ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.177.2006.1
sp. zn. 4 Tz 177/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 7. března 2007 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného M. M., proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 5. 9. 1991 sp. zn. 1 Rtv 71/1991, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 5. 9. 1991 sp. zn. 1 Rtv 71/1991, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného M. M.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 8. 1950 sp. zn. Vt 29/1950-II, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1950 sp. zn. Vto 10/1950-II, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 zákona č. 19/1855 ř. z., (vojenského trestního zákona).
Tohoto zločinu se obviněný M. M. dopustil tím, že dne 19. 4. 1950 v D. po propuštění z vojenské trestnice v O. neuposlechl služebního rozkazu rt. z pov. F. D., aby přijal vojenskou výstroj a v neuposlechnutí setrval i přes veškerá napomenutí, čímž tedy úmyslně odepřel splnit důležitý služební rozkaz.
Za to byl obviněný M. M. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 2 let. Na základě odvolání obviněného M. M. byl rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1950 sp. zn. Vto 10/1950-II uložený trest snížen na trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Obviněný M. M. požádal podáním ze dne 13. 5. 1991, doručeným dne 16. 5. 1991, o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 5. 9. 1991 sp. zn. 1 Rtv 71/1991 bylo rozhodnuto podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci tak, že v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 8. 1950 sp. zn. Vt 29/1950 ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1950 sp. zn. Vto 10/1950-II, byl zrušen výrok o trestu a současně byla podle §14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci zrušena také všechna rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 20. 9. 1991.
Na základě uvedeného usnesení pak bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl dne 17. 10. 1991 rozsudkem sp. zn. 1 Rtv 71/1991 tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 8. 1950 sp. zn. Vt 29/1950-II ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1950 sp. zn. Vto 10/1950-II byl obviněný M. M. odsouzen podle §270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, kterýžto trest byl podle §24 odst. 1 a §25 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 1. 11. 1991.
Po právní moci rozsudku, rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v neveřejném zasedání dne 28. 11. 1991 sp. zn. 1 Rtv 71/1991 tak, že podle §368 tr. ř. konstatoval, že odsouzený M. M. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953, a proto se mu promíjí uložený trest odnětí svobody a hledí se na něj, jako by nebyl souzen. Toto usnesení nabylo právní moci dne 10. 12. 1991.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. M. stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 5. 9. 1991 sp. zn. 1 Rtv 71/1991.
V této stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítá, že rehabilitace obviněného byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl ponechán bez náležité pozornosti výrok o vině, i když smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Z napadeného usnesení je patrno, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným M. M. je skutečnost, že taková vojenská služba se příčí jeho náboženskému přesvědčení. V průběhu rehabilitačního řízení však nebyla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo také přiměřeně vzato v úvahu ani základní lidské právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.
S ohledem na výše uvedené a vzhledem k čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze jednání obviněného, spočívající v odmítnutí konání vojenské služby z důvodu uplatnění svobody svědomí, považovat za trestný čin, když tímto jednáním obviněný M. M. v podstatě pouze realizoval svobodu svědomí, jako své základní právo. Z tohoto pohledu lze usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 5. 9. 1991 sp. zn. 1 Rtv 71/1991 vytknout závěr o správnosti výroku o vině, při současném konstatování, že nepřiměřeně a vadně bylo postupováno pouze při ukládání trestu.
Rehabilitační soud při rozhodování v napadené věci pominul rovněž další skutečnost, rozhodnou z hlediska posouzení viny obviněného M. M. Jak je patrno již z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 8. 1950 sp. zn. Vt 29/1950 a zároveň i z návrhu na konání rehabilitačního řízení, obviněný M. M. byl již dříve odsouzen pro totožnou trestnou činnost. Pokud by bývalý vojenský soud postupoval v intencích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., v tehdy účinném znění, musel by zjistit, že obviněný M. M. byl již dne 17. 8. 1948 rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně sp. zn. Ktr 414/1948, uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona, za což mu byl uložen trest žaláře v trvání 18 měsíců zostřeného jednou měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou ve 4., 8., 12. a 16. měsíci trestu. Tohoto trestného činu se dopustil obviněný M. M. tím, že dne 23. 6. 1948 u vojenského útvaru v D. odepřel provést rozkaz účetního rotmistra setniny, aby přijal vojenskoou výstroj a podrobil se vojenskému výcviku, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, které mu zapovídá podrobit se vojenskému výcviku.
Vzhledem ke shodné pohnutce jednání, podle stěžovatele nelze považovat odmítnutí splnění rozkazu po návratu z výkonu trestu uloženého rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1948 sp. zn. Ktr 414/1948, za nový trestný čin, jak lze přiměřeně dovodit z konstantní judikatury Ústavního soudu k otázce totožnosti skutku v obdobných věcech. Obviněný M. M. pouze setrvával na své již projevené vůli nevykonávat vojenskou službu a s tím nerozlučně spjatou vůli neplnit rozkazy vojenských představených. Za těchto okolností se proto jedná ve vztahu k výkonu vojenské služby o jeden skutek, pro který již byl odsouzen citovaným rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně. Odsouzení bývalým Nižším vojenským soudem v Brně ze dne 11. 8. 1950 sp. zn. Vt 29/1950-II, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1950 sp. zn. Vto 10/1950-II, je proto nutné považovat za porušení zásady „ne bis in idem“. K této vadě však rehabilitační soud v rozporu s článkem 40 odst. 5 Listiny základních lidských práv a svobod a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění, nikterak nepřihlédl.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je třeba usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 5. 9. 1991 sp. zn. 1 Rtv 71/1991 hodnotit jako rozhodnutí, jímž byl porušen zákon, a proto ministr spravedlnosti v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 5. 9. 1991 sp. zn. 1 Rtv 71/1991 byl v neprospěch obviněného M. M. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění ve vztahu k ustanovení §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona, jakož i v ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních lidských práv a svobod a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak aby napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §270 odst. 1 tr. ř., aby přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a učinil závěr, že zákon byl porušen
Podle §145 v. t. z. se zločinu porušení subordinace dopustí ten, kdo v čase, kdy nachází se ve skutečné službě, nebo i mimo tento čas odepře rozkazu představeného ke službě se vztahujícímu povinnou poslušnost, nebo též jen úctu vůči představenému povinnou kdykoli a kdekoli úmyslně opomíjí, dopouští se porušení subordinace.
Podle §146 písm. c) v. t. z. se odepření poslušnosti nebo povinné úcty může se dít nesplněním rozkazu nebo nařízení představeného.
Podle §149 v. t. z. odepře-li se provedení služebního rozkazu nebo ke službě se vztahujícího nařízení představeného, nikoliv sice násilně, avšak neurvalým neb urážlivým způsobem, nebo neprovede-li se úmyslně důležitý služební rozkaz, potrestán buď viník žalářem od tří až do pěti let, v čas války však od pěti až do desíti let a podle okolností, zvláště týkal-li se rozkaz nějakého služebního výkonu proti nepříteli, nebo vzešla-li z neprovedení velká škoda pro službu, smrtí zastřelením.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právo odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 v. t. z. (říšský zákon č. 19/1855). Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě žádosti obviněného jeho původní odsouzení a konstatoval, že výrok o vině je správný, pouze při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Důvodem pro tento závěr bylo zjištění, že obviněný žil řádným životem, pokud byl soudně trestán, bylo to výlučně v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Soud proto uzavřel, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu, který je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskoou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě M. M., odsouzeného v roce 1950 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci §14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Další okolností, kterou býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení nezohlednil, byla skutečnost, že obviněný M. M. byl za obdobné jednání již dříve odsouzen, a to podle opisu rejstříku trestů, jakož i dalších písemných podkladů nejdříve rozsudkem býv. Vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1947 sp. zn. Vtr 767/47 a poté rozsudkem býv. Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 17. 8. 1948 sp. zn. Ktr 414/48. I když Nejvyšší soud v tom řízení neměl uvedené trestní spisy, event. odsuzující rozhodnutí k dispozici, lze s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu v otázce totožnosti skutku v obdobných věcech (např. viz IV. ÚS 81/95, IV. ÚS 82/97), podle níž je nutno další odsouzení obviněného pro shodnou trestnou činnost, tj. setrvání na své již projevené vůli vojenskou činnost nevykonávat, hodnotit jako jeden skutek, vyslovit oprávněný předpoklad, že následným odsouzením obviněného rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ve věci sp. zn. Vt 29/1950-II ve spojení s rozhodnutím býv. Vyššího vojenského soudu v Brně sp. zn. Vto 10/1950-II došlo k porušení zásady „ne bis in idem“, na což mělo být v původním rehabilitačním řízení reagováno.
S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem lze uvést, že z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 v. tr. z. (říšský zákon č. 19/1855), za správný. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 5. 9. 1991 sp. zn. 1 Rtv 71/1991, tak byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovneí §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného M. M., což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991 sp. zn. 1 Rtv 71/1991. Nejvyšší soud pak podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená zaměřit dokazování na zjištění zda byl obviněný M. M. pravomocně odsouzen býv. Vojenským soudem I. stolice v Brně, sp. zn. Vtr 767/1947 a rozsudkem býv. Krajského vojenského soudu v Brně sp. zn. Ktr 414/1948 a znovu rozhodnout o návrhu obviněného M. M. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec