ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.692.2005.1
sp. zn. 33 Odo 692/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně S. O., s.r.o. zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. T., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1714/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č. j. 28 Co 504/2004-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č. j. 28 Co 504/2004-119, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha–západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. června 2004, č. j. 6 C 1714/2002-51, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí bytové jednotky - zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P.. Poté, co dospěl k závěru, že žalobkyně má ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, žalobu věcně projednal a zcela jí vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 28 Co 504/2004-119, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že soud prvního stupně při hodnocení otázky naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení nepřihlédl k tomu, že žalobkyně přijala od žalovaného podstatnou část sjednané kupní ceny, kterou mu dosud nevrátila. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, zaujal názor, že žalobkyně (prodávající) může mít naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k nemovitosti podle §80 písm. c) o. s. ř. vůči žalovanému (kupujícímu) jen tehdy, jestliže sama plnění, které podle smlouvy dostala, tj. kupní cenu, vrátila nebo jestliže současně s určovací žalobou podá žalobu na vyklizení předmětné nemovitosti žalovaným oproti vrácení kupní ceny. Nevrátila-li žalobkyně po odstoupení od kupní smlouvy uzavřené dne 27. 3. 2002 kupní cenu ani nepodala žalobu na vyklizení podmíněnou vrácením kupní ceny, nemá naléhavý právní zájem na určení podle §80 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost opírá o §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má zato, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ztotožňuje se s rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud dospěl k závěru o existenci naléhavého právního zájmu na určení jejího vlastnictví ke sporné nemovitosti. Naopak není srozuměna se závěry, jež vedly odvolací soud k úvaze o podmíněnosti určovací žaloby vrácením kupní ceny, v důsledku kterých změnil prvostupňové rozhodnutí a zamítl určovací žalobu. Došlo-li k platnému odstoupení od kupní smlouvy, má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví k nemovitosti, neboť jedině tak lze dosáhnout souladu faktického stavu se stavem katastrálním. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí, event. zamítnutí dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, neboť respektuje právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 534/2002.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně vymezila, a dospěl k závěru, že její dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Výhrady žalobkyně k právnímu posouzení věci se týkají závěru odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního závěru na určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním názoru, podle něhož odstoupil-li prodávající od kupní smlouvy, přičemž již dříve přijal od kupujícího kupní cenu (nebo její část), nemůže mít naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, dokud kupujícímu kupní cenu nevrátí nebo nepodá žalobu na vyklizení nemovitosti podmíněnou povinností vrátit kupujícímu kupní cenu. S tímto názorem ovšem nelze souhlasit.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je po procesní stránce především skutečnost, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 7 Co 2368/94, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2/95, str. 25). V takovém případě je naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. dán již existencí rozporu ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisu v katastru nemovitostí a podle stavu, který nastal v důsledku platného odstoupení od kupní smlouvy (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1094/97, či ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, v nichž byl vysloven právní názor, že v případě zrušení kupní smlouvy, jíž se převádí nemovitost, odstoupením převodce od této smlouvy, s nímž nabyvatel nesouhlasí, je žaloba převodce na určení vlastnictví k nemovitosti ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. na místě). Právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 534/2002, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, publikovaným pod R 53/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm bylo dovozeno, že existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny. Zrušením kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti s účinky ex tunc (od počátku) zaniká právní titul, na základě kterého kupující (nabyvatel) nabyl vlastnické právo k nemovitosti. Mezi účastníky kupní smlouvy je po zrušení smlouvy takový právní stav, jaký byl před uzavřením smlouvy, a to nejen z hlediska obligačních účinků smlouvy, ale i účinků věcněprávních. To se projevuje zejména tím, že prodávající (převodce) je nadále vlastníkem nemovitosti a že - bez zřetele k uzavřené kupní smlouvě - vlastně nikdy nepřestal být vlastníkem smlouvou převáděné nemovitosti. Na tomto závěru nic nemění ani to, že podle kupní smlouvy (později zrušené) bylo pro kupujícího (nabyvatele) vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo. Byla-li zrušena smlouva s účinky „od počátku“ a nastává-li proto stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo, i z hlediska věcněprávních účinků smlouvy ztrácí vlastnické právo vložené do katastru nemovitostí svůj právní podklad. Protože nabyvatel není vlastníkem nemovitosti a protože - z důvodu zrušení kupní smlouvy s účinky „od počátku“ - se jím vlastně ani nikdy nestal, byly zrušením kupní smlouvy „od počátku“ odklizeny účinky vkladu vlastnického práva, provedeného na základě takové smlouvy. Není-li tu právní titul, na základě kterého kupující (nabyvatel) nabyl vlastnické právo k nemovitosti, nemůže mít vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, provedený na jeho základě, jakékoliv právní účinky pro právní poměry účastníků zrušené smlouvy - zaniklého právního titulu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 26/97, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2006 k výkladu ustanovení §48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40). K tomu, aby obnovené vlastnické právo prodávajícího k nemovitostem bylo zapsáno v katastru nemovitostí, je podle §5 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění novely provedené zákonem č. 89/1996 Sb., potřeba součinnosti kupujícího k sepisu souhlasného prohlášení účastníků smlouvy o obnovení vlastnického práva převodce (prodávajícího) na základě odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení §36 odst. 5 písm. a) a odst. 6 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., a zákon č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o tom, že odstoupením kupujícího od kupní smlouvy byla smlouva zrušena, a splňující náležitosti uvedené v ustanovení §36 odst. 6 vyhlášky č. 190/1996 Sb. a opatřené ve smyslu ustanovení §36 odst. 9 této vyhlášky úředně ověřenými podpisy všech zúčastněných. Na základě tohoto prohlášení provede katastrální úřad zápis obnoveného vlastnického práva prodávajícího záznamem. Pokud ovšem kupující takovou součinnost prodávajícímu neposkytne, může prodávající dosáhnout zápisu obnoveného vlastnického práva k nemovitostem jen prostřednictvím soudního rozhodnutí, kterým bude určeno, že je vlastníkem nemovitosti, a na jehož základě bude proveden nový zápis v katastru nemovitostí. Zápis vlastnického práva prodávajícího do katastru nemovitostí, vzhledem k tomu, že k obnovení vlastnického práva převodce dochází ze zákona, má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 1 Odo 26/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, ev. rozsudek NS ČR uveřejněný v časopise Soudní rozhledy pod č. 10/2003). K existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva převodce k nemovitosti ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. postačuje skutečnost, že žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitosti, není jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí zapsán. Jestliže se totiž vlastnické právo k nemovitosti obnovilo platným odstoupením od smlouvy a zápis má pouze deklaratorní účinky, nelze možnost prodávajícího na podání žaloby o určení vlastnického práva vázat na nutnost podání jiné související žaloby, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí NS ČR č. 26, pod C 1992, nýbrž prodávající musí mít možnost dosáhnout vydání rozsudku soudu, na základě kterého bude jeho existující vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí.
Lze uzavřít, že existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví žalobkyně (převodce) k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy, které učinila po právu, není podmíněna tím, že sama plnění, které z této smlouvy dostala, tj. kupní cenu, vrátila kupujícímu, případně jestliže s žalobou na určení podala žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny. Žalovaný, který na základě zrušené smlouvy plnil, má totiž právo, došlo-li k platnému odstoupení od kupní smlouvy, domáhat se soudní cestou vrácení zaplacené kupní ceny na prodávajícím z důvodu bezdůvodného obohacení, jímž je i majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.); tím jsou jeho práva vyplývající z povinnosti vrátit si vzájemná plnění v případě zrušení kupní smlouvy dostatečně ochráněna.
Žalobkyní uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je tudíž naplněn. Proto dovolací soudu podle §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty prvé o. s. ř. napadený rozsudek (včetně akcesorického výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu