ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.626.2005.1
sp. zn. 33 Odo 626/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. J. H., advokátkou proti žalované A. B., zastoupené JUDr. H. H., advokátkou o zaplacení částky 60.677,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 321/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 25 Co 419/2004-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 30. června 2004, č. j. 5 C 321/2004-35, jímž Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 60.677,- Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Domnívá se, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytkla, že pominul existenci jejího právního důvodu k užívání sporného bytu jako pozůstalé manželky J. B., nepřihlédl k tomu, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz prokazující její právo nájmu k témuž bytu a nesnažila se právo nájmu „realizovat“. Zdůraznila, že o existenci smlouvy o převodu bytu do vlastnictví žalobkyně uzavřené mezi S. a žalobkyní nevěděla a dne 30. 9. 2002 byt vyklidila. Požadavek na vydání bezdůvodného obohacení považuje za rozporný s dobrými mravy mimo jiné i z toho důvodu, že okamžikem převodu vlastnictví k bytu vstoupila žalobkyně do právního postavení předchozího vlastníka (S. R.) a měla s ní jednat o zvýšení nájemného. Je přesvědčena, že žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována, když před podáním žaloby byt převedla na třetí osobu. Protože soudy obou stupňů nesprávně vyložily §451 obč. zák., nemůže jejich právní posouzení věci obstát. Navrhla proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.); dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Výhradami, že žalovaná nevěděla o smlouvě o převodu vlastnictví k bytu a že žalobkyně neprokázala své právo nájmu ke spornému bytu nezpochybňuje dovolatelka právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje dovolací důvod, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Tyto námitky přípustnost dovolaní podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Výhradami ohledně aktivní a pasivní legitimace ve sporu zpochybňuje žalovaná právní posouzení věci odvolacím soudem. Je přesvědčena, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, neboť byt prodala třetí osobě, a žalovaná není pasivně legitimována, neboť jí svědčil právní důvod bydlení jako pozůstalé manželce J. B. Jak správně konstatoval již soud prvního stupně, smrtí J. B. (nejprve manžela žalobkyně a poté manžela žalované) zaniklo právo společného nájmu družstevního bytu žalobkyně a J. B. o velikosti 3+1 v prvním podlaží domu č. p. 1798 v ulici Č. l. v R. a výlučnou členkou družstva a jedinou nájemkyní se stala žalobkyně, která dne 30. 1. 2002 uzavřela se S.b. d. R. smlouvu o převodu družstevního bytu do svého vlastnictví. Žalovaná užívala sporný byt jako příslušník domácnosti užívala J. B., který nebyl výlučným nájemcem, a v bytě bydlela na základě odvozeného právního důvodu – práva bydlení – který smrtí zanikl. Od okamžiku smrti J. B. šlo ze strany žalované o užívání bytu bez právního důvodu, a proto není pochyb o její pasivní legitimaci. Došlo-li ke vzniku bezdůvodného obohacení v období od 9. 3. 2002 do 30. 9. 2002 (do okamžiku předcházejícímu prodeji bytu třetí osobě) je to podle §456 obč. zák. žalobkyně, na jejíž úkor se žalovaná bezdůvodně obohatila. Aktivní legitimaci neztratila prodejem bytu, neboť nárok na vydání bezdůvodného obohacení není - bez dalšího - součástí práv a povinností, které přecházejí na nabyvatele bytu. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž neodporuje hmotnému právu a nečiní jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že v dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišla dovolatelka s (novými) tvrzeními, jimiž míní prokazovat, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení odporuje dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.). K těmto tvrzením dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalovaná uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinila.
Ze shora uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. května 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu