ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.170.2006.1
sp. zn. 4 Tz 170/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. P., proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 2 T 31/2004, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 2 T 31/2004, byl obviněný J. P. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek nabyl právní moci dnem 26. 5. 2004.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že dne 11. 5. 2003 ve V. – B., okr. K. H., uzavřel se společností P. C. I.., s.r.o., se sídlem v P., V. n., smlouvu o zprostředkování prodeje rodinného domu v obci B., a zahrady, obě nemovitosti v katastrálním území V., za kupní cenu 820.000,- Kč. Při uzavírání smlouvy obviněný J. P. předložil písemné prohlášení, že je výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí, přestože tyto nemovitosti prodal kupní smlouvou ze dne 10. 1. 2003 T. L., bytem P., H.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 8 T 379/2003, byl J. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek nabyl právní moci dnem 24. 1. 2004.
Jelikož Okresní soud v Kutné Hoře o odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 8 T 379/2003, v době rozhodování v trestní věci, sp. zn. 2 T 31/2004, nevěděl, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře dne 30. 8. 2004 podle §280 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněného J. P. návrh na povolení obnovy řízení, týkající se pouze výroku o trestu.
Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. Nt 607/2004, vyhověl návrhu státního zástupce a podle §284 odst. 1 tr. ř. povolil ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 2 T 31/2004, obnovu řízení a zároveň zrušil i výrok o trestu z pravomocného rozsudku ze dne 22. 4. 2004 (okresní soud do svého rozhodnutí neuvedl, zda se obnova řízení povoluje ve prospěch či neprospěch obviněného, ani zda zrušuje také další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, ač mu to ustanovení §284 odst. 1 věta druhá tr. ř. ukládá). Následně Okresní soud v Kutné Hoře tuto trestní věc obviněného J. P. vedenou pod sp.zn. 2 T 31/2004, nově zaevidoval pod sp. zn. 2 T 147/2004.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 T 147/2004, rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., uložil obviněnému J. P. za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 8 T 379/2003, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Pro výkon trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 8 T 379/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek nabyl právní moci dnem 11. 11. 2004.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 18 T 9/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 8 To 72/2005, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 a ½ roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 T 147/2004, a Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 8 T 379/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1548/2005, bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 8 To 72/2005, odmítnuto.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 2 T 31/2004, podal podle §266 odst. 1 tr. ř. ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. P. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen v ustanoveních §2 odst. 6 a §9 odst. 1 tr. ř. v souvislosti s ustanoveními §39 a §169 písm. e) občanského zákoníku, a v důsledku toho i v ustanovení §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti poukázal na znění shora uvedených právních předpisů a konstatoval, že jich okresní soud při rozhodování o vině důsledně nedbal.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 2 T 31/2004, vyplývá, že o vině pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl na základě skutkových zjištění, která vyplynula z výpovědi obviněného J. P., z výpovědí svědků T. L., M. K. a Ing. A. T. a ze shromážděných listinných důkazů.
Obviněný J. P. vypověděl, že od T. L. si půjčil částku 200.000,- Kč s tím, že do dne 10. 7. 2003 mu vrátí částku 320.000,- Kč. O půjčce byla sepsána dne 10. 1. 2003 smlouva, ve které bylo vrácení peněz zajištěno zástavou domu a zahrady v obci B., okr. K. H., které obviněný vlastnil od roku 1989. Dne 10. 1. 2003 mu T. L. dal k podpisu ještě kupní smlouvu, podle které prodal T. L. svůj dům se zahradou v obci B. za částku 320.000,- Kč. Při podnikání se mu nedařilo, proto nemohl T. L. vypůjčené peníze v dohodnutém termínu vrátit. Následně obdržel z Katastrálního úřadu v K. H. výpis z katastru nemovitostí a zjistil, že dům se zahradou prodal T. L. za částku 320.000,- Kč. Telefonicky se s T. L. domlouval o tom, že mu vypůjčené peníze vrátí z peněz, které získá prodejem předmětných nemovitostí za jejich skutečnou tržní cenu. Prodej nemovitostí chtěl uskutečnit přes společnost P. C. I.., s.r.o. K prodeji však nedošlo, protože tato společnost zjistila z výpisu z katastru nemovitostí, že tyto nemovitosti jsou již prodány. Sepsání smlouvy o půjčce se zástavou a také kupní smlouvy byl přítomen i svědek M. K., který vypověděl, že obviněný J. P. souhlasil s jejich obsahem a podepsal je. Svědek T. L. potvrdil uzavření obou smluv i následné podání návrhu na Katastrálním úřadu v K. H. na vklad svého vlastnického práva k nemovitostem, které zakoupil od obviněného J. P. Svědek Ing. A. T. vypověděl, že dne 11. 5. 2003 za společnost P. C. I., s.r.o. uzavřel s obviněným J. P. smlouvu o zprostředkování prodeje jeho rodinného domu a zahrady v obci B., okr. K. H. K prodeji nemovitostí nedošlo, protože bylo zjištěno, že obviněný J. P. již není jejich vlastníkem.
Součástí spisového materiálu je darovací smlouva, kterou manželé O. a Z. P. darovali svému synovi J. P. rodinný dům a zahradu, v obci B., smlouva o půjčce se zástavní smlouvou, uzavřená dne 10. 1. 2003, dle které si obviněný J. P. vypůjčil částku 320.000,- Kč od T. L. K zajištění návratnosti půjčky se účastníci smlouvy dohodli na tom, že obviněný J. P. dává do zástavy rodinný dům a zahradu, v obci B., okr. K. H. a kupní smlouva ze dne 10. 1. 2003, kterou obviněný J. P. prodal T. L. rodinný dům a zahradu, v obci B., okr. K. H., za částku 320.000,- Kč. Podle článku VIII. smlouvy se účastníci \"výslovně dohodli\", že tato smlouva bude předložena Katastrálnímu úřadu v K. H. k provedení vkladu do katastru nemovitostí \"v případě, že by pan J. P. nesplnil své závazky vůči T. L., vyplývající z půjčky ve výši 320.000,- Kč.\"
Okresní soud dle názoru stěžovatele nesprávně hodnotil provedené důkazy, když dospěl k závěru, že obviněný J. P. předmětné nemovitosti T. L. prodal a že tedy v inkriminovanou dobu nebyl jejich výlučným vlastníkem. Při hodnocení důkazů tudíž nepostupoval způsobem, který by odpovídal požadavkům uvedeným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Okresní soud v Kutné Hoře při hodnocení kupní smlouvy uzavřené dne 10. 1. 2003 mezi obviněným J. P. a T. L. o prodeji domu se zahradou v obci B., okr. K. H., se nezabýval otázkou, zda tato kupní smlouva byla uzavřena v souladu se zákonem, zda jej neobchází a zda uzavřením takovéto kupní smlouvy skutečně a platně došlo k prodeji jeho domu se zahradou. V článku VIII. kupní smlouvy je výslovně uvedeno, že k převodu vlastnického práva k dotyčným nemovitostem na T. L. dojde v případě, že by obviněný J. P. nesplnil své závazky vyplývající z půjčky ve výši 320.000,- Kč. Jedná se tedy o zcela zjevný případ neplatného ujednání, tzv. propadnou zástavu, který občanský zákoník výslovně zmiňuje v ustanovení §169 písm. e). Protože kupní smlouva uzavřená mezi obviněným J. P. a T. L. dne 10. 1. 2003 je v rozporu s ustanovením §169 písm. e) občanského zákoníku, jedná se ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku o absolutně neplatný právní úkon, tedy o absolutně neplatnou smlouvu. Tato smlouva proto nemohla být podkladem pro změnu vlastnického práva k nemovitostem, jejichž prodeje se týkala. Otázku platnosti této kupní smlouvy měl proto Okresní soud v Kutné Hoře řešit jako otázku předběžnou ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., a pokud tak neučinil, porušil zákon. Obviněný J. P. se tedy objektivně nemohl dne 11. 5. 2003 dopustit podvodného jednání vůči společnosti P. C. I.., s.r.o., pokud při uzavření smlouvy o zprostředkování prodeje rodinného domu a zahrady, v obci, okr. K. H., podepsal písemné prohlášení, že je výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí, protože smlouva o prodeji těchto nemovitostí T. L. ze dne 10. 1. 2003 byla od počátku neplatná.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 2 T 31/2004, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. P. v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Postup Okresního soudu v Kutné Hoře považuje za zákonný. Také on dospívá k závěru, že pokud se v ustanovení čl. VIII. dotyčné kupní smlouvy účastníci dohodli, že k převodu vlastnického práva na kupujícího dojde, pokud prodávající nesplní své závazky vyplývající ze smlouvy o půjčce, jedná se o uzavření zástavní smlouvy o propadné zástavě, které je s ohledem na ustanovení §169 písm. e) občanského zákoníku nepřípustné. V tomto rozsahu je kupní smlouva podle §39 občanského zákoníku skutečně neplatná a pokud stížnost pro porušení zákona neplatnost smlouvy namítá, je třeba jí přisvědčit. Jako nesprávné hodnotí závěry stěžovatele, že za této situace se obviněný nemohl dopustit žalovaného trestného jednání. Z ustanovení §133 odst. 2 občanského zákoníku vyplývá, že při převodu nemovité věci na základě smlouvy dochází k nabytí vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí. Zápis přechodu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí má konstitutivní povahu a smlouva je pouze podkladem pro zápis přechodu vlastnictví do katastru nemovitostí. Ani pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnictví nic nemění na skutečnosti, že vlastníkem je nadále osoba zapsaná v katastru nemovitostí, a to až do doby provedení nového zápisu na podkladě pravomocného soudního rozhodnutí. Právní účinky vkladu předmětné kupní smlouvy do katastru nemovitostí nastaly dnem 21. 2. 2003. Trestného jednání se obviněný dopustil dne 11. 5. 2003 a teprve dne 26. 6. 2006 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 5 C 142/2005, o určení vlastnictví k nemovitosti. Zda již byl údaj o vlastnictví J. P. k dotyčným nemovitostem vložen do katastru nemovitostí, nebylo známo. V době od 21. 2. 2003 do 26. 6. 2006, tedy v době spáchání posuzované trestné činnosti, byl v souladu se zápisem do katastru nemovitostí vlastníkem dotyčných nemovitostí T. L. a nikoliv J. P. S ohledem na uvedené skutečnosti považuje výrok o vině stížností napadeného rozsudku za správný, učiněný v souladu se zákonem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Obviněný J. P. ke stížnosti pro porušení zákona pouze uvedl, že se s touto plně ztotožňuje.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 2 T 147/2004 (dříve sp. zn. 2 T 31/2004), notářským zápisem ze dne 18. 10. 1989 darovali manželé O. P. a Z. P. rodinný domek se stavební parcelou v B., zapsaný na listu vlastnictví pro obec V., a zahradu v B., zapsanou na listu vlastnictví pro obec V., se všemi součástmi a příslušenstvím svému synovi J. P. Smlouva byla registrována Státním notářstvím v Kutné Hoře dne 2. 11. 1989. Dne 10. 1. 2003 uzavřel J. P. s T. L. smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu, dle které T. L. půjčil J. P. částku 320.000,- Kč. V čl. III. smlouvy se uvádí, že vypůjčená částka bude vrácena nejpozději do 10. 7. 2003 s tím, že počínaje dnem 1. 2. 2003 budou na dluh placeny splátky ve výši 20.000,- Kč měsíčně, a to vždy do každého 10. dne v měsíci k rukám T. L. Pokud dlužník řádně a včas nezaplatí splátku na dluh, stává se celý dluh splatným. V čl. IV. smlouvy za účelem zajištění vrácení vypůjčené částky T. L. se účastníci dohodli na zástavní smlouvě, kterou J. P. jako majitel rodinného domku se stavební parcelou v B., a zahrady v B., tyto dává do zástavy pro případ, že by pohledávka zástavního věřitele dle smlouvy o půjčce nebyla řádně a včas uspokojena. O převzetí částky 320.000,- Kč svědčí potvrzení ze dne 10. 1. 2003 podepsané obviněným J. P. i svědkem M. K. Z kupní smlouvy uzavřené rovněž dne 10. 1. 2003 vyplývá, že J. P. prodává T. L. výše uvedené nemovitosti za částku 320.000,- Kč. V čl. VIII. kupní smlouvy se uvádí, že účastníci se výslovně dohodli, že smlouva bude předložena Katastrálnímu úřadu v Kutné Hoře k provedení vkladu v případě, že by J. P. nesplnil své závazky vůči T. L. vyplývající z půjčky ve výši 320.000,- Kč. Dne 11. 2. 2003 uznal dle notářského zápisu J. P. dluh vůči T. L. ve výši 320.000,- Kč a částku se zavázal zaplatit do 17. 2. 2003. Dne 21. 2. 2003 podal T. L. návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí dle kupní smlouvy ze dne 10. 1. 2003. Vklad práva byl rozhodnutím Katastrálního úřadu v Kutné Hoře č.j. V-405/2003-205, proveden dne 14. 4. 2003 s právními účinky ke dni 21. 2. 2003.
Ze smluv o zprostředkování prodeje, uzavřených dne 11. 5. 2003 mezi společností P. C. I..,s.r.o. a obviněným J. P. vyplývá, že J. P. se prostřednictvím uvedené společnosti snažil prodat rodinný domek se stavební parcelou v B., zapsaný na listu vlastnictví pro obec V. a zahradu v B., zapsanou na listu vlastnictví pro obec V., se všemi součástmi a příslušenstvím, kdy v obou smlouvách tvrdil, že je výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí.
Z opisu rejstříku trestů opatřeného záznamy ke dni 5. 9. 2003 vyplývá, že obviněný J. P. byl v minulosti vícekráte soudně trestán převážně pro majetkovou trestnou činnost. Po roce 1990 pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 6 T 90/92. V roce 1995 rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 3. 1995, sp. zn. 6 T 67/93, pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kdy mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 3. 1995, sp. zn. 6 T 67/93. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne 27. 8. 1998, sp. z. 2 T 155/98, kdy mu za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 6 T 130/2002, pro trestný čin neoprávněné užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., kdy mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně.
K trestné činnosti se vyjádřil obviněný J. P. a uvedl, že potřeboval peníze na podnikání a proto si půjčil od T. L. finanční prostředky. Dne 10. 1. 2003 byla sepsána smlouva o půjčce. Součástí smlouvy byla i smlouva zástavní. Do zástavy dal rodinný domek. Peníze na splacení půjčky neměl, proto se snažil oddálit platby. Hovořil s panem L. o oddálení splátek. Sepsali uznání dluhu. O kupní smlouvě věděl, ale panem L. mu bylo řečeno, že se jedná o to samé jak v případě půjčky. Následně obdržel od Katastrálního úřadu v Kutné Hoře potvrzenou zástavní i kupní smlouvu. V té chvíli mu došlo, že dům prodal a již není jeho. Přes realitní kancelář se snažil prodat dům s tím, že z kupní ceny by zaplatil dluh panu L. O tom, že není majitelem, zástupci realitní kanceláře řekl. O prodeji věděl i T. L.
Svědek T. L. vypověděl o uzavírání smluv shodně s obviněným s tím, že obviněný se měl dostavit dne 1. 2. 2003 a zaplatit první splátku. Dostavil se až 10. 2. 2003 a podepsal uznání dluhu. Zároveň se zavázal zaplatit dluh 17. 2. 2003. Dluh nezaplatil a od té doby ho neviděl. Nebylo možno se s ním spojit. Dne 21. 2. 2003 doručil na Katastrální úřad v Kutné Hoře návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. V létě 2003 zjistil, že J. P. se pokouší prodat nemovitost přes realitní kancelář v P. Na základě těchto poznatků podal trestní oznámení. Ve věci byl slyšen také pracovník realitní kanceláře P. C. I., s.r.o., ing. A. T., který uvedl, že na základě domluvy s jistým panem P., který měl zájem o prodej nemovitosti v obci B., provedl dne 12. 3. 2003 prohlídku nemovitosti. Zde hovořil se starším manželským párem. Tento mu sdělil, že nemovitost prodává jejich syn. Asi v květnu opět hovořil s panem P., domluvili si schůzku na den 11. 5. 2003. Zde jednal s mužem jménem J. P., což zjistil po předložení jeho občanského průkazu. Následně uzavřeli dvě zprostředkovatelské smlouvy. Obě smlouvy J. P. osobně podepsal. O tom, že by nemovitosti měly být již prodány, nevěděl. K prodeji nemovitostí nedošlo, neboť se nenašel žádný vážný zájemce.
Ze spisu Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 5 C 142/2005, vyplývá, že dne 30. 6. 2005 manželé O. P. a Z. P. podali u Okresního soudu v Kutné Hoře žalobu na určení, že vlastníkem nemovitosti, a to rodinného domku se stavební parcelou v B., zapsaného na listu vlastnictví pro obec V., a zahrady v B., zapsané na listu vlastnictví pro obec V., se všemi součástmi a příslušenstvím je jejich syn J. P. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 5 C 142/2005, určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je J. P. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 6. 2006, když odvolání proti citovanému rozsudku vzal žalovaný T. L. zpět.
K námitkám obsaženým v podané stížnosti lze nejprve uvést, že Nejvyšší soud se jenom z části ztotožnil s namítanými skutečnostmi, a to pouze s tím, že kupní smlouva uzavřená mezi prodávajícím J. P. a kupujícím T. L. ze dne 10. 1. 2003 je smlouvou neplatnou.
Podle §39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §169 písm. e) občanského zákoníku ujednání zástavních smluv jsou neplatná, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
V daném případě jak z výpovědi obviněného J. P., tak z výpovědi T. L., ale zejména z kupní smlouvy uzavřené dne 10. 1. 2003 mezi obviněným J. P. a T. L. o prodeji domu se zahradou v obci B., okr. K. H., článku VIII. kupní smlouvy vyplývá, že k převodu vlastnického práva k dotčeným nemovitostem na T. L. dojde v případě, že by obviněný J. P. nesplnil své závazky vyplývající z půjčky ve výši 320.000,- Kč. Účelem kupní smlouvy bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví T. L. na úhradu jeho pohledávky ze „zastavárenské smlouvy“, která byla zajištěna zástavním právem k těmto nemovitostem, jestliže půjčka nebude řádně a včas splacena.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. §151a odst. 1 a §151f obč. zák. ). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a je tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.
Z uvedeného je zřejmé, že v daném případě se jedná o zcela zjevný případ neplatného ujednání, tzv. propadnou zástavu, který občanský zákoník výslovně zmiňuje v ustanovení §169 písm. e). Protože kupní smlouva uzavřená mezi obviněným J. P. a T. L. dne 10. 1. 2003 je v rozporu s ustanovením §169 písm. e) občanského zákoníku, jedná se ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku o absolutně neplatný právní úkon, tedy o absolutně neplatnou smlouvu.
Naopak se závěrem stěžovatele, že obviněný J. P. se objektivně nemohl dne 11. 5. 2003 dopustit podvodného jednání vůči společnosti P. C. I.., s.r.o., pokud při uzavření smlouvy o zprostředkování prodeje rodinného domu a zahrady, v obci, okr. K. H., podepsal písemné prohlášení, že je výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí, protože smlouva o prodeji těchto nemovitostí T. L. ze dne 10. 1. 2003 byla od počátku neplatná, se Nejvyšší soud neztotožnil.
Pokusem trestného činu dle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus je jednáním úmyslným, přitom úmysl musí zahrnovat pachatelovu představu a vůli trestný čin dokonat, tedy musí být prokázán úmysl pachatele spáchat ten trestný čin, k němuž pokus směřoval. Podle odst. 2 je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Pokus je obecnou formou trestné činnosti a je i obecně trestný, tzn. ve vztahu ke všem trestným činům. Pachatel je trestně odpovědný za pokus, i když nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Účinná ochrana zájmů chráněných trestním zákonem totiž vyžaduje, aby jednání, jehož se dopustil pachatel v úmyslu spáchat trestný čin, bylo trestné, i když ještě nedošlo k následku, neboť pokus vyvolává bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku. Mnohdy dokonce chybějí i další obligatorní znaky skutkové podstaty, např. jednání popsané ve skutkové podstatě, nerozvinula se ještě příčinná souvislost mezi jednáním a následkem apod. Základním pojmovým znakem pokusu je jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu.
Teorie a praxe rozlišují pokus ukončený (pachatel ze své strany učinil vše, co je podle jeho představy nutné k dokonání trestného činu a následek dále nastane na základě působení přírodních sil) a pokus neukončený (v ostatních případech), dále pokus způsobilý a nezpůsobilý. Základem nezpůsobilého pokusu je pozitivní skutkový omyl pachatele, jenž mylně předpokládá způsobilost prostředků či předmětu útoku.
Jak vyplynulo z výpovědi obviněného J. P., byl v době uzavírání smlouvy o zprostředkování přesvědčen, že vlastníkem rodinného domku a zahrady on již není, ale zápisem do katastru nemovitostí se jím stal T. L. Přesto vystupoval jako vlastník a uzavřel s realitní kanceláří smlouvu o zprostředkování prodeje, kdy pracovníkovi realitní kanceláře nesdělil, že nemovitost již prodal, a že došlo také k zápisu do katastru nemovitostí. Rovněž do zprostředkovatelských smluv uvedl, že je výlučným vlastníkem těchto nemovitostí.
Pro posouzení celého případu je podstatná představa obviněného o vlastnických vztazích k rodinnému domku a zahradě v době uzavírání zprostředkovatelské smlouvy, tzn. z jakých majetkových vztahů on vycházel (byl přesvědčen, že vlastníkem nemovitostí je T. L.) i způsobilost prostředků, které ke spáchání činu použil (realitní kanceláři byla předložena darovací smlouva, kterou manželé O. a Z. P. darovali svému synovi J. P. rodinný dům a zahradu, v obci B., a lze předpokládat, že realitní kancelář by si před uzavřením kupní smlouvy vyžádala aktuální výpis z katastru nemovitostí, kde by nutně byl přechod vlastnických práv na T. L. uveden).
V daném případě není důležité, zda k přechodu vlastnických práv k rodinnému domku a zahrady na T. L. došlo (zápisem do katastru nemovitostí) či nikoli (kupní smlouva absolutně neplatná), neboť vždy vykazovalo shora popsané jednání obviněného znaky pozitivního skutkového omylu, když mylně předpokládal způsobilost prostředků i předmětu útoku a bylo na místě takovéto jednání posoudit jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (obviněný se při jednání o prodeji předmětných nemovitostí a následném uzavírání
zprostředkovatelské smlouvy s realitní kanceláří domníval, že kupní smlouva uzavřená mezi ním a T. L. je platná a on není vlastníkem předmětných nemovitostí). Přitom nezpůsobilý pokus je stejně trestný jako dokonaný trestný čin, v daném případě trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Konečně ani s námitkou stěžovatele, že okresní soud měl jako předběžnou otázku řešit, zda kupní smlouva uzavřená mezi obviněným J. P. a T. L. byla uzavřena platně, a zda mohla být podkladem pro změnu vlastnického práva k nemovitostem, se Nejvyšší soud neztotožnil. Podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. V daném případě se obviněný, jak uvedeno shora, domníval, že došlo k převodu vlastnických práv k předmětným nemovitostem na T. L. a že T. L. je vlastníkem těchto nemovitostí. Bez ohledu na to, zda tato situace také skutečně nastala, bylo nutno jednání obviněného podřadit pod jednání, jímž se pokusil sebe obohatit tím, že uvede jiného v omyl, a z tohoto důvodu již hodnocení otázky, zda v daném případě byla kupní smlouva uzavřena v souladu se zákonem, zda se nejedná o neplatný právní úkon, případně zda mělo dojít k zapsání uvedené kupní smlouvy do katastru nemovitostí, nebylo podstatné. Opačná situace by nastala, pokud by obviněný o neplatnosti kupní smlouvy od počátku věděl, bral takovéto ujednání z důvodů shora naznačených jako neplatné a právě z tohoto titulu pak vystupoval jako vlastník uvedených nemovitostí.
Pokud nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření poukazoval na faktický přechod vlastnických práv na T. L., a to na základě předmětné kupní smlouvy zápisem do katastru nemovitostí, lze k tomu uvést následující.
Podle §133 odst. 2 občanského zákoníku převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů (z.č. 265/1992, o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), pokud zvláštní zákon nestanoví jinak
Podle odst. 3 shora citovaného ustanovení převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy.
Podle §1 odst. 1 z.č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, se k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva.
Podle §2 odst. 2 citovaného zákona práva uvedená v §1 odst. 1 vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak.
Je pravdou, že z citovaných právních norem vyplývá, že zápis přechodu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí má konstitutivní povahu a smlouva je pouze podkladem pro zápis přechodu vlastnictví do katastru nemovitostí.
V daném konkrétním případě uzavřeli obviněný J. P. s T. L. dne 10. 1. 2003 kupní smlouvu, dle které obviněný J. P. prodal T. L. shora konkretizovaný rodinný dům a zahradu v obci B., okr. K. H. za částku 320.000,- Kč. Článek č. III. předmětné kupní smlouvy stanoví, do kdy má být půjčená částka vrácena a jak mají být placeny splátky. Dále uvádí, že pokud dlužník řádně a včas nezaplatí splátku na dluh, stává se celý dluh splatným. Jelikož obviněný J. P. ve stanovené lhůtě splátku nezaplatil, přistoupil oprávněný k sepsání uznání dluhu. Dne 11. 2. 2003 uznal obviněný J. P. dluh ve výši 320.000,- Kč s tím, že T. L. uvedenou částku zaplatí do 17. 2. 2003. Ani v této lhůtě obviněný uvedenou částku nevrátil. Z článku VIII. smlouvy vyplývá, že účastníci se výslovně dohodli, že kupní smlouva bude předložena Katastrálnímu úřadu v Kutné Hoře k provedení vkladu do katastru nemovitostí v případě, že by J. P. nesplnil své závazky vůči T. L., vyplývající z půjčky ve výši 320.000,- Kč. Jelikož obviněný J. P. ve stanovené lhůtě peníze nevrátil, podal T. L. dne 21. 2. 2003 na Katastrální úřad v Kutné Hoře návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí dle kupní smlouvy ze dne 10. 1. 2003. Vklad práva byl rozhodnutím Katastrálního úřadu v Kutné Hoře č.j. V-405/2003-205, proveden dne 14. 4. 2003 s právními účinky ke dni 21. 2. 2003.
Jak již bylo uvedeno shora, kupní smlouva uzavřená mezi obviněným J. P. a T. L. dne 10. 1. 2003 je v rozporu s ustanovením §169 písm. e) občanského zákoníku a jedná se ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku o absolutně neplatný právní úkon, tedy o absolutně neplatnou smlouvu. Takováto smlouva v žádném případě nemohla mít za následek vznik právního titulu, na základě kterého by kupující nabyl vlastnické právo k nemovitostem. Uzavřením absolutně neplatné kupní smlouvy nedošlo ke změně právního vztahu, který zde byl před jejím uzavřením, a to nejen z hlediska obligačních účinků smlouvy, ale i účinků věcněprávních. To se projevilo mimo jiné v tom, že obviněný (prodávající) byl nadále vlastníkem nemovitostí, a bez zřetele k uzavřené kupní smlouvě vlastně nikdy nepřestal být vlastníkem těchto nemovitostí. Na tomto závěru nic nemění ani to, že podle kupní smlouvy bylo pro kupujícího vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo.
Nastal-li - jak uvedeno výše - stejný právní stav; jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo, i z hlediska věcněprávních účinků smlouvy, ztrácí vlastnické právo vložené do katastru nemovitostí svůj právní podklad. Protože kupující nebyl vlastníkem nemovitosti, a jelikož proto absolutní neplatnost kupní smlouvy se jím vlastně nikdy nestal, neexistoval zde právní titul, na základě kterého by kupující nabyl vlastnické právo k nemovitosti. Z toho důvodu nemůže mít vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, provedený na základě neplatné kupní smlouvy, jakékoliv právní účinky pro právní poměry účastníků neplatné kupní smlouvy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 2204/99).
Bez ohledu na to, zda smlouva uzavřená mezi obviněným J. P. a T. L. byla absolutně neplatná či zda mohl mít vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, provedený na základě neplatné kupní smlouvy právní účinky pro právní poměry účastníků neplatné kupní smlouvy, bylo nutno jednání obviněného, jak již bylo uvedeno shora, podřadit pod jednání, jímž se pokusil sebe obohatit tím, že uvede jiného v omyl. V daném případě bylo na místě kvalifikovat takovéto jednání jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k opačnému závěru než ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, když shledal, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 2 T 31/2004, nebyl v neprospěch obviněného J. P. zákon porušen. Proto předmětnou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou v neveřejném zasedání (viz ustanovení §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c
Vypracoval:
JUDr. Petr Š a b a t a