ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.159.2006.1
sp. zn. 4 Tz 159/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných A. B. a O. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 To 229/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu v Praze 8 pod sp.zn. 2 T 6/2005, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro 8 ze dne 11. 3. 2005, sp.zn. 2 T 6/2005, byli obvinění O. H. a A. B. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tak, že dne 24. 10. 2004 v 18:45 hod. v P., ul. Z. před barem M. obstoupili poškozeného J. Ch., po kterém požadovali peníze a mobilní telefon pod hrozbou fyzického napadení, a poté co jim poškozený odmítl telefon s penězi vydat, jej obviněný O. H. uchopil, aby mu zamezil v pohybu, a obviněný A. B. ho udeřil pěstí do obličeje a břicha; poškozený se jim následně vytrhl, utekl a přivolal okamžitě hlídku Policie České republiky.
Obviněný O. H. byl navíc uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst.1 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tak, že v době od 9. 5. 2004 do 24. 10. 2004, kdy byl zadržen orgány policie ČR v P. na ul. Z., se zdržoval na území České republiky přesto, že mu bylo rozhodnutím Policie ČR, oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. SCPP-63/PH-OPK 4-SV-2003, uloženo pravomocně správní vyhoštění na dobu tří let s dobou vycestování do 31. 7. 2003.
Za tato jednání byl obviněnému O. H. uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §40 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění ve výměře tří roků.
Obviněnému A. B. byl uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění ve výměře tří roků.
Dále Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl tak, že obviněného V. B. podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství v Praze 8 ze dne 19. 1. 2002, sp. zn. Zt 735/2004, kterou mu bylo kladeno za vinu, že dne 24. 10. 2004 v 18:45 hod. v P., ul. Z. před barem M. obstoupili poškozeného J. Ch., po kterém požadovali peníze a mobilní telefon pod hrozbou fyzického napadení, a poté co jim poškozený odmítl telefon s penězi vydat, jej obviněný O. H. uchopil, aby mu zamezil v pohybu, obviněný B. mu bránil v útěku a obviněný A. B. ho udeřil pěstí do obličeje a břicha; poškozený se jim následně vytrhl, utekl a přivolal okamžitě hlídku Policie České republiky, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Proti shora citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 podali obvinění O. H. a A. B. v zákonné lhůtě odvolání, které směřovalo jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu. Rovněž Obvodní státní zástupce pro Prahu 8 podal proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě odvolání v neprospěch obviněných O. H. a A. B., které směřovalo toliko do výroku o trestu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 To 229/2005, z podnětu odvolání obvodního státního zástupce, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných O. H. a A. B. zrušil ve výroku o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému A. B. podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let. Pro výkon trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění ve výměře sedmi roků. Obviněnému O. H. uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Pro výkon trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění ve výměře deseti roků.
Odvolání obviněných A. B. a O. H. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 To 229/2005, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných A. B. a O. H. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §254 odst. 1 a §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., a v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím, rovněž v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a čl. 6 odst. 3 písm. c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, sdělení MZV č. 209/1992 Sb.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že ze spisového materiálu obsaženého ve vyšetřovacím i trestním spise je patrno, že napadení třemi muži, kteří předtím vyšli z baru M., ohlásil sám poškozený J. Ch. bezprostředně po útoku. V podstatě shodně vypověděl v přípravném řízení i před soudem, že ihned po napadení, které na jeho těle pro menší intenzitu nezanechalo následky, vběhl pro pomoc k Policii České republiky ve stanici metra P. Útočníky popsal, přičemž mu bylo policisty sděleno, že tři muži odpovídající tomuto popisu sedí nahoře na betonovém obrubníku u metra u zastávky tramvaje. Za přítomnosti Policie České republiky pak poškozený jednoznačně poznal u zastávky tramvaje muže jako útočníky a policie je zadržela. Měli jej napadnout poté, co si vyběhl ven z baru M. zatelefonovat z mobilu. Dle jeho výpovědi působili podnapilým dojmem, přičemž se soud zcela ztotožnil s popisem skutku prezentovaným poškozeným J. Ch. Poškozený rovněž vypověděl, že považoval útok za nebezpečný, protože byl v minulosti před barem M. požádán jinými rusky mluvícími osobami o půjčení mobilu, který mu však nebyl vrácen. Police po ohlášení tohoto případu nic nepodnikla.
Obvinění O. H. i A. B. od počátku svou trestnou činnost popírali. V přípravném řízení i u hlavního líčení, jakož i při veřejném zasedání odvolacího soudu vypověděli, že se trestného jednání nedopustili, s nikým konflikt neměli, poškozeného neznají. Po odchodu z práce sice požívali alkohol, ale na místě, kde byli na základě oznámení poškozeného zadrženi hlídkou policie, jen čekali na tramvaj, a u stánku nacházejícího se cca 20 m od vchodu do metra P. si koupili pivo. Nebyli rovněž v baru M.
Pochybení spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu věci lze vytknout již orgánům činným v přípravném řízení. I když obvinění opakovaně uváděli, že v době údajného napadení poškozeného J. Ch. seděli na stanici tramvaje a kupovali si u zdejšího stánku pivo, policejní orgán nevyslechl obsluhu tohoto stánku a k ověření pravdivosti výpovědi obviněných a proti tvrzení nebo vyvrácení jejich totožnosti se skutečnými pachateli nevyslechl ani personál baru M., ačkoli na č. l. 72 spisu v úředním záznamu o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny ze dne 24. 10. 2004 je uvedeno, že policisté při prováděném operativním šetření hovořili s personálem baru J. Z. a P. K., kteří uvedli, že v uvedenou dobu se v jejich provozovně nacházeli tři podnapilí U., kteří zde dělali výtržnosti, a proto je kolem 18:30 hod vykázali.
Své povinnosti nedostáli ani státní zástupce i nalézací soud, kteří se s takto neúplně zjištěným skutkovým stavem věci spokojili a považovali jej vzhledem k věrohodné a neměnné výpovědi poškozeného J. Ch., provedené rekognici a protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, podle něhož měl obviněný A. B. v krvi 1,39 g/kg alkoholu a obviněný O. H. 1,63 g/kg alkoholu, za dostatečně objasněný. Přitom z provedeného hodnocení důkazů není zřejmé, zda se soud věnoval okolnostem, které mohly mít nepochybně vliv na správné vnímání rozhodujících skutečností poškozeným jako jediným přímým svědkem, zejména otázce bezpečného poznání obviněných, tedy například, nebyl-li také on během návštěvy baru ovlivněn alkoholem, případně, jaká byla ve večerních hodinách dne 24. 10. 2004 v době napadení viditelnost a měl-li poškozený skutečně mobil, o jehož uloupení se obvinění pokusili. Výrok o vině může být přitom založen jen na takových důkazech, které zcela vylučují pochybnosti, že se stal skutek, který je předmětem trestního stíhání a že jej spáchali obvinění.
I když obviněný A. B. na neúplné dokazování upozornil a namítl, že nebyl vyslechnut nikdo z personálu restaurace M. a navrhl i výslech svědka ing. Š., který se sám dotazoval tohoto personálu na popis rusky mluvících osob, vykázaných z baru, žádný z těchto důkazů odvolací soud neprovedl a považoval je za nadbytečné.
Městský soud v Praze jako soud odvolací tato porušení zákona završil, pokud v rozporu se svou přezkumnou povinností danou mu ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. tato porušení zákona nenapravil, ale odvolání obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 To 229/2005, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, zrušil i jemu předcházejí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 2 T 6/2005, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Obvinění A. B. a O. H. se prostřednictvím svého obhájce k závěrům obsaženým ve stížnosti pro porušení zákona připojili, tuto považují za důvodnou a navrhli stížnosti pro porušení zákona vyhovět.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podanou stížnost pro porušení zákona považuje za nedůvodnou, když soudem učiněná skutková zjištění hodnotí jako správná a úplná, umožňující vydání spravedlivého rozhodnutí. Dle jeho názoru v posuzované věci neexistují žádné skutečnosti, které by věrohodnost poškozeného zpochybňovaly, a pokud během dokazování vznikly rozpory mezi shromážděnými důkazy, soudy obou stupňů se s tímto vypořádaly při hodnocení důkazů. Dle jeho názoru k porušení zákona v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nedošlo a ani odvolací soud ustanovení §254 odst. 1 a §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. neporušil. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl a aby tak učinil podle §274 tr. ř., věta poslední, v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že jak odvolací soud, tak nalézací soud dospěly k závěru, že to byli právě obvinění A. B. a O. H., kdo kritického dne fyzicky napadl poškozeného J. Ch. a požadovali po něm mobilní telefon a finanční hotovost, aniž náležitým způsobem prověřily jejich obhajobu i tvrzení poškozeného.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 2 T 6/2005, vyplývá, že poškozený J. Ch. byl v přípravném řízení vyslechnut jako svědek a podrobně popsal, jak k celému incidentu dne 24. 10. 2004 v odpoledních hodinách došlo. Mimo jiné vypověděl, že z důvodu hluku v baru M. šel telefonovat ven. Krátce po jeho odchodu vyšli z baru tři muži. Jeden byl vysoký asi 190 cm, měl blond vlasy a byl ve věku 30 – 40 let (označen jako blonďák). Druhý muž byl ve věku přes 40 let, postavy asi 180 cm, měl krátké tmavé vlasy (označen jako nejstarší). Třetího muže si moc nepamatoval, neboť stál celou dobu opodál. Tento byl ve věku okolo 30 roků, výšky asi 180 cm, sportovní postavy, měl krátké tmavé vlasy (označen jako nejmladší). Jako první k němu přistoupil blonďák a chtěl peníze na pivo. Když mu odmítl peníze dát, snažil se ho odtáhnou pryč a následně požadoval mobilní telefon. Nějakou dobu se dohadovali. Potom k němu přistoupil nejstarší muž a řekl mu, aby mlčel a pod pohrůžkou fyzického napadení požadoval mobilní telefon. Když toto opětovně odmítl, udeřil ho „nejstarší“ z mužů loktem do hlavy z pravé strany a pěstí do břicha. V tu chvíli se mu podařilo „blonďákovi“ vysmeknout. Vběhl do metra, kde na dispečinku zavolali policii. Po příchodu policie muže, kteří ho napadli, popsal. Společně s policisty šli před metro, kde v tu dobu všichni tři muži seděli. Tyto bezpečně poznal. K osobám, které ho napadly, také uvedl, že byly asi v podnapilém stavu, neboť se mu zdálo, že jim chůze dělala problémy. Svědek se také vyjádřil k množství jím požitého alkoholu a uvedl, že v baru vypil asi půl desetistupňového piva. Během dne alkoholické nápoje nepožíval a byl v tu dobu úplně střízlivý. Při prováděné rekognici dne 10. 11. 2004 bezpečně poznal obviněného A. B. (označen jako nejstarší) mezi dalšími osobami jako muže, který ho dne 24. 10. 2004 v době kolem 18:45 hodin před barem M. fyzicky napadl. V hlavním líčení svědek setrval na své výpovědi.
Obviněný O. H. v přípravném řízení vypověděl, že dne 24. 10. 2004 nastoupil do zaměstnání v P. Zde během zaměstnání vypil v době od 10:00 hodin do 14:00 hodin asi 1 litr vodky. Společně s ním pili alkohol i obvinění B. a B. Kolem 14:00 hodin odešel do hospody v P., kde vypil ještě asi 5 10-ti stupňových piv a nějakou vodku. Ve večerních hodinách všichni tři společně odjeli autobusem na P., P. Při cestě od autobusu je zadržela hlídka PČR. Kam šli po vystoupení z autobusu, si pro podnapilost nepamatoval. Popřel, že by někoho napadl.
V hlavním líčení setrval na své výpovědi učiněné v přípravném řízení a pouze doplnil, že v baru M. nikdy nebyl a na stanici P. si v občerstvení koupili pivo.
Obviněný A. B. v přípravném řízení do protokolu uvedl, že dne 24. 10. 2004 pracoval s kamarády B. a H. na stavbě v P. Kolem 17:00 hodin společně odešli ze zaměstnání a metrem ze stanice Č. m. odjeli na stanici P. v P. Zde kolem 18:00 hodin vystoupili a šli k poblíž stojícímu stánku, kde si objednali pivo. Osobně vypil tři až čtyři 10-ti stupňová piva. Kolem 18:40 hodin je zadržela hlídka PČR. Nikoho nepřepadli a po nikom nežádali peníze či mobil.
V hlavním líčení svoji výpověď částečně pozměnil, když tvrdil, že z P. odjeli kolem 18:00 hodin autobusem na zastávku P., kde měli v úmyslu přestoupit na tramvaj. Během cesty autobusem se bavili s mladším mužem. Jak tento vypadal, si nepamatoval. V baru M. nikdy nebyl.
Obviněný V. B. v přípravné řízení vypověděl, že dne 24. 10. 2004 pracoval na stavbě v P. Asi kolem 18:00 hodin odjel po práci s kamarády B. a H. autobusem na zastávku P. v P. Zde asi kolem 19:00 hodin vystoupili a u stánku, který se nacházel poblíž zastávky, pili pivo. Osobně vypil asi jedno 10-ti stupňové pivo. Po nějaké době je zadržela hlídka PČR. Nikoho nepřepadl, nikoho fyzicky nenapadl.
V hlavním líčení setrval na své výpovědi z přípravného řízení.
Z protokolů o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem bylo zjištěno, že obviněný O. H., měří 189 cm, váží 120 kg a dne 25. 10. 2004 v 01:25 hodin měl v krvi 1.63 g/kg alkoholu. Obviněný A. B., měří 187 cm, váží 80 kg a dne 25. 10. 2004 v 02:00 hodin měl v krvi 1.39 g/kg alkoholu. Obviněný V. B. měl dne 24. 10. 2004 ve 23:30 hodin v moči 2.41 g/kg alkoholu.
Součástí spisového materiálu je úřední záznam o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny ze dne 24. 10. 2004 sepsaný vedoucím skupiny kpt. V. V. Z tohoto záznamu se mimo jiné podává, že bylo prováděno rovněž operativní šetření v baru M. v P., ul. Z., kde zaměstnanci baru J. Z. a P. K. uvedli, že poškozený byl v baru jako host kolem 18:30 hodin ve společnosti nějaké dívky. V tu dobu se zde nacházeli také tři podnapilí U., kteří zde dělali výtržnosti, a proto byli kolem 18:30 hodin z baru vykázáni. Jejich popis souhlasil s popisem osob, jak jej uváděl poškozený.
Z písemného vyhotovení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 2 T 6/2005, se podává, že na straně 4 odůvodnění rozsudku nalézací soud hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení a konstatuje, že vycházel z výpovědi svědka poškozeného J. Ch., který přesvědčivě popsal chování obviněných a bezpečně obviněné krátce po činu poznal. Nalézací soud konstatuje, že nezjistil žádný důvod, proč výpovědi tohoto svědka nevěřit, když tato má navíc oporu v provedených důkazech. Dále řešil otázku věrohodnosti výpovědí obviněných a dospěl k závěru, že jejich výpovědi jsou účelové vedené snahou vyhnout se trestní odpovědnosti a hrozícímu trestu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž byla odvolání obviněných A. B. a O. H. zamítnuta a naopak vyhověno odvolání státního zástupce, které směřovalo do uložených trestů obviněných B. a H., uvádí, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou naprosto správná a úplná, když byly provedeny potřebné a dostupné důkazy a tyto pak v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. hodnoceny.
Z uvedeného výčtu je zřejmé, že jak nalézací soud tak následně soud odvolací vinu obviněných A. B. a O. H. opřely nejen o výpověď svědka J. Ch., ale i o další důkazy shromážděné již v přípravném řízení.
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
V ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V §2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné, z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněných A. B. a O. H. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů, a to za situace, kdy obvinění popírali spáchání zažalovaného trestného činu. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněných A. B. a O. H., které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které bylo dále doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. V souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. byla v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 hodnocena výpověď svědka J. Ch. i tvrzení obviněných. Důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který – na rozdíl od Nejvyššího soudu – přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7-8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat i se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Pokud je ve stížnosti pro porušení zákona namítáno pochybení spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu, lze k tomuto uvést, že poškozený bezprostředně po incidentu přivolané hlídce PČR popsal útočníky (výšku, váhu, vzhled, stáří) a tyto následně i bezpečně označil. Popisu udávanému poškozeným jednoznačně odpovídaly zadržené osoby (obvinění) i u údaje uvedené v protokolech o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem. Zde je na místě poukázat i na rozpory ve výpovědích samotných obviněných ohledně přepravy ze zaměstnání na stanici P. (autobus, metro) a zejména na podnapilost obviněných v době incidentu, když ještě při vyšetření prováděném následujícího dne (za více jak 5 hodin) se v krvi obviněného O. H. (v 01:25 hodin) nacházelo 1.63 g/kg alkoholu a obviněného A. B. (v 02:00 hodin) 1.39 g/kg alkoholu. Míře ovlivnění alkoholem odpovídá i vyjádření obviněného H. v přípravném řízení, kdy na dotaz, zda si pamatuje, co dělali po vystoupení na zastávce v P. P., uvedl, že ne, neboť byl opilý. Návrhy na doplnění dokazování prověřením obhajoby obviněných, kteří byli v kritickou dobu v silně podnapilém stavu, kdy si ani nepamatovali na to, co dělali, a teprve ve snaze se vyvinit pouze tvrdili, že se ničeho nedopustili, poškozeného nenapadli a v baru M. nikdy nebyli, se jeví (zejména v době, kdy od předmětné události uplynuly více jak 2 roky) jako ryze účelové, technicky hůře proveditelné, nehledě na důkazní hodnotu po takovéto době provedených výslechů svědků. Již samotný úřední záznam výjezdové skupiny ze dne 24. 10. 2004 hovoří o operativním šetření v baru M., kde zaměstnanci baru J. Z. a P. K. uvedli, že poškozený byl v baru jako host kolem 18:30 hodin ve společnosti nějaké dívky a dále, že v tu dobu se zde nacházeli také tři podnapilí U., kteří dělali výtržnosti, a proto byli kolem 18:30 hodin z baru vykázáni. Dle jejich vyjádření popis podnapilých U. souhlasil s popisem osob jak jej uváděl poškozený.
Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k opačnému závěru než ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, když shledal, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, sp.zn. 7 To 229/2005, nebyl v neprospěch obviněných A. B. a O. H. zákon porušen. Proto předmětnou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, jako nedůvodnou v neveřejném zasedání (viz ustanovení §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c
Vypracoval:
JUDr. Petr Š a b a t a