ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.14.2007.1
sp. zn. 4 Tz 14/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 7. března 2007 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch i neprospěch obviněného J. L., proti trestnímu příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 9. 1994 sp. zn. 4 T 238/94, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 9. 1994 sp. zn. 4 T 238/94, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6, 13 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, a §166 odst. 1, odst. 2 tr. ř., v neprospěch obviněného J. L., a v ustanovení §280 odst. 2 tr. zák. ve prospěch obviněného J. L.
Napadený trestní příkaz se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství Plzeň-město se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město vydal dne 22. 9. 1994 trestní příkaz pod sp. zn. 4 T 238/94, jímž byl J. L. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby podle §280 odst. 2 tr. zák. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že dne 21. 3. 1994 na Okresní vojenské správě v S. odepřel převzít povolávací rozkaz z důvodu náboženského vyznání, ačkoli byl u odvodu na témže místě dne 26. 10. 1993 poučen o zákonu č. 18/1992 Sb., o civilní službě, o možnosti podat prohlášení o odepření výkonu vojenské základní služby za možnost nastoupení civilní služby, přičemž tuto možnost v zákonné době nevyužil. Za to mu byl uložen v sazbě §280 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Trestní příkaz nabyl právní moci dne 18. 10. 1994.
Proti uvedenému trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch i neprospěch obviněného J. L. Podle názoru stěžovatele byl napadeným trestním příkazem a jemu předcházejícím řízením zákon ve prospěch i neprospěch obviněného porušen v ustanoveních §2 odst. 5, 6, 13 a §166 odst. 1, 2 tr. ř. a §280 odst. 2 tr. zák. v tehdy platném znění.
Obviněný J. L. nebyl řádně upozorněn na možnost prostudovat spisy při skončení vyšetřování, byť ustanovení §166 odst. 1, 2 tr. ř. mu tuto možnost skýtalo, a podle §2 odst. 13 tr. ř. v tehdy platném znění nebyl o možnosti seznámení se se spisem poučen.
Porušení zákona spatřuje stěžovatel i v použití právní kvalifikace jednání obviněného, který byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby podle §280 odst. 2 tr. zák. v tehdy platném znění. Tato právní kvalifikace byla užita přesto, že obviněný nebyl v postavení vojáka v činné službě, naopak byl v postavení odvedence. Podle §90 odst. 1 tr. zák. však pachatelem tohoto trestného činu mohl být pouze voják, nikoli odvedenec. Orgány činné v trestním řízení při posouzení této právní otázky zřejmě postupovaly podle ustanovení branného zákona č. 92/1949 Sb, v tehdy platném znění. V ustanovení §90 odst. 1, 3, 4 tr. zák. v tehdy platném znění však vymezení vojáka jako tzv. speciálního subjektu bylo pro účely trestního práva odlišné. Od této prvotní vadné právní úvahy se poté odvíjelo i zcela nesprávné užití právní kvalifikace činu, který v době posuzování tohoto jednání zřejmě měl být posouzen jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. V tomto směru byl rovněž zákon porušen ve prospěch obviněného, neboť byl uznán vinným trestným činem, jehož trestní sazba byla mírnější než trestní sazba trestného činu podle §280 odst. 2 tr. zák.
Vzhledem k uvedené argumentaci ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 9. 1994 sp. zn. 4 T 238/94, a v řízení předcházejícím, byl ve prospěch i neprospěch obviněného porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud uvedený trestní příkaz zrušil, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí a dále, aby postupoval podle §270 odst. 1 či §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Z obsahu trestního spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 4 T 238/94 Nejvyšší soud zjistil, že dne 14. 9. 1994 podal okresní státní zástupce pro Plzeň-město k Okresnímu soudu Plzeň-město obžalobu na obviněného J. L. pro trestný čin vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby podle §280 odst. 2 tr. zák. Samosoudce tohoto soudu vydal dne 22. 9. 1994 trestní příkaz, kdy při shodném popisu skutku a právní kvalifikaci konvenující podané obžalobě, uznal obviněného tímto trestným činem vinným a uložil mu trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu.
Trestný čin vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby podle §280 tr. zák. je zařazen do hlavy dvanácté trestního zákona pod pojem trestné činy vojenské, oddílu druhého – trestné činy proti povinnosti konat vojenskou službu.
Ke spáchání trestných činů podle hlavy dvanácté trestního zákona je zapotřebí zvláštní vlastnosti, způsobilosti a postavení pachatele, a pachatelem nebo spolupachatelem takového trestného činu tak může být jen voják (§90 odst. 1 tr. zák.). Tento pojem pro účely trestního zákona je definován v ustanovení §90 odst. 3 tr. zák., který stanoví, že mluví-li se v trestním zákoně o vojáku rozumí se jím – a) voják v činné službě, - b) osoba, která se povoláním k zvláštní službě stala příslušníkem ozbrojených sil, - c) příslušník vojensky organizovaného nebo jiného sboru, jehož příslušníci podléhají podle zvláštních zákonů ustanovením o trestných činech vojenských, je-li v činné službě, - d) voják nebo příslušník sboru uvedeného pod písmenem c) mimo činnou službu, je-li ve služebním stejnokroji, nebo – e) válečný zajatec.
Z odůvodnění obžaloby není zřejmé, z čeho žalobce vycházel při úvaze, že obviněný měl postavení vojáka, lze však usuzovat, že zřejmě ze znění §21 zákona č. 92/1949 Sb., branného zákona v platném znění, kde je uvedeno, že osoba odvedená se zařazuje dnem odvedení do vojska a stává se vojákem, leč až do dne nastoupení vojenské služby je pro ni nutno užívat pojem odvedenec. Pro účely trestního řízení však bylo nutno vycházet z definice vojáka coby tzv. speciálního subjektu pro trestní řízení z ustanovení §90 odst. 1, 3, 4 tr. zák., jak citováno výše.
Vojákem v činné službě může být podle trestního zákona pouze ten, kdo vojenskou službu vykonává, přičemž výkon vojenské služby začíná presentací u vojenského útvaru, do tohoto rozhodného okamžiku není osoba vojákem v činné službě. Nevykonává-li tedy osoba v postavení odvedence vojenskou službu, nemůže také v postavení vojáka, jímž není, tuto službu odepřít. Je tak zřejmé, že nemůže naplnit takovýmto jednáním skutkovou podstatu trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 2 tr. zák.
Jednání obviněného v rozsahu, který je popsán ve skutkové větě trestního příkazu, mohlo být v rozhodné době právně kvalifikováno jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr.zák., v tehdy platném znění. Tohoto trestného činu se dopustil ten pachatel, který v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Zatímco tento trestný čin měl stanovenu trestní sazbu trestu odnětí svobody od jednoho roku do pěti let, trestný čin vyhýbání se služebnímu úkonu a výkonu vojenské služby podle §280 odst. 2 tr. zák. měl rozpětí trestní sazby určeno od šesti měsíců do pěti let, a je tak zřejmé, že šlo o trestný čin s mírnější trestní sazbou.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že si je vědom změny trestního zákona, provedené zákonem č. 223/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o rozsahu branné povinnosti, jímž bylo ustanovení §269 tr. zák. zrušeno, avšak zákonnost či nezákonnost stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí je vždy posuzována k datu vydání takovéhoto rozhodnutí (ex tunc).
Výše uvedené okolnosti a pochybení ve vztahu k zjištění, zda obviněný v době spáchání trestného činu měl či neměl postavení požadovaného speciálního subjektu, jsou vadami jdoucími na vrub nesprávných skutkových zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti a z nesprávných premis se následně odvíjejícího vadného hodnocení provedených důkazů. Je tak zřejmé, že procesním postupem samosoudce okresního soudu nebylo respektováno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož jsou orgány činné v trestním řízení povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Obdobně nedostál povinnosti uvedené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Je třeba přisvědčit stížnostní námitce ministra spravedlnosti, že v řízení předcházejícím bylo porušeno právo obviněného, aby se po skončení vyšetřování seznámil se spisem a mohl si ho prostudovat.
Ustanovení §166 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění stanovilo, že uzná-li vyšetřovatel vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a jeho obhájci v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Na tuto možnost upozorní obviněného a jeho obhájce nejméně tři dny předem. Uvedenou lhůtu lze se souhlasem obviněného a jeho obhájce zkrátit.
Podle §166 odst. 2 tr. ř. nevyužijí-li obviněný nebo jeho obhájce možnosti prostudovat spisy, ačkoliv na to byli řádně upozorněni, učiní o tom vyšetřovatel záznam do spisu a postupuje dále, jako by k tomuto úkonu došlo.
Z obsahu trestního spisu je patrno, že obviněný nebyl při svých výsleších, jež byly konány ve dnech 4. 7. 1994 a 27. 7. 1994, upozorněn na možnost prostudovat spis, neboť obsahem zmíněných protokolů takovéto výslovné a jednoznačné upozornění není. Ve spise není založeno ani písemné vyrozumění obviněného o konání tohoto úkonu. Poznámka vyšetřovatele, učiněná v protokolu o seznámení obviněného s výsledky vyšetřování dne 30. 8. 1994, že se obviněný k tomuto úkonu nedostavil, ač byl o jeho konání osobně vyrozuměn dne 4. 7. 1994, tak postrádá relevanci, a je zřejmé, že obviněný v rozporu se zněním §166 odst. 1, 2 tr. ř. na možnost prostudování spisu upozorněn nebyl. Jde přitom o závažné porušení práva obviněného být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění jeho obhajoby, přičemž všechny orgány činné v trestním řízení jsou mu povinny uplatnění jeho práv umožnit (§2 odst. 13 tr. ř.).
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 9. 1994 sp. zn. 4 T 238/94, a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného J. L. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6, 13 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a §166 odst. 1, 2 tr. ř., jakož i k porušení zákona ve prospěch obviněného došlo v ustanovení §280 odst. 2 tr. zák.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil v celém rozsahu, přičemž zrušil i všechna rozhodnutí, která na zrušený trestní příkaz obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poté Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanovením §270 odst. 1 tr. ř. a věc vrátil státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce se především bude muset podrobně zabývat obhajobou obviněného, kterou J. L. ve věci uplatnil (č. l. 9 spisu), a to v intencích právních názorů uvedených v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003. Nebude moci pominout změnu zákonných podmínek pro posuzování žalovaného jednání v rozsahu, který plyne ze zákonů č. 223/1999 Sb. a č. 587/2004 Sb., jakož i znění novelizovaného branného zákona. Tyto okolnosti vyhodnotí z pohledu aplikace ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a §65 tr. zák., a uváží, zda jsou dány podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněného ve smyslu §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. V případě názoru státního zástupce, že by jednání obviněného mělo být podřazeno pod některou ze skutkových podstat trestných činů uvedených v hlavě jedenácté zvláštní části trestního zákona, nesmí opomenout skutečnost, že případně použitá právní kvalifikace činu nesmí zhoršit postavení obviněného s ohledem na ustanovení §273 tr. ř. (zákaz reformationis in peius).
Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby ve věci případně rozhodl sám podle §271 odst. 1 tr. ř., neboť pro takovýto procesní postup nebyly splněny zákonné předpoklady. Podle citovaného zákonného ustanovení může Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned ve věci rozhodnout, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Nejvyšší soud však v posuzované věci vyslovil porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy konstatoval vadná a neúplná skutková zjištění a z toho se odvíjející nesprávné hodnocení provedených důkazů, tudíž neměl procesní podmínky pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení.
Orgán, jemuž věc byla přikázána, je vázán právním názorem, který ve věci Nejvyšší soud vyslovil, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á