ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.718.2005.1
sp. zn. 33 Odo 718/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Ing. R. B. jako správce konkursní podstaty úpadce P.-P. s. r. o. zastoupeného JUDr. P. P., advokátem proti žalované B., spol. s r. o. zastoupené JUDr. R. Č., advokátem o zaplacení částky 2,853.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 322/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2005, č. j. 24 Co 493/2004-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované z konkursní podstaty úpadce na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. R. Č., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 2,853.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16. 1. 2001 do zaplacení s tím, že tato částka představuje dlužné nájemné z nebytových prostor podle smlouvy ze dne 7. 2. 1992.
Okresní soud Prahu - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2004, č. j. 11 C 322/2003-82, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. července 2004, č. j. 11 C 322/2003-88, žalobu o zaplacení částky 2,863.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16. 1. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v době uzavření nájemní smlouvy (tj. ke dni 7. 2. 1992) pronajímané nebytové prostory fakticky ani právně neexistovaly; jako nebytové byly zkolaudovány až později. Již z tohoto důvodu je citovaná nájemní smlouva absolutně neplatná, stejně jako na ni navazující smlouva podnájemní a smlouvy o převodu práv a povinností. Na neplatnost nájemní smlouvy pak lze usuzovat i z toho, že nebylo prokázáno udělení souhlasu příslušného orgánu s jejím uzavřením podle §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. Z těchto důvodů považoval za nadbytečné zabývat se převodem práv a povinností mezi společnostmi A.-S. B. s. r. o. (dnešní úpadkyní) a K.-O. s. r. o.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. ledna 2005, č. j. 24 Co 493/2004-113, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení změnil a ve výroku o věci samé jej potvrdil s upřesněním, že se žaloba zamítá v rozsahu částky 2,853.000,- Kč; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Protože soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k zásadně správným skutkovým závěrům, vzal je za základ svého rozhodnutí. Vyšel ze zjištění, že dne 7. 2. 1992 byla uzavřena mezi organizací S. p. o. vykonávající právo hospodaření k objektu haly R. v B. (jako pronajímatelem) a společností K. s. r. o. (jako nájemcem) smlouva o nájmu prostor v podzemní základové části haly R. o výměře 1.387 m2 za roční nájemné ve výši 2,853.000,- Kč splatné vždy každého 15. 1. toho kterého roku. Blíže neurčeného dne v roce 1993 byla uzavřena smlouva o podnájmu těchto pronajatých prostor mezi K. s. r. o. a žalovanou. Smlouvami o postoupení práv a povinností ze dne 28. 12. 1993 a 30. 10. 1994 došlo ke změně v subjektu podnájemní smlouvy tak, že do postavení nájemce vstoupila nejprve obchodní společnost A.-S. B. spol. s r. o., která se přejmenovala na D. s. r. o. a následně na P.-P. s. r. o. Tato společnost uzavřela dne 30. 10. 1994 smlouvu o postoupení práv a povinností se společností K.-O. s. r. o. Stavebně byl pronajatý prostor umístěn pod pochůzkovou terasou haly R., přičemž ze tří stran byl vymezen zdmi, v čelní straně jen sloupy a v tomto místě (bez obvodové stěny) volně navazoval na vnější prostor. Tato zjištění vedla odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že takto vymezená prostora není místností ve smyslu §1 zák. č. 116/1990 Sb. Při vymezení pojmu „místnost“ čerpal odvolací soud z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, v němž bylo dovozeno, že místností je prostor vymezený obvodovými stěnami, podlahou a stropem (nejčastěji jako součást stavby). Stav, kdy prostor není stěnami vymezen ze všech stran, této definici neodpovídá, a protože prostory nebylo možné pronajmout jako „nebytové“, neboť právně neexistovaly, je smlouva o nájmu neplatná. Je-li z kontextu smlouvy patrné, že smluvní strany chtěly uzavřít jen smlouvu o nájmu nebytových prostor, nelze dospět ani k závěru, že obsahově mohlo jít o jiný smluvní typ nájmu; předmět smlouvy je navíc nemožný. Zamítl-li soud prvního stupně žalobu rovněž proto, že bez ohledu na shora uvedené důvody je smlouva neplatná též pro absenci předchozího souhlasu obecního úřadu, i s tímto právním posouzením věci se odvolací soud ztotožnil. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že takový souhlas udělen nebyl. Není-li platná nájemní smlouva, není platnou ani podnájemní smlouva uzavřená na jejím základě a nárok žalobce na zaplacení žalované částky se nemůže prosadit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť považuje napadené rozhodnutí za zásadně významné pro řešení otázky, zda „místností“ podle §1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, lze rozumět jen prostor vymezený obvodovými stěnami, podlahou a stropem. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Není srozuměn se závěrem, že předmět smlouvy o nájmu nebytových prostor ke dni 7. 2. 1992 neexistoval, neboť pronajímaná prostora nebyla místností, jestliže z jedné strany volně navazovala na ostatní volný prostor bez oddělení stěnou. Je přesvědčen, že takto pojatý výklad je zastaralý a odporuje reálnému stavu společnosti. Nesprávným rovněž shledává závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy pro nedostatek předchozího souhlasu obecního úřadu podle §3 odst. 2 věty druhé zák. č. 116/1990 Sb. Podle žalobce souhlas byl udělen tím, že byl pronajímán majetek obce a požadavek na udělení jejího předchozího souhlasu považuje za absurdní. Z těchto důvodů navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, případně jeho zamítnutí jako nedůvodného. Rozhodnutí odvolacího soudu opírající se o závěr o neplatnosti smlouvy pro neexistenci předmětu nájmu a z důvodu nedostatku souhlasu podle §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. považuje za správné.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Žalobce sice výslovně deklaruje, že jeho dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Jinak řečeno, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle posledně označeného ustanovení - nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 700/2004, usnesení 2 Cdon 808/97 ze dne 27. května 1999, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu ze dne 7. 2. 1992, neboť pronajímané prostory nebyly nebytovými prostorami, a i kdyby tomu tak nebylo (tzn. že by šlo o nebytové prostory), na závěru o neplatnosti smlouvy pro nedostatek předchozího souhlasu příslušného orgánu podle §3 odst. 2 věty druhé zák. č. 116/1990 Sb. Rozsudek odvolacího soudu tedy spočívá na posouzení dvou právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby; obstojí-li závěr o neplatnosti nájemní smlouvy pro nedostatek předchozího souhlasu příslušného orgánu, nemůže být dán zásadní právní význam řešení otázky, co je třeba rozumět místností podle téhož zákona (a zda jí byla sporná prostora). Nadbytečnost souhlasu příslušného orgánu obce se smlouvou o nájmu dovozuje dovolatel ze skutečnosti, že byl pronajímán majetek obce. Přehlíží přitom, že subjektem, který uzavíral smlouvu o nájmu ze dne 7. 2. 1992 nebyla obec, nýbrž příspěvková organizace S. p. o., hospodařící se svěřeným majetkem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Za tohoto stavu dovolací námitka, že odvolací soud nesprávně aplikoval §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění provedeném zákonem č. 302/1999 Sb neobstojí, neboť smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2, věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je neplatná (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, publikovaný pod R 7/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož závěr odvolacího soudu o nezbytnosti předchozího souhlasu nebyl shledán rozporným s hmotným právem a vyřešení otázky charakteru pronajaté prostory (tj. zda jde o místnost podle zákona č. 116/1990 Sb.) by nemohlo pro dovolatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, není splněna podmínka zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení této otázky.
Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč [§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 (srov. článek II vyhlášky č. 277/2006 Sb.)] a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 – srov. článek II vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu