný se zákonem č. 427/1990 Sb. (resp. dovodil, že žalovaný vstoupil do práv a povinností z platné smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou se žalobcem dne 19. 2. 1992 uzavřel ve smyslu zákona č. 427/1990 Sb. jeho právní předchůdce, a za situace, kdy nájemné bylo touto smlouvou sjednáno, nemohl již po žalobci po právu požadovat úhradu tzv. tržního nájemného), a dále proto, že požadavek na úhradu tzv. tržního nájemného se za dané situace příčí dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.). Své rozhodnutí v tomto směru tudíž založil na dvou na sobě nezávislých právních závěrech.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.). V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (námitkami, že soudy nesprávně posoudily nájemní smlouvu ze dne 19. 2. 1992 jako platný právní úkon, uzavřený subjektem, jemuž svědčilo právo hospodaření s předmětem této smlouvy) žalovaný zpochybnil pouze jeden ze závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá; druhý - dovozující rozpor uplatněného požadavku s dobrými mravy – nebyl, jak vyplývá z obsahu dovolání, dovoláním zpochybněn a nelze jej tudíž podrobit přezkumu v dovolacím řízení.
Již ve svém rozhodnutí ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2006 Nejvyšší soud dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolání žalovaného směřující proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající vzájemnou žalobu o zaplacení 788.789,30 Kč s příslušenstvím, není přípustné; dovolací soud proto takové dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Protože dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zčásti zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není namístě zabývat se dovoláním žalovaného proti akcesorickým výrokům rozsudku odvolacího soudu. O nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude totiž rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 o. s .ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu