ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.713.2006.1
sp. zn. 33 Odo 713/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce A. P., proti žalovanému Ing. J. L., DrSc., o zaplacení částky 18.317,- USD, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 459/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2005, č. j. 19 Co 371/2005-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 18.317,- USD s odůvodněním, že mu ji poskytl jako krátkodobou finanční výpomoc. Přes několik urgencí mu ji žalovaný nevrátil, a tak se na jeho úkor bezdůvodně obohatil.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 15. dubna 2005, č. j. 11 C 459/2000-97, žalobu zamítl, rozhodl o poplatkové povinnosti žalobce a o náhradě nákladů řízení; učinil tak na základě závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně existence půjčky. Za nesporné považoval, že žalobce zaslal na účet žalovaného spornou částku, avšak právní důvod takového plnění se nepodařilo objasnit. Žalovaný tvrdil, že sporná částka představovala platbu za převod licenčních práv a nikoliv půjčku. Pokud se žalobci nepodařilo prokázat, že předmětnou částku poskytl jako půjčku, neshledal soud prvního stupně žalobní požadavek důvodným ani z pohledu ustanovení o bezdůvodném obohacení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 19 Co 371/2005-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce – podle vylíčení skutkových okolností sporu - existenci smlouvy o půjčce skutečně neprokázal a nebylo zjištěno, že by částka 18.317,- USD přestavovala bezdůvodné obohacení získané na jeho úkor žalovaným; i přes opakované poučení o důkazní povinnosti žalobce svá žalobní tvrzení neprokázal a neunesl důkazní břemeno.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je založeno na řešení otázky, která nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, a dále řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Důvodnost dovolání opírá o §241a odst. 2 písm b) o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle jeho názoru na nesprávném právním posouzení věci. Za rozporný s hmotným právem považuje závěr o změně v osobě věřitele podle §524 a v osobě dlužníka podle §531 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť existence smlouvy o postoupení pohledávky stejně jako dohoda o převzetí dluhu nebyly prokázány. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno o existenci smlouvy o půjčce, když toto tvrzení bylo podpořeno dvěma svědeckými výpověďmi, navíc předloženými důkazy (výpisem z bankovního účtu a výpovědí žalovaného) prokázal popřípadě vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Soudy obou stupňů se řádně nezabývaly tím, na základě jakých právních úkonů došlo k poskytnutí plnění, nezkoumaly obsah smlouvy mezi žalobcem a obchodní společností D., nezjišťovaly, kdy byla uzavřena smlouva o sdružení, a dospěly k nesprávnému právnímu názoru, že sdružení vniklo platně. Odvolacímu soudu současně vytkl, že nesprávně považoval za nevěrohodné svědky O. P. a J. L., jež naopak on považuje za hodnověrné. Komentářem výpovědi svědkyně Ing. M. L. a její konfrontací s výpovědí J. L. zpochybňuje zjištění, která vedla soud prvního stupně k zamítnutí žaloby a odvolací soud k potvrzení jeho rozhodnutí. Z těchto důvodů navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, neboť předchozím rozsudkem ze dne 25. února 2004, č. j. 11 C 459/2000-59, soud prvního stupně žalobu rovněž zcela zamítl, takže přípustnost dovolání je možno zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z jeho znění vyplývá, že dovolání podle něj je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu založeného na námitce, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezující tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné (a dovolání proti němu je proto přípustné) pro řešení otázky, která nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, stejně jako pro tvrzený rozpor s hmotným právem. Přehlíží ovšem, že na řešení otázky aplikace §524 a §531 obč. zák. rozhodnutí odvolacího soudu není založeno (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, č. j. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23); jeho žaloba byla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene, jež je důsledkem procesní odpovědnosti účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebyla nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (k tomu shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, jako SJ 86/2002).
Dalšími argumenty dovolatel pouze vyvrací skutkové závěry, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, zpochybněním hodnocení důkazů, ze kterých byla tato zjištění čerpána. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle něho správného) skutkového závěru o tom, že částka 18.317,- USD představovala půjčku, popřípadě že byla poskytnuta bez jakéhokoliv právního důvodu, musel by návazně dospět i k jinému právnímu posouzení věci. Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výtky nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Žalobce jiné námitky v dovolání nevznesl a vzhledem k vázanosti dovolacími důvody vyplývající z §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. se dovolací soud nemohl přípustností dovolání z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, zabývat.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. ledna 2007
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu