ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.807.2005.1
sp. zn. 33 Odo 807/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce G. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení 2.081,- EUR a 14.795,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 57/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2005, č. j. 12 Co 539/2004-375, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po žalovaném náhrady škody ve výši 2.081,- EUR za destrukci motoru způsobenou žalovaným vadně provedenou opravou jeho automobilu a ve výši 14.795,- Kč za poškození čelního skla, přední masky a pravého předního zpětného zrcátka uvedeného automobilu, k němuž došlo v době, kdy je žalovaný převzal do opravy.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 11. srpna 2003, č. j. 28 C 57/98-345, zamítl žalobu o zaplacení 2.081,- EUR a 14.795,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. února 2005, č. j. 12 C 539/2004-375, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovaným dne 25. 1. 1996 smlouvu o opravě osobního automobilu zn. Opel Omega, SPZ RT-SW 33 (dále opět jen „předmětný automobil“ resp. „automobil“) za účelem generálního servisu motoru. Žalobce převzal automobil po opravě 13. 2. 1996 a uhradil za ni žalovanému 45.700,- Kč. Dne 20. 2. 1996 došlo ve Spolkové republice Německo k destrukci motoru automobilu v důsledku jeho přehřátí. Automobil byl poté dopraven k žalovanému, který je k žalobcem požadované opravě odmítl převzít. Žalobce přes nesouhlas žalovaného ponechal automobil na dvoře jeho provozovny, ponechal si u sebe oba klíče od automobilu a vyzvedl si jej až po dvou či třech měsících na volném prostranství autosalonu firmy Opel, kam bylo v mezidobí odtaženo. Přitom zjistil, že automobil má poškozené čelní sklo, přední masku a pravé přední zpětné zrcátko. Provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že k destrukci motoru došlo v příčinné souvislosti s jeho opravou provedenou žalovaným (ani ze znaleckých posudků znalců Ing. T. a Ing. G. nebyla zjištěna žádná příčinná souvislost mezi opravou motoru provedenou žalovaným a škodou vzniklou na motoru). Kdo a kdy automobil poškodil po jeho odstavení před opravnou žalovaného, zjištěno nebylo.
Odvolací soud sice na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobce uplatnil řádně své nároky z odpovědnosti za vady v záruční (šestiměsíční) době, nicméně tento závěr shledal pro právní posouzení věci irelevantní a vyslovil názor (shodný se soudem prvního stupně), že žalobci právo na náhradu škody v částce 2.081,- EUR nevzniklo, neboť nebylo prokázáno, že ke znehodnocení motoru došlo v příčinné souvislosti s jeho opravou provedenou žalovaným (tj. nebyl naplněn jeden z předpokladů vzniku občanskoprávní odpovědnosti za škodu podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Rovněž nárok na náhradu škody, k níž došlo na automobilu poté, co byl ponechán před opravnou žalovaného, posoudil jako nedůvodný, jelikož jej žalovaný do opravy nepřevzal, a tak nemůže nést odpovědnost za jeho poškození (§421 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., v přesvědčení, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Má za to, že dovolání je přípustné i proti potvrzujícímu výroku ohledně částky 14.795,- Kč, neboť ta představuje část uplatněného nároku na náhradu škody, vyplývajícího z téhož smluvního vztahu mezi účastníky. V dovolání výslovně označil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Konkrétně namítl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný nepoužil při nastavení motoru setinového měřidla (čímž porušil předpis výrobce a §5 odst. 1 vyhlášky č. 18/1965 Sb.) a že tento chybný postup byl jedinou příčinou přehřátí motoru a jeho následné destrukce, tedy vzniku škody. Závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi opravou motoru provedenou žalovaným a následnou škodou na vozidle proto považuje za nesprávný. Dále podrobně rozebírá, z jakých důvodů pokládá hodnocení jednotlivých důkazů soudem za chybné a na základě vlastního hodnocení provedených důkazů dospívá k odlišným skutkovým závěrům, podle nichž jedinou příčinou havárie motoru bylo jeho vadné nastavení žalovaným. Za nesprávný pokládá rovněž závěr soudů, že automobil v době poškození nebyl v dispozici žalovaného, neboť z provedených důkazů naopak vyplynulo, že automobil byl poškozen v době, kdy jej žalovaný převzal k opravě a následně jej v rozporu se speciální normou vytlačil mimo objekt provozovny, kde zůstal volně přístupný. Odvolací soud proto pochybil, pokud za použití §421 obč. zák. neuložil žalovanému nahradit vzniklou škodu. Zásadní právní význam přisoudil otázce, zda žalovaný odpovídá za vzniklou škodu, jestliže se dopustil protiprávního jednání, které mohlo být jednou z příčin vzniku škody, i když nebylo postaveno najisto, zda právě toto jednání bylo v daném případě příčinou vzniku škody, dále pak otázce, zda žalovaný odpovídá za vzniklou škodu na motoru vozidla dle ustanovení §421 obč. zák., neboť škoda vznikla na věci, kterou od žalobce převzal a jež byla předmětem jeho závazku, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že ke škodě došlo i jinak. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností od 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 14.795,- Kč. Protože tímto napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti němu vyloučena ve smyslu §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Argumentaci žalobce, že částka 14.795,- Kč je částí uplatněného nároku na náhradu škody, vyplývajícího z téhož smluvního vztahu a že tedy dovolání proti tomuto výroku je přípustné, nelze přisvědčit. Jedná se totiž o zcela samostatný nárok (byť rovněž na náhradu škody), který je založen na odlišném skutkovém základu než nárok na náhradu škody v částce 2.081,- EUR. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 9/2000, formuloval závěr, že přípustnost dovolání z hlediska §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více samostatných nárocích, je nutno zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 2.081,- EUR, může být dána jen za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních, navíc takových, které měly zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu); to zároveň znamená, že přípustnost dovolání může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen skutkové závěry odvolacího soudu, na nichž spočívá právní posouzení věci, převzít a vycházet z nich i při úvahách o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., prostřednictvím něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sám o sobě, i kdyby byl dán, nemůže přípustnost takového dovolání založit.
Žalobce sice v dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, avšak z obsahu dovolání vyplývá, že jeho výtky směřující proti závěru odvolacího soudu, že ve vztahu k žalovanému nemá nárok na náhradu škody za destrukci motoru automobilu, jsou založeny výlučně na kritice správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, na němž odvolací soud tento právní závěr založil. Namítá-li žalobce, že odvolací soud na základě nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu (případně vadného hodnocení provedených důkazů) dospěl k nesprávnému závěru o absenci příčinné souvislosti mezi opravou motoru provedenou žalovaným a vznikem škody na tomto motoru, jde o výhrady skutkového charakteru (tj. dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.). Závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním či opomenutím škůdce (tj. mezi porušením právní povinnosti) a vznikem škody je totiž otázkou skutkovou a nikoli právní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 1025).
Lze tak uzavřít, že žalobcem proklamovaný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl ve skutečnosti uplatněn a jeho dovolání ani proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 2.081,- EUR tudíž není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za stavu, kdy žalovanému nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu