ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.684.2005.1
sp. zn. 33 Odo 684/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu V., zastoupenému advokátem, o 22.633,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 139/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2005, č. j. 5 Co 2986/2004-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek ze dne 6. října 2004, č. j. 4 C 139/2004-57, ve výroku, jímž Okresní soud ve Strakonicích zamítl žalobu na zaplacení částky 22.633,20 Kč s příslušenstvím, změnil jej v nákladovém výroku a zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že se dotýká problematiky cenové regulace nájemného v bytech, jež byla řešena v rozporu s hmotným právem, neboť sjednané smluvní (neregulované) nájemné bytu odporuje dobrým mravům. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. žalobkyně namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívají v tom, že odvolací soud nezohlednil, že iniciativa k vyklizení bytu vzešla od žalovaného a nový byt dovolatelky v podstatě plnil funkci bytu náhradního; jelikož na jeho výstavbu byly použity státní dotace mělo být nájemné stanoveno tak, aby pouze pokrylo náklady spojené s jeho pořízením a provozem. Nesprávné právní posouzení věci - naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – dovolatelka spatřuje v chybné aplikaci nařízení vlády č. 481/2000 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou dotace ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů. Dále namítá, že v souvislosti s hodnocením otázky dobrých mravů odvolací soud nesprávně nerozlišil mezi charakterem nájmu bytu pronajímaného obcí jako subjektu veřejného práva od pronajímání bytů subjekty práva soukromého. Na podporu svých dovolacích argumentů předložila žalobkyně k důkazu novinové články ze dne 17. 3. 2005 a 13. 4. 2005 o otázce koncepce bytové politiky státu a dopis ministerstva pro místní rozvoj ze dne 28. 4. 2005. Z těchto důvodů navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně sice uvádí, že dovolání podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnila. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek, který ve věci soud prvního stupně vydal. Proto lze přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít vůbec, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, resp. jejichž řešení zpochybnil.
Z obsahu dovolání žalobkyně (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl. Výhradou, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, kdo byl iniciátorem stěhování žalobkyně a že její nový nájemní byt je de facto náhradním bytem, nezpochybňuje žalobkyně právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Argumentuje-li žalobkyně v těchto souvislostech nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, resp. nedopustil se vad řízení, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu závěru, a to, že sjednané (smluvní) nájemné je v rozporu s dobrými mravy, a že jí tak vzniklo právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění. Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Přisuzuje-li dovolatelka zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu pro řešení otázky , zda ujednání o nájemném podle smlouvy ze dne 12. 12. 2003 je neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), je nezbytné připomenout, že pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“ - svazku 1, pod č. C 23, a usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71). Výlučně z pohledu právního závěru o platnosti dohody o nájemném (dohoda nebyla shledána odvolacím soudem rozpornou s dobrými mravy), jehož správnost žalobkyně v dovolání zpochybnila, byl proto dovolací soud oprávněn zvažovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání. Řešení této právní otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe. Úvaha, zda v této věci je nájemní smlouva ze dne 12. 12. 2003 částečně neplatná (v ujednání o výši nájemného) pro rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí od posouzení jedinečných skutkových okolností daného případu, jež vyplývají z obsahu konkrétní smlouvy uzavřené účastníky; závěry učiněné v této věci tak nelze zobecnit a využít je pro řešení jiných případů. Tato dovolací námitka není proto způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je dále zásadně právně významné pro rozpor s hmotným právem – pro nesprávnou aplikaci nařízení vlády č. 481/2000 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou dotace ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů. Přehlíží ovšem, že otázka aplikace tohoto nařízení vlády nebyla pro rozhodnutí věci rozhodující a rozsudek odvolacího soudu není na řešení důsledků porušení nařízení vlády č. 481/2000 Sb. založen (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, č. j. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23).
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišla žalobkyně s novými důkazy (shora citovanými novinovými články a dopisem ministerstva pro místní rozvoj ze dne 28. 4. 2005), ke kterým dovolací soud nepřihlédl při posuzování přípustnosti dovolání.
Ze shora uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu