ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.854.2005.1
sp. zn. 33 Odo 854/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce PhDr. M. S., za účasti K. S., jako vedlejší účastnice na straně žalobce, obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. E. s. r. o. zastoupené advokátkou a 2) F. G., s. r. o., o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 56/2003, o dovoláních žalobce a vedlejší účastnice proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 35 Co 422/2004-138, takto:
I. Dovolání žalobce a vedlejší účastnice se odmítají.
II. Žalobce a vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně první žalované na nákladech dovolacího řízení částku 1.934,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem, vedlejší účastnicí a druhou žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 8. 2000 uzavřené mezi první žalovanou jako postupitelem a druhou žalovanou jako postupníkem. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřoval především v tom, že bez tohoto určení by se jeho právní postavení stalo nejistým a vyhověním žalobě na určení se vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků, dále v tom, že druhá žalovaná, jejíž jednatel pro svoji identitu užíval padělané doklady, je ruská vyděračská firma, která mu a jeho blízkým opakovaně vyhrožovala, jakož i v tom, že postupovaná pohledávka ve výši 92.234,- Kč z blíže rozvedených důvodů nevznikla platně a že mu jednáním druhé žalované vznikl nárok na náhradu škody.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. dubna 2004, č. j. 22 C 56/2003-92, žalobu, aby soud určil, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 30. 8. 2000 mezi první žalovanou jako postupitelem a druhou žalovanou jako postupníkem je neplatná, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce a vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 35 Co 422/2004-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a v nákladových výrocích až na výrok o nákladech řízení mezi druhou žalovanou a ostatními účastníky, jenž změnil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že první žalovaná (věřitel) dne 30. 8. 2000 písemně oznámila žalobci (dlužníku), že téhož dne postoupila svou pohledávku za ním ve výši 92.234,- Kč druhé žalované. První žalovaná nezpochybňuje názor, že smlouva o postoupení pohledávky za žalobcem ze dne 30. 8. 2000 je absolutně neplatná, a v jiném řízení se po žalobci domáhá zaplacení uvedené částky. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. Za situace, kdy smlouva, jejíž neplatnost se namítá, upravuje pouhé postoupení pohledávky a nikoli pohledávku samotnou a kdy první žalovaná neplatnost postoupení uznává, nelze očekávat, že požadovaným určením se vytvoří pevný základ pro právní vztahy mezi účastníky řízení. Postavení žalobce ohledně pohledávky samotné by i nadále zůstalo nejistým; do budoucna by se ani nevyřešila otázka, kdo je věřitelem žalobce, neboť nelze vyloučit možnost dalšího postoupení pohledávky. Žalobce může případné námitky k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky či k tomu, zda pohledávka platně vznikla, uplatnit v rámci procesní obrany v řízení o žalobě na plnění. Jestliže žalobci jednáním žalovaných vznikla škoda či jiná újma na jeho právech, má možnost se svých nároků domáhat v samostatném řízení. Odvolací soud rovněž konstatoval, že i když první z předpokladů úspěšnosti žaloby na určení, a to věcná legitimace, je na straně žalobce dána, není možno žalobě vyhovět pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Zdůraznil, že určovací žaloba v posuzované věci nemá preventivní povahu a nemůže splňovat svůj účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, jestliže neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky není mezi účastník sporná a první žalovaná, která se považuje za věřitele, uplatňuje proti žalobci samostatnou žalobou nárok z pohledávky u soudu. Námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, jakož i námitky, že postupovaná pohledávka neexistuje, může žalobce uplatnit jako obranu právě v tomto řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že vyhovující určovací výrok nezabrání případným snahám o nelegální postup při vymáhání pohledávky a nemá vliv na činnost orgánů činných v trestním řízení.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a vedlejší účastnice dovolání, jehož přípustnost spojují s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vytkli odvolacímu soudu, že žalobce nebyl před nařízením jednání soudem prvního stupně poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že neprokázal naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. V této souvislosti odkázali na výklad zastávaný v právní literatuře k §80 písm. c/ o. s. ř. (Komentář k Občanskému soudnímu řádu, C. H. Beck, I. díl, 6. vydání, str. 260). Odvolací soud, resp. soud prvního stupně pochybil i tím, že nepřihlédl k tvrzením žalobce týkajícím se věci samé a že neprovedl k prokázání těchto tvrzení navržené listinné důkazy. Současně mají zato, že žalobě mělo být vyhověno rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 1 o. s. ř., neboť první žalovaná při jednání soudu dne 28. 4. 2004 výslovně uznala neplatnost předmětné smlouvy. K dalšímu pochybení došlo tím, že v důsledku závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení měla být žaloba odmítnuta a nikoli zamítnuta. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. napadli právní závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na žádaném určení. I nadále jsou přesvědčeni, že rozhodnutím soudu o určení neplatnosti smlouvy by se vytvořil pevný právní základ pro právní vztahy účastníků řízení a předešlo by se dalším žalobám na plnění. Tomu nasvědčuje okolnost, že právě z důvodu zamítnutí určovací žaloby žalobce musí prokazovat absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky v pěti souvisejících sporech na plnění vyvolaných první žalovanou, popř. jím samotným. Po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu řízení před soudy obou stupňů a podrobném výčtu jimi namítaných důvodů, pro které je smlouva o postoupení pohledávky neplatná, případně pro které pohledávka platně nevznikla, navrhli rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná má napadený rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, dovolání žalobce a vedlejší účastnice nepovažuje za přípustná; navrhuje je proto odmítnout, případně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, na straně žalobce osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval posouzením přípustností dovolání, které podala vedlejší účastnice na straně žalobce.
Podle §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle §93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srovnej §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o. s. ř.), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Ke stejnému závěru došel Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozhodnutí ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 3/2004.
Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání vedlejší účastnice podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. b/ o. s. ř. odmítnout, neboť je podal ten, kdo k tomu nebyl oprávněn.
Dovolací soud se dále zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání podaného žalobcem. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže. Dovolací soud je povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Vzhledem k řečenému jsou proto z hlediska přípustnosti dovolání bezpředmětné námitky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který není způsobilý přípustnost dovolání založit.
Jedinou právní otázkou, jejíž řešení v napadeném rozsudku žalobce zpochybnil, je posouzení existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe. Již v usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku I, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Právní závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, postrádá potřebný významový přesah do další rozhodovací činnosti soudů, neboť je právně významný právě a jen pro danou věc a opírá se o zcela jedinečné skutkové okolnosti tohoto konkrétního případu, které nelze zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Navíc otázka existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy byla již mnohokráte předmětem rozhodování dovolacího soudu a nejde tak o otázku dosud nevyřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, která by z těchto důvodů mohla založit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 21/1997, a v řadě dalších rozhodnutí formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého určovací žaloba podle §80 písm. c/ o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Odborná právní literatura i soudní praxe je pak jednotná i v názoru, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na určení netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu o plnění, i když je založena na stejném právním vztahu nebo právu (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 260 s.). Odvolací soud se v posuzovaném případě od této judikatury neodchýlil a jeho rozhodnutí tak nemůže být v kolizi s hmotným právem. Lze souhlasit s jeho závěrem, že ani rozhodnutí, jímž by soud vyhověl žalobě na určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky by ničeho nezměnilo na postavení žalobce jako dlužníka a nebylo by způsobilé odvrátit budoucí spory účastníků. V posuzovaném případě určovací žaloba neslouží potřebám praktického života a vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl žalobcem užit opodstatněně a že pro řešení nastolené právní otázky nelze přiznat napadenému rozsudku po právní stránce zásadní význam a dovolání přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem, vedlejší účastnicí a první žalovanou bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a první žalované byla přiznána náhrada za náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím její advokátky. Uvedené náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.550,- Kč (§5 písm. c/, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), z paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb, ve znění do 31. 8. 2006) a z částky 309,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 OSŘ). Druhé žalované pak žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné usnesení, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. června 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu