ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.663.2005.1
sp. zn. 33 Odo 663/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a/ J. B. a b/ M. B., zastoupených K. H., advokátem proti žalované E. B., zastoupené Mgr. J. S., advokátem o zaplacení 78.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 193/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. ledna 2005, č. j. 5 Co 2840/2004-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. ledna 2005, č. j. 5 Co 2840/2004-115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci po žalované požadovali zaplacení 78.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o nesplacenou část půjčky. Uváděli, že žalované a jejímu tehdejšímu manželovi M. B., svému synovi, půjčili dne 20. 8. 1999 částku 156.000,- Kč. V souvislosti s rozchodem žalované s M. B. jim žalovaná slíbila, že polovinu dluhu ve výši 78.000,- Kč splatí do 31. října 2002; svůj závazek však nesplnila.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 27. 8. 2004, č. j. 6 C 193/2003-90, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 78.000,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 1. 11. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že dne 20. 8. 1999 poskytl žalobce žalované a M. B. půjčku ve výši 156.000,- Kč na podnikání M. B., s nímž žalovaná souhlasila. Při uzavírání ústní smlouvy o půjčce, resp. při předání půjčky, nebyla mezi účastníky dohodnuta její splatnost. Manželství žalované a M. B. skončilo 4. 9. 2001 rozvodem. Dne 31. 10. 2000 přišla žalovaná do bytu žalobců oznámit rozpad svého manželství a na dotaz žalobkyně, „jak to nyní bude s tím dluhem“, odpověděla, že jim „svou polovinu dluhu do dvou let zaplatí“. Když se do bytu žalobců dostavil i M. B., žalobkyně ho informovala o jednání s žalovanou a žalovaná před ním svůj slib potvrdila. Na základě uvedených skutečnosti dospěl soud prvního stupně k závěru, že přijatá půjčka se stala součástí společného jmění manželů žalované a M. B. Jednání účastníků dne 31. 10. 2000 posoudil jako dohodu uzavřenou mezi žalobci jako věřiteli a žalovanou a jejím tehdejším manželem jako dlužníky, jejímž obsahem bylo sjednání splatnosti půjčky do dvou let, tzn. do 31. 10. 2002. Dovodil, že touto dohodou došlo současně ke změně pasivní solidarity dlužníků tak, že nadále je každý z nich povinen zaplatit žalobcům polovinu dluhu, tj. 78.000,- Kč. Nepřisvědčil námitce žalované, že došlo k promlčení práva žalobců na vrácení půjčky s tím, že účastníci si dohodou sjednali splatnost do 31. 10. 2002 a žaloba byla podána dne 10. 9. 2003, tedy před uplynutím tříleté promlčecí doby. Protože po rozvodu manželství nedošlo mezi žalovanou a M. B. k vypořádání předmětného dluhu, má žalovaná žalobcům zaplatit jeho polovinu nejen podle dohody ze dne 31. 10. 2000, ale i podle §150 odst. 4 ObčZ.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č. j. 5 Co 2840/2004-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se jak se skutkovými závěry soudu prvního stupně, tak s jeho právními závěry, že půjčený obnos 156.000,- Kč se stal součástí společného jmění manželů a že jsou z půjčky zavázáni žalovaná i M. B. společně a nerozdílně. Nepřisvědčil však závěru soudu prvního stupně, že jednání účastníků dne 31. 10. 2000 lze posoudit jako dvoustranný právní úkon představující uznání dluhu či dohodu o jeho splatnosti. Vycházeje ze skutkového děje tak, jak byl popsán ve výpovědích žalobců a M. B., dovodil, že k uzavření dohody o splatnosti dluhu chyběl jejich výslovný souhlas s návrhem žalované a že žalovaná navíc nebyla oprávněna svým (jednostranným) prohlášením měnit solidární odpovědnost za závazek spadající do společného jmění manželů. Uzavřel tudíž, že právo žalobců na vrácení půjčky je promlčeno, neboť nebyla-li mezi účastníky dohodnuta splatnost půjčky (a to ani následně), mohli žalobci vyzvat dlužníky k jejímu splnění již prvního dne po jejím poskytnutí, tedy 21. 8. 1999 a tříletá promlčecí doba na vrácení půjčky uplynula 21. 8. 2002, přičemž žaloba byla podaná dne 10. 9. 2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci. V prvé řadě brojí proti závěru, že jejich jednání se žalovanou dne 31. 10. 2000 nelze po právní stránce hodnotit jako dvoustranný právní úkon. Mají zato, že vyústilo v uzavření dohody, jejímž obsahem byla změna původního závazku ze smlouvy o půjčce, a to co se týče její splatnosti. Žalovanou vzhledem k nastalé rodinné situaci vyzvali k návrhu řešení poskytnuté půjčky a ta jim sdělila, a posléze před druhým dlužníkem, svým manželem zopakovala, že svoji polovinu zaplatí do dvou let. Takový návrh akceptovali. Jako osoby práva neznalé nepovažovali za důležité tuto skutečnost ve svých výpovědích zdůrazňovat. O jejich souhlasu a přistoupení na návrh žalované svědčí jejich následné chování, tj. například, že tuto skutečnost sdělovali svému synovi a že svým chováním dali zcela zřetelně najevo, že proti návrhu žalované ničeho nenamítají. Mají zato, že dohodou ze dne 31. 10. 2000 nedošlo ke změně solidárního závazku na výlučný závazek žalované ohledně poloviny dluhu, došlo pouze k určení splatnosti poloviny dluhu. Dohodu se žalobci uzavřela žalovaná, a to se souhlasem a vědomím svého manžela. I kdyby se jednalo o správu společného majetku přesahující rámec obvyklé správy, je dohoda platná, dokud by se manžel nedovolal její relativní neplatnosti. K tomu v posuzované věci nedošlo. Jelikož došlo dohodě o splatnosti poloviny závazku dlužníků, avšak jeho solidárnost zůstala zachována, mají dovolatelé zato, že jsou oprávněni požadovat plnění po kterémkoli z nich.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dospěl k závěru, že je rovněž opodstatněné.
Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jejich právo na vrácení dluhu je promlčeno, neboť jednání účastníků dne 31. 10. 2000 nelze posoudit jako dohodu o splatnosti dluhu.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §35 odst. 1 zákona číslo 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále znovu jen „ObčZ“, projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Projev vůle, ať již ve formě konání či opomenutí, může být vyjádřen buď výslovně, tj. za použití slovních výrazů (výslovný projev lze vyjádřit ústně mluvou, či písmem, elektronickými prostředky, apod.) nebo nevýslovně, tj. konkludentně (per facta concludentia), za předpokladu, že tento konkludentní způsob nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl subjekt projevit.
Podle §43a odst. 1 ObčZ, projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen „návrh“), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Podle §43c odst. 1 ObčZ včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu. Podle §44 odst. 1 ObčZ je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu. Z uvedeného vyplývá, že k uzavření smlouvy je zapotřebí návrh, coby jednostranný adresovaný projev vůle, kterým navrhovatel navrhuje druhému určitému subjektu uzavření smlouvy a dále přijetí tohoto návrhu ze strany jeho adresáta. Přijetí je jednostranný právní úkon adresovaný navrhovateli, kterým přijímající osoba projevuje vůli přijmout návrh a tak uzavřít smlouvu. K přijetí může dojít například prohlášením, anebo jednáním. Zda došlo v konkrétním případě k přijetí smlouvy jinak, než výslovným prohlášením, záleží vždy na posouzení jednotlivých okolností daného případu.
V posuzované věci žalobci při jednání dne 31. 10. 2000 projevili vůli řešit nastalou situaci ohledně půjčky, kterou žalované a jejímu manželovi v minulosti poskytli, a která v této době ještě nebyla ani zčásti uhrazena. Při rozchodu dlužníků totiž začali mít důvodnou obavu o svou pohledávku, u níž s ohledem na rodinné vazby nesjednali ani lhůtu splatnosti. Žalovanou, která je přišla o manželské krizi informovat, proto požádali, aby jim sdělila, jak chce dluh řešit, resp. aby navrhla kolik peněz a kdy jim zaplatí. Žalovaná vůči nim prohlásila (učinila návrh), že polovinu dluhu ve výši 78.000,- Kč jim zaplatí do dvou let. Ze zjištěných skutkových okolností se sice nepodává, že by žalobci tento návrh přijali výslovně (tedy za použití slovních výrazů), avšak ze zjištěných okolností daného případu lze dovodit, že návrh žalované byl z jejich strany bezezbytku akceptován. Žalobci návrhu žalované nikterak neoponovali, neměli k němu žádných připomínek či výhrad, naopak bezprostředně seznámili svého syna s navrženým řešením nastalé situace, která byla pro ně dosud nejistá, a žalovanou požádali, aby ještě i před ním svůj návrh zopakovala. Ta jim vyhověla a žalobci ani před svědkem projevu vůle žalované proti jejímu návrhu ničeho nenamítali. Takové chování žalobců nelze jistě kvalifikovat jako odmítnutí návrhu žalované. Že jej naopak lze považovat za jeho přijetí, se podává i z následných okolností. Žalobci se žalovanou o předmětném dluhu dále nejednali a lze mít tudíž za to, že na její návrh přistoupili a věc považovali za vyřešenou. Následně také čekali, zda žalovaná svůj dluh v dohodnuté lhůtě splní a teprve po marném uplynutí této lhůty ji opětovně vyzývali ke splnění dluhu a nakonec se s celou věcí obrátili na soud s tím, že právě při jednání dne 31. 10. 2000 byla mezi nimi a žalovanou sjednána splatnost poloviny předmětné půjčky. Z uvedených okolností a z následného jednání žalobců nelze než dovodit, že návrh žalované ohledně splatnosti poloviny půjčky ve výši 78.000,- Kč do 30. 10. 2002 přijali, a že mezi účastníky byla v tomto smyslu uzavřena dohoda.
Je-li nesprávný právní závěr odvolacího soudu o tom, že jednání účastníků dne 31. 10. 2000 nelze kvalifikovat jako uzavření dohody, neobstojí bez dalšího ani jeho závěr o promlčení žalovaného nároku.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl dovolateli uplatněn důvodně; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí zároveň soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu