ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.65.2005.1
sp. zn. 33 Odo 65/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně S. J., zastoupené advokátkou, proti žalovanému S. J., zastoupenému advokátem, o zaplacení 39.783,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v K. pod sp. zn. 16 C 203/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 9. září 2004, č. j. 27 Co 309/2004-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 84.000,- Kč. Uváděla, že o tuto částku se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil tím, že bez právního důvodu užíval její nemovitosti, aniž za toto užívání platil nájemné.
Okresní soud v K. rozsudkem ze dne 5. dubna 2004, č. j. 16 C 203/2002-103, poté, kdy v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o zaplacení 29.510,- Kč (výrok I.), uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni do 60 dnů od právní moci rozsudku 27.245,- Kč (výrok II.), žalobu o zaplacení dalších 27.245,- Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla po celé rozhodné období (tj. od 30. 10. 2000 do 30. 10. 2002) výlučnou vlastnicí domu čp. 11 se stavební parcelou č. 12, zemědělské usedlosti bez popisného čísla se stavební parcelou č. 13/2, domu čp. 42 se stavební parcelou č. 16, zahrady č. 17/2 a pozemků (orné půdy) č. 351/15, 8/12 a 359/2, tedy nemovitostí v katastrálním území J. (dále jen „nemovitosti“ či „předmětné nemovitosti“). Tyto nemovitosti darovala žalovanému, avšak dopisem ze dne 2. 10. 1994 jej vyzvala k vrácení daru. Rozsudkem Okresního soudu v K. ze dne 19. 6. 2001, č. j. 13 C 215/98-46, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 2. 2002, č. j. 13 C 215/98-65, a rozsudkem Krajského soudu v P. ze dne 16. 4. 2004, č. j. 28 Co 112/2002-73, bylo určeno, že žalovaná je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť byly ve smyslu §630 obč. zák. splněny podmínky pro vrácení daru; rozsudek nabyl právní moci 9. 5. 2002. Rozsudkem Okresního soudu v K. z 9. 1. 2003, sp. zn. 16 C 172/2002, byla žalovanému uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný předmětné nemovitosti v rozhodném období užíval bez právního důvodu a za užívání ničeho neplatil. Své tvrzení, že je před 31. říjnem 2002 vyklidil a umožnil žalobkyni, aby je mohla užívat, s výjimkou domu čp. 42, neprokázal. V letech 1996 – 1998 žalovaný financoval opravu bojleru, a stavbu komína. Nájemné, za které by mohly být nemovitosti v rozhodném období pronajaty, bylo zjištěno znaleckým posudkem a činí 54.490,- Kč. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že užíváním předmětných nemovitostí v rozhodném období bez právního důvodu se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen toto obohacení ve formě peněžní náhrady žalobkyni vydat (§451, §456 věta prvá a §458 odst. 1 obč. zák.). Částku 54.490,- Kč, za kterou mohly být předmětné nemovitosti v daném místě a čase podle závěrů znaleckého posudku pronajaty, soud ve smyslu §136 o. s. ř. snížil o polovinu, veden úvahou o sporné využitelnosti předmětných nemovitostí k pronájmu. Pokud jde o procesní obranu v podobě námitky započtení částky 65.000,- Kč, kterou měl žalovaný bez právního důvodu a ve prospěch žalobkyně vynaložit v letech 1996 – 1998 na úpravu a opravu jejích nemovitostí, soud prvního stupně – aniž se zabýval výší těchto nákladů - dospěl k závěru, že právo žalovaného na vydání plnění bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť bylo uplatněno teprve v roce 2003.
Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 9. září 2004, č. j. 27 Co 309/2004-135, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 60 dnů od právní moci rozsudku 39.783,- Kč a co do 2.030,80 Kč se žaloba zamítá; „co do částky 12.676,20 Kč“ tento rozsudek zrušil a řízení zastavil. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházeje ze skutkových zjištění, že žalobkyně byla v rozhodném období vlastnicí předmětných nemovitostí a že žalovaný bez právního důvodu a aniž za to žalobkyni cokoli hradil, užíval do října 2002 dům čp. 11 s parcelou č. 12 a zemědělskou usedlost s parcelou č. 13/2 v J., a do srpna 2002 ostatní z předmětných nemovitostí, shledal správným závěr soudu prvního stupně, že tímto užíváním se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v názoru, že peněžitou náhradu je třeba stanovit jako obvyklé nájemné, kterého by se žalobkyni dostalo za pronájem předmětných nemovitostí v daném místě a čase. Dovodil však, že v posuzovaném případě není místo pro volnou úvahu pro stanovení jeho výše. Při vyčíslení bezdůvodného obohacení proto vyšel ze znaleckého posudku a přihlédl k plnění, které žalovaný žalobkyni za užívání nemovitostí již v mezidobí poskytl. Konstatoval, že za užívání domu čp. 11 s pozemkem měl žalovaný zaplatit 20.059,- a zaplatil 9.431,- Kč. Za užívání usedlosti s pozemkem měl zaplatit 6.360,- Kč a nezaplatil ničeho. Za užívání domu čp. 42 s pozemky měl zaplatit 22.364,- Kč a zaplatil 3.245,- Kč a za užívání pozemků – orná půda měl zaplatit 3.676,- Kč a nezaplatil ničeho. Bezdůvodné obohacení proto vyčíslil na 39.783 Kč. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně, která žalobou uplatnila nárok na zaplacení 84.000,- Kč, vzala žalobu do 12.676,20 Kč zpět a soud prvního stupně, který v tomto rozsahu řízení dne 11. 9. 2003 zastavil, opomněl tuto skutečnost promítnout do svého rozhodnutí o věci. Vzhledem k tomu, že výrokem I. soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení dalších 29.510,- Kč, zbývá k věcnému rozhodnutí v odvolacím řízení nárok na zaplacení 41.813,80 Kč. Protože shledal žalobu důvodnou co do částky 39.783,- Kč, v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 2.030,80 Kč, žalobu zamítl. Uzavřel, že pohledávku, kterou žalovaný v odvolání navrhl k započtení a která měla vzniknout tím, že plnil žalobkyni nad rámec běžného nájemného, nelze na pohledávku žalobkyně započíst, neboť zánik pohledávky započtením lze ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. posuzovat pouze na základě skutkových okolností, které vyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně. Z obsahu soudního spisu však nevyplynulo, že by se tato pohledávka žalovaného stala splatnou, tedy že by žalovaný žalobkyni vyzval k vrácení přeplatku plateb zaplacených za užívání nemovitostí; nelze tudíž dovozovat zánik pohledávky žalobkyně v důsledku započtení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 39.783,- Kč, a proti výroku o náhradě nákladů řízení účastníků, podal žalovaný dovolání. Namítá v něm, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Akceptuje závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má vůči němu právo na vydání bezdůvodného obohacení, a nezpochybňuje ani období, po které předmětné nemovitosti užíval a bezdůvodně se tím obohacoval. Je však přesvědčen, že odvolací soud nesprávně zjistil výši tohoto obohacení, neboť pominul důkazy týkající se skutečných možností pronájmu nemovitostí v obci J. v době jeho užívání a nesprávně vyhodnotil důkaz znaleckým posudkem, resp. výslechem znalce. V této souvislosti žalovaný provádí vlastní interpretaci závěrů obsažených ve znaleckém posudku. Dále vytýká odvolacímu soudu vadný procesní postup související s jeho kompenzační námitkou započtení plateb, které žalobkyni za užívání domu čp. 11 poskytl v době od prosince 2002 do července 2003. Je přesvědčen, že již v řízení před soudem prvního stupně navrhl započtení této své pohledávky v celkové výši 15.924,- Kč na pohledávku žalobkyně. Soud prvního stupně se však touto námitkou započtení vůbec nezabýval a neposkytl žalovanému poučení podle §118a o. s. ř. Odvolací soud konstatoval, že tato námitka byla uplatněna až v odvolacím řízení a nesprávně dovodil, že ji může posuzovat pouze na základě těch skutkových okolností, které vyšly najevo v řízení před soudem prvního stupně, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by se tato započítávaná pohledávka stala splatnou, resp. že žalovaný žalobkyni vyzval k vrácení přeplatku nájemného. Pochybení odvolacího soudu shledává rovněž v tom, že při svém rozhodování nezohlednil další jeho kompenzační námitku uplatněnou před soudem prvního stupně, která se týkala jeho pohledávky za žalobkyní z titulu investic do nemovitostí. Soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že právo žalovaného na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení je promlčeno, a odvolací soud toto akceptoval. Žalovaný je však přesvědčen, že k promlčení jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení nedošlo. Kompenzační námitku totiž uplatnil podáním, které došlo soudu prvního stupně 18. 7. 2003 a bylo žalobkyni doručeno 24. 7. 2003. O tom, že mu nemovitosti nepatří, se dozvěděl až právní mocí rozsudku, jímž bylo určeno, že žalobkyně je jejich vlastnicí, tedy dnem 9. 5. 2003. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaný v dovolání deklaruje, že jím brojí – pokud jde o rozhodnutí ve věci samé - proti výroku, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni 39.783,- Kč. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §220, popř. §221 o. s. ř.; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významným tudíž není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí. Podstatné z hlediska přípustnosti dovolání je porovnání obsahu obou rozhodnutí. Porovnáním rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně lze dovozovat, že soudy obou stupňů rozhodly souhlasně o částce 27.254,- Kč, která byla žalobkyni vždy přiznána. Dovolání žalovaného tudíž směřuje jednak proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobkyni částku 27.254,- Kč ve skutečnosti potvrzen a jednak proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části změněn tak, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit dalších 12.538,- Kč (39.783,- Kč mínus 27.254,- Kč).
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání žalovaného směřující proti výroku rozsudku, jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, není podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, resp. 50.000,- Kč.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání žalovaného ve zbývajícím rozsahu, tj. proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyhovující žalobě o zaplacení 27.245,- Kč.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel při právním posouzení věci soud odvolací. Proto jsou bezpředmětné jak výhrady žalovaného k procesnímu postupu soudů obou stupňů (tj. namítaná absence poučení podle §118a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně a nesprávná interpretace §205a o. s. ř. odvolacím soudem), jimiž je vytýkáno, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak výtky, že odvolací soud nesprávně zjistil výši obohacení, které žalovaný na úkor žalobkyně získal, neboť pominul důkazy týkající se skutečných možností pronájmu nemovitostí a nesprávně hodnotil důkaz znaleckým posudkem.
Námitky, jimiž žalovaný brojí proti posouzení námitky započtení jeho údajné pohledávky za žalobkyní z titulu bezdůvodného obohacení ve výši nákladů, které vynaložil v letech 1996 – 1998 při údržbě a modernizaci nemovitostí, nemůžou založit přípustnost dovolání. Závěr soudu prvního stupně dovozující, že právo žalovaného na vydání plnění z bezdůvodného obohacení bylo promlčeno a že tudíž nelze jím namítanou pohledávku proti pohledávce žalobkyně započíst, nebyl odvoláním žalovaného zpochybněn. Odvolací soud proto tento závěr ani nepodrobil přezkumu v odvolacím řízení. Dovolací soud může – logicky vzato – přezkoumat pouze ty právní závěry, které odvolací soud učinil. Jestliže odvolací soud dovoláním zpochybňovanou právní otázku ve svém rozhodnutí neřešil, nemůže její řešení ani činit toto rozhodnutí zásadně právně významným. Navíc námitce, že závěr soudu prvního stupně ohledně promlčení práva žalovaného na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, je nesprávný, nelze přisvědčit. I u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§451 až 459 obč. zák.) je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Pro počátek tříleté (popř. desetileté) objektivní promlčecí doby je pak rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených promlčecích dob a je vznesena důvodně námitka promlčení, nelze oprávněnému právo přiznat. Protože v posuzovaném případě investoval žalovaný (jak vyplývá z jeho tvrzení) do nemovitostí žalobkyně naposledy v roce 1998 a námitku započtení této své pohledávky na pohledávku žalobkyně uplatnil až v roce 2003, stalo se tak po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby. Deklaratorní rozsudek nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení. Proto vyhlášení rozsudku, kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, není okamžikem, jímž dochází k získání bezdůvodného obohacení a nelze od něj počítat běh objektivní promlčecí doby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v časopise právní rozhledy č. 11/1997).
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů tohoto řízení v souvislosti s ním náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. ledna 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu