ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.593.2006.1
sp. zn. 33 Odo 593/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce města H., proti žalovanému Ing. P. T., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 153.904,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v H. pod sp. zn. 14 C 1069/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v B. ze dne 13. října 2005, č. j. 38 Co 199/2004-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v B. potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 11. prosince 2003, č. j. 14 C 1069/2003-25, kterým Okresní soud v H. (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 153.904,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do zaplacení z částky 121.654,- Kč a s 16 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1998 do zaplacení z částky 32.250,- Kč a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí má podle něj ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť v něm řešenou otázku podmínek, za kterých lze vydat rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem v rozsahu přiznaného příslušenství žalované částky. Platební rozkaz ze dne 17. října 2003 není výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř., a proto nemohl vyvolat fikci uznání nároku podle §153a odst. 3 o. s. ř. Řízení je rovněž postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spočívajícími v tom, že žaloba trpí vadami, které ji činí neprojednatelnou a rozhodující skutková tvrzení nejsou vylíčena úplně tak, aby odůvodňovala oprávněnost nároku. Soud prvního stupně pochybil, jestliže „rozhodl odlišně, než jak byl nárok samotným žalobcem ve skutečnosti uplatněn“ (bylo žalováno na vydání bezdůvodného obohacení a nikoliv na zaplacení finanční částky). Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání, neboť není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. neshledal dovolací soud přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovém dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Bez významu jsou proto výhrady dovolatele, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí.
V otázce nesprávného právního posouzení věci žalovaný namítá, že soudy obou stupňů dovodily naplnění podmínek, za nichž se má zato, že uznal nárok, který je proti němu uplatňován žalobou, a že tak jsou dány předpoklady pro rozhodnutí o věci samé rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., aniž přihlédly k tomu, že žaloba trpí vadami, které bránily pokračování v řízení.
Otázkou vad žaloby ve vztahu k možnosti rozhodnout o věci rozsudkem pro uznání se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, publikovaném v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 153/2003. Dospěl přitom k závěru, že soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle §114b odst.1 o. s. ř., jen jestliže byly splněny podmínky řízení a jestliže žaloba netrpí takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení. Jen v takovém případě je totiž možné na jeho základě řádně připravit jednání a jen za těchto okolností mohou být též splněny podmínky, za nichž se má za to, že žalovaný uznal nárok, který je proti němu uplatňován žalobou. \"Fikce\" uznání nároku podle §114b odst.5 o. s. ř. se nemůže uplatnit, jsou-li důvody k zastavení řízení podle §104 o. s. ř. nebo byl-li proti žalovanému uplatněn nárok žalobou, která vykazuje takové vady, jež brání dalšímu pokračování v řízení. Zároveň dodal, že uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění, musí podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.6.1970 sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, SEVT 1986, na str. 702-703) v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá, jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech uvedených v §153 odst. 2 o. s. ř. Jestliže žaloba těmto požadavkům nevyhovuje, trpí vadou, která brání dalšímu pokračování v řízení, a je povinností soudu, aby se postupem podle §43 odst.1 o. s. ř. pokusil o její odstranění a aby žalobu odmítl, zůstane-li jeho pokus bezvýsledný (§43 odst. 2 o. s. ř.). Již dříve v rozhodnutí ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, publikovaném v časopisu Soudní judikatura pod označením 17/98, Nejvyšší soud přijal závěr, podle něhož se skutek v tzv. sporném řízení odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout.
Žalobce tvrdil, že žalovaný užíval jeho pozemek č. 796 (chybně uvedeno č. 983) v k. ú. H. v době od 3. 1. 1994 do 30. 6. 1994 na základě dohody ze dne 3. 1. 1994 a od 1. 7. 1994 do 15. 11. 1999 bez právního důvodu (titulu) a za toto užívání nic nezaplatil. Proto mu dluží 153.904,- Kč. Žalobce vylíčil skutkové okolnosti věci vyčerpávajícím způsobem, ve vylíčení skutku nejsou logické rozpory a skutková tvrzení jednoznačně vyúsťují v žalobní žádání (petit); výhrada nedostatku podmínek pro vydání rozsudku pro uznání z důvodu vad žaloby proto neobstojí.
Podle §114b odst. 1 o. s. ř. může soud vydat usnesení i ve věci, ve které rozhodl platebním rozkazem; není totiž vyloučeno, aby povinnost vyjádřit se ve věci a povinnost označit důkazy byla žalovanému uložena podmíněně, tedy za předpokladu, že podá odpor proti platebnímu rozkazu. Lhůta k vyjádření nesmí být kratší než 30 dnů a soud ji stanoví ode dne podání odporu. V takovém případě doručí žalovanému současně (to jest jedinou zásilkou), jak platební rozkaz, tak usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 414-415). Pokud soud prvního stupně ve výroku platebního rozkazu uložil žalovanému pro případ, že podá odpor, povinnost podat vyjádření podle §114b o. s. ř., pak uvedená skutečnost, tedy forma rozhodnutí, nemění nic na tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu usnesení, a to bez ohledu na formální označení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 767/2003). Vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. není v případě uvedeném v §114b odst. 2 o. s. ř. (při rozhodnutí o věci platebním rozkazem) podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu (srovnej rozsudek ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 2005, pod. č 65). Požadavek zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.) proto nenaplňují výhrady vztahující se k předpokladům vydání výzvy podle §114b odst. 2 o. s. ř. a jejím účinkům podle §114b odst. 5 o. s. ř. a §153a odst. 3 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam ani pro řešení otázky přiznaných úroků z prodlení v rozporu s hmotným právem. Podle §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je přezkoumání rozsudku pro uznání možné – vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. – jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu §153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v §120 odst. 2 o. s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona. Při rozhodování rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. nastává fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř., v důsledku které žalovaný „uznává“ právo žalobce na zaplacení žalované částky (jejího příslušenství, tedy i úroků z prodlení). Z řečeného vyplývá, že institut rozsudku pro uznání vychází z ustanovení práva procesního (§114b odst. 5 o. s. ř. a §153a odst. 3 o. s. ř.) a o rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.) tak jít nemůže.
Řešení dovolatelem nastíněných otázek tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže; jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu