ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.158.2006.1
sp. zn. 4 Tz 158/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 23. ledna 2007 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 387/2005, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 387/2005, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněného P. F.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Z r u š u j e se také rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 1 T 102/2003.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, se přikazuje , aby jako soud věcně příslušný rozhodl o podané obžalobě Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. Zt 1094/2002.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 1 T 102/2003, byl obviněný P. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 1. 5. 2001 ve V. M., okr. V., uzavřel s J. B. smlouvu o vzájemném zápočtu pohledávek, kterou se zavázal J. B. uhradit částku 1.290.000,- Kč, kterou J. B. dlužil Ing. I. E. a P. F. dlužil Ing. I. E. částku 1.200.000,- Kč, přičemž dohoda byla antidatována s datem 1. 10. 1995, a současně podepsal směnku na částku 1.290.000,- Kč, která byla splatná dne 1. 9. 2001, dlužnou částku však neuhradil a ani to neměl v úmyslu.
Za to mu byl v sazbě §250 odst. 3 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby zaplatil na náhradě škody poškozenému J. B., částku 1.290.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. B. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněného P. F. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 387/2005, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v části výroku vyjadřující nepodmíněnost uloženého trestu odnětí svobody a ve výroku o způsobu jeho výkonu vysloveném dle §39a odst. 3 tr. zák., a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému P. F. nově podle §60a odst. 1 tr. zák. za podmínek §58 odst. 1 tr. zák. výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil a zároveň nad obviněným vyslovil dohled. Podle §60a odst. 2 tr. zák. byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání tří let. Podle §60a odst. 3 tr. zák. mu bylo uloženo omezení, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 1 T 102/2003, nezměněn.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 387/2005, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. F. Podle jeho názoru byl napadeným rozsudkem porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, také v ustanoveních §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Stěžovatel především vytkl Okresnímu soudu ve Vsetíně, že nebyl s ohledem na znění §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. věcně příslušný k projednání věci jako soud prvního stupně, neboť součástí skutkového děje, ve kterém byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., bylo vystavení směnky obviněným P. F., a trestným činem měla být způsobena škoda 1.290.000,- Kč, tedy škoda značná. Podle názoru ministra spravedlnosti souzený skutek neobsahuje obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterými jsou vznik škody na majetku poškozeného a obohacení pachatele nebo jiné osoby. K obohacení pachatele nebo jiné osoby přitom musí dojít v důsledku majetkové dispozice osoby, kterou pachatel uvedl v omyl, jejíhož omylu využil nebo před kterou zamlčel důležité skutečnosti. Na závěr stěžovatel uvedl, že obsah smlouvy ze dne 1. 5. 2001 z hlediska občanskoprávního neodpovídá započtení pohledávek, ale spíše převzetí dluhu. I kdyby šlo z hlediska občanskoprávního o smlouvu platnou, mohlo nesplnění závazku obviněným P. F. založit pouze občanskoprávní odpovědnost vůči poškozenému J. B.
Okresní soud ve Vsetíně tak projednal v prvním stupni trestní věc obviněného P. F., ačkoliv k jeho projednání nebyl věcně příslušný, přičemž skutek posoudil jako trestný čin podvodu, přestože tento skutek formální znaky tohoto trestného činu nevykazoval. Odvolací soud k těmto vadám nepřihlédl, čímž porušil zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného P. F.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 387/2005, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, také v ustanovení §17 písm. b) tr. ř. a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v neprospěch obviněného P. F., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 1 T 102/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, jako soudu věcně příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Podle ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. koná krajský soud v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. O trestných činech spáchaných prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu, koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší.
Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Nejvyšší soud se v posuzované právní věci ztotožnil s názorem ministra spravedlnosti v té části, že Okresní soud ve Vsetíně nebyl s ohledem na výše citované ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. věcně příslušný k projednání posuzovaného skutku.
Nejvyšší soud již dříve v jiných obdobných věcech (viz rozsudek ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 4 Tz 195/2004, rozsudek ze dne 28. července 2005, sp. zn. 4 Tz 81/2005) vyslovil právní názor, že podmínkou příslušnosti krajského soudu ke konání trestního řízení v prvním stupni ve věcech, v nichž byl trestný čin spáchán prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že trestná činnost byla spáchána nikoli jen jejich pouhým zničením odcizením, zpronevěrou, a zpravidla ani jejich pouhým vylákáním, ale že byla spáchána s využitím jejich specifických vlastností jako zvláštních finančních nástrojů, tzn., že takovýto trestný čin byl spáchán v důsledku nakládání, machinací či operací s těmito majetkovými hodnotami, zvláště pak na kapitálovém trhu, ale i mimo něj, nebo že byla spáchána alespoň v souvislosti s jejich užitím.
Pokud jde jmenovitě o zajišťovací směnky, pak jejich účelem je zajištění pohledávky mající původ v závazkovém vztahu. Věřitel z takového závazkového vztahu směnkou získává postavení směnečného věřitele. Důsledkem emise zajišťovací směnky tak má být toliko procesní zvýhodnění věřitele, nikoli vytváření další pohledávky jdoucí nad rámec pohledávky vyplývající ze závazkového stavu. Obecně pak platí, že zajišťovací směnku lze uplatňovat až tehdy, až se lze domáhat zaplacení pohledávky, kterou zajišťuje, přičemž věřitel získává zajišťovací směnku proto, aby mu usnadnila vymáhání zajištěné pohledávky. Směnka zakládá samostatný závazkový stav, i když plní funkci zajišťovací. V obchodním či občanskoprávním vztahu, zajištěném směnkou, nezřídka nastane situace, kdy směnka funkci zajišťovacího instrumentu plnit nemůže, a je v konečném důsledku sama příčinou ztráty vzniklé na straně poškozeného, takže svou zástavní a posléze i uhrazovací funkci neplní. Směnka nadto již v počátečním stadiu takového závazkového vztahu může mít podstatný význam pro jeho vznik, a to již tím, že navenek vzbuzuje důvěru u věřitele. V takovém případě tak směnka již od samotného počátku se stává jedním z prostředků k dosažení cíle trestné činnosti, tj. k podvodnému vylákání majetkových hodnot na úkor druhé smluvní strany.
Z obsahu posuzovaného trestního spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 1 T 102/2003 vyplývá, že obviněný P. F. a firma Ing. I. E., se dohodli v rámci vzájemného vyrovnání pohledávek, že závazek P. F. vůči firmě Ing. I. E. ve výši 1.200.000,- Kč, který vznikl na základě smlouvy o půjčce ze dne 13. 10. 1993 se vypořádá tak, že tato pohledávka ve výši 1.2000.000,- Kč se započte s některým z firemních věřitelů firmy Ing. I. E. (které byly uvedeny v příloze). Tímto návrhem, bude-li realizován, budou veškeré finanční závazky mezi P. F. a Ing. E. a jeho firmou vypořádány. Jedna z těchto stran vyrozumí firmu Ing. I. E. J. B. uzavřel dne 1. 5. 2001 s obviněným P. F. smlouvu, kterou označili jako „smlouvu o vzájemném zápočtu pohledávek“, přičemž obsahem této smlouvy je dohoda uvedených stran, že dnem podpisu této smlouvy dojde k zápočtu a finančnímu vyrovnání pohledávky firmy Ing. E. vůči P. F. v celkové výši 1.200.000,- Kč s příslušenstvím, a pohledávky J. B. vůči firmě Ing. I. E. ve výši 1.290.000,- Kč s příslušenstvím. Zúčastněné strany se dále dohodly, že P. F. vyplatí v hotovosti J. B. částku 1.290.000,- Kč při podpisu této smlouvy, a tímto obě strany souhlasí s konečným vypořádáním výše uvedených pohledávek. J. B. se dále zavázal, že uvědomí firmu Ing. E. o tomto vzájemném zápočtu písemně a kopii předá obviněnému P. F. Dne 1. 5. 2001 J. B. písemně sdělil firmě Ing. I. E., že dluh P. F. k této firmě a firemní dluh k jeho osobě (J. B.) byl vyrovnán v konečné formě bez nároku na případné další vyrovnání. Téhož dne, tj. 1. 5. 2001 vystavil P. F. směnku, jíž se zavázal, že J. B. zaplatí dne 1. 9. 2001 částku 1.290.000,- Kč.
Jak dále vyplývá z citované „smlouvy o vzájemném zápočtu pohledávek“, pohledávka poškozeného J. B. měla být splacena v hotovosti v částce 1.290.000,- Kč při podpisu této smlouvy, primárně tedy byla uložena P. F. povinnost zaplatit uvedenou částku v hotovosti. Uvedená směnka měla proto zajišťovací funkci pro případ, že by povinnost, která vznikla obviněnému z uvedené „smlouvy o vzájemném zápočtu pohledávek“, nebyla splněna.
Podstatné pro posouzení charakteru směnky z pohledu aplikace ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je zjištění, zda vystavení a způsob užití směnky je součástí skutkového děje zakládající trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Přestože v posuzovaném případě směnka měla zajišťovat závazek obviněného vůči poškozenému J. B., je zřejmé, že měla sloužit jako prostředek ke spáchání trestného činu. Směnka nebyla pouze předmětem útoku, ale prostředkem jeho spáchání.
Zákonným znakem trestného činu podvodu je podle §250 tr. zák. způsobení škody na majetku poškozeného a obohacení pachatele nebo jiné osoby. Z trestního spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 1 T 102/2003, vyplývá, že podvodné jednání obviněného směřovalo k jeho obohacení, a to tím způsobem, že jeho závazek vůči společnosti Ing. E. ve výši 1.200.000,- Kč byl na základě tohoto podvodného jednání obviněného vypořádán (zanikla povinnost obviněného F. zaplatit uvedenou částku svému věřiteli), čímž došlo k obohacení obviněného o uvedenou částku. Obohacením obviněného (nebo i jiné osoby) se nerozumí jen neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ale i ušetření nákladů nebo jako v tomto případě zánik jeho povinnosti splnit závazek. Poškozenému B. vznikla škoda ve výši 1.290.000,- Kč, neboť podvodným jednáním obviněného byl jeho majetek zmenšen o právo na plnění od jeho dlužníka firmy Ing. I. E. o uvedenou částku, když obviněný, který se zavázal tuto částku uhradit, neměl v úmyslu nově vzniklou pohledávku zaplatit, a směnku, kterou k zajištění této pohledávky vystavil, popřel. Došlo tedy ke vzniku škody v důsledku majetkové dispozice poškozeného, kterého pachatel uvedl v omyl.
Majetkovou škodou se přitom rozumí jen skutečně vzniklá škoda vyjádřitelná v penězích. Majetkem na kterém takováto škoda vzniká, se rozumí všechny majetkové hodnoty, tj. věci, pohledávky, jiná práva a penězi ocenitelné hodnoty.
Stěžovatel v závěru stížnosti pro porušení zákona namítl, že obsah smlouvy ze dne 1. 5. 2001 neodpovídá započtení pohledávky z hlediska občanskoprávního, ale dle jeho názoru jde spíše o převzetí dluhu.
S touto stížnostní námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil. V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení §491 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle kterého závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv.
Podle ustanovení §51 občanského zákoníku účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.
Nejvyšší soud se vzhledem k citovanému ustanovení §51 občanského zákoníku zabýval otázkou případné neplatnosti posuzované „smlouvy o vzájemném zápočtu pohledávek“, která by mohla nastat jednak z důvodu nedostatku vážné vůle obviněného podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, jednak z důvodu rozporu se zákonem podle §39 občanského zákoníku. Pokud by totiž dospěl k závěru, že uvedená smlouva je absolutně neplatná, ze smlouvy by nevyplývala žádná práva a povinnosti, nedošlo by na základě této smlouvy k výše popsanému vypořádání závazků, a poškozenému by tedy také nevznikla uvedená škoda, nedošlo by k obohacení obviněného.
Smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstírá určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a občanského zákoníku, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a občanského zákoníku – relativní neplatnost). Tento právní názor byl opakovaně aplikován v rozhodnutích senátů občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005). Vzhledem k uvedenému právnímu názoru Nejvyšší soud konstatuje, že smlouva mezi obviněným a J. B. není absolutně neplatná.
Stížnostní námitku ministra spravedlnosti ve světle tohoto právního názoru nepovažuje Nejvyšší soud za důvodnou a není tak pochyb o tom, že vzhledem k důkazům, jež byly nadto sneseny k objasnění subjektivní stránky žalovaného protiprávního zaviněného jednání obviněného P. F., naplňuje toto jednání zákonné znaky trestného činu podvodu, uvedené ve zvláštní části trestního zákona.
Podle ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Povinností odvolacího soudu bylo zjistit, že v posuzovaném případě rozhodoval v prvním stupni věcně nepříslušný soud a že okolnost, že obviněný byl odňat svému zákonnému soudci, je porušením ústavního práva obviněného, jež je stanoveno v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Od tohoto zjištění se měl odvíjet následný procesní postup podle §257 odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž po zrušení rozsudku měl odvolací soud ihned sám rozhodnout o přikázání věci. Pokud tak neučinil, porušil zákonem mu danou přezkumnou povinnost podle §254 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedeným závěrům podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 387/2005, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v neprospěch obviněného P. F. Porušení zákona v neprospěch obviněného je nutno konstatovat vždy, je-li odňat svému zákonnému soudci a je tak výrazně porušeno jeho základní ústavou zaručené právo.
Nejvyšší soud poté podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 387/2005, zrušil v celém rozsahu. Zrušil také rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 1 T 102/2003, který napadenému rozhodnutí předcházel. Zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby jako soud věcně příslušný podle §17 odst. 1 písm. b) tr. ř., věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, bude při svém rozhodování omezen ustanovením §273 tr. ř., které zakazuje, aby novým rozhodnutím došlo ke zhoršení postavení obviněného, neboť stížnost pro porušení zákona byla podána v jeho prospěch a Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněného (zákaz reformationis in peius).
Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á