ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.168.2006.1
sp. zn. 4 Tz 168/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 23. ledna 2007 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Ing. J. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 9 To 152/2005, a podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 9 To 152/2005, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3 tr. ř. a §59 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného Ing. J. R.
Napadený rozsudek se zrušuje ve výroku o trestu učiněném podle §59 odst. 2 tr. zák., jímž byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil zbytek nesplacené daně a pojistného.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 2 T 153/2003, byl obviněný Ing. J. R. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že
1. v době od 20. 5. 1998 do 15. 2. 2001, v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, ve znění pozdějších předpisů, neodvedl, jak bylo jeho zákonnou povinností, za své zaměstnance daň přesto, že svým zaměstnancům z hrubé mzdy tyto částky srazil, čímž zkrátil rozpočet České republiky, zastoupený Finančním úřadem pro P., se sídlem P., ul. D., o částku 375.830,- Kč,
2.v době od února 1998 do května 2001, vyjma měsíců únor až duben 2001, v rozporu se zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, neodvedl, jak bylo jeho zákonnou povinností, za své zaměstnance pojistné přesto, že svým zaměstnancům z hrubé mzdy srazil na zdravotní pojištění celkovou částku ve výši nejméně 219.998,- Kč.
Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti uhradit během zkušební doby podle svých sil zbytek nesplacené daně a pojistného.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn z obžaloby pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený J. K. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak obviněný Ing. J. R. do jeho odsuzující části, tak v jeho neprospěch státní zástupce, který je zaměřil do zprošťujícího výroku. O těchto odvoláních rozhodoval ve veřejném zasedání dne 5. 5. 2005 Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 9 To 152/2005. Z podnětu odvolání obviněného byl v napadeném rozsudku podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen v jeho odsuzující části výrok o vině i trestu, a odvolací soud sám nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutky popsanými shora ad 1, 2 totožně s upřesněním návětí skutkové věty, že „se této činnosti dopustil na základě plné moci jednatelky společnosti S., s. r. o. se sídlem P., H., své manželky J. R.“. Za to mu byl nově uložen trest v rozsahu, který je totožný s trestem soudu prvního stupně.
Odvolání státního zástupce bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, kterou zaměřil do výroku o trestu. Podle jeho názoru Městský soud v Praze tímto výrokem porušil zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3 tr. ř. a §59 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného Ing. J. R.
Stěžovatel vytýká především porušení zákona v ustanovení §59 odst. 2 tr. zák., pokud v citovaném rozhodnutí soudu druhého stupně byl obviněný zavázán k povinnosti během zkušební doby dle svých sil splácet zbytek nesplacené daně a pojistného. V daném případě Městský soud v Praze přehlédl, že plátcem daně je právnická osoba, přičemž závazek právnické osoby není osobním závazkem obviněného. Z tohoto důvodu nebyly dány zákonné předpoklady pro to, aby bylo obviněnému uloženo omezení ve smyslu §59 odst. 2 tr. zák. v tom rozsahu, jak je citováno shora.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona v namítaném rozsahu, k němuž došlo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 9 To 152/2005, v neprospěch obviněného Ing. J. R. Aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky věc podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby o ní znovu jednal a rozhodl, případně aby sám ve věci rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, jakož i řízení napadené části předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud, nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, přihlíží jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem jen tehdy, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku soudu prvního stupně správně zjištěn.
Podle §59 odst. 2 tr. zák. může soud podmíněně odsouzenému uložit i přiměřená omezení či přiměřené povinnosti, uvedené v §26 odst. 4 tr. zák., směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Nejvyšší soud konstatuje, že Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím citovaná zákonná ustanovení plně nerespektoval.
Městský soud v Praze jako soud odvolací správně nově formuloval popis skutku tak, aby odpovídal skutečnému stavu věci. Ostatně v této části není rozsudek Městského soudu v Praze stížností pro porušení zákona napadán. Jiná je situace pokud jde o výrok o trestu, kde se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a byť nově rozhodoval i o tomto výroku, v podstatě v celém rozsahu akceptoval právní názor soudu prvního stupně, pokud výrok o trestu formuloval shodně jako nalézací soud. Jde o stanovení povinnosti obviněnému ve zkušební době dle svých sil doplatit zbytek dlužných daní a pojistného.
Primární podmínkou pro možnost aplikace ustanovení §59 odst. 2 tr. zák. je existence pasivní legitimace obviněného vůči poškozenému. V posuzovaném případě však nejde o tuto situaci, neboť platební povinnost ve vztahu k odvodům daně z příjmu ze závislé činnosti za zaměstnance, stejně jako i k odvodům pojistného na zdravotní pojištění, které byly strženy z tzv. hrubých mezd zaměstnanců, je povinností zaměstnavatele – právnické osoby, v daném případě společnosti S., s. r. o. Nešlo tedy o povinnost stanovenou zákonem obviněnému Ing. J. R.
Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo na zdravotní pojištění, anebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
V daném případě je plátcem daně právnická osoba, přičemž trestní odpovědnost obviněného jakožto fyzické osoby se odvíjela od ustanovení §90 odst. 2 tr. zák.
Byť obviněný nesplněním závazku právnické osoby naplnil skutkovou podstatu citovaného trestného činu, nelze uzavřít, že závazek právnické osoby se stal osobním závazkem obviněného, jak učinily v posuzovaném případě soudy obou stupňů.
Uložený trest má vždy reflektovat míru zavinění obviněného, stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, stupeň narušení obviněného i možnosti jeho nápravy, přičemž těmito znaky vymezená individualizace trestu musí pojímat i další zákonem stanovené a předvídané okolnosti. Těmto kriteriím pak neodpovídá trest, jímž je obviněnému přikazována povinnost, pro jejíž stanovení není zákonná opora, jak je tomu v posuzovaném případě.
Pro úplnost je nutno uvést, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. 91 K 2/2001, prohlásil konkurs na majetek obchodní společnosti S., s. r. o., s účinky prohlášení od 12. 6. 2001, který dosud trvá. Vypořádání závazků této společnosti je tak výlučně věcí konkursního řízení.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. 9 To 152/2005, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §259 odst. 3 tr. ř. a §59 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného Ing. J. R.
Nejvyšší soud považuje výrok učiněný podle §59 odst. 2 tr. zák. za výrok oddělitelný, proto jej podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil. Tímto procesním postupem byl napraven nezákonný stav, aniž by bylo nutno rušit celý výrok o trestu, který jinak plně konvenuje zákonným ustanovením dle §23 a 31 tr. zák.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná