ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.25.2007.1
sp. zn. 4 Tz 25/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 29. března 2007 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného zemřelého J. H. proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 26. 8. 1963 sp. zn. 1 T 125/63, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 26. 8. 1963 sp. zn. 1 T 125/63, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák. v tehdy účinném znění v neprospěch obviněného J. H.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. H. z p r o š ť u j e obžaloby prokurátora bývalé Vojenské obvodové prokuratury v Brně pro skutek spočívající v tom, že dne 22. 7. 1963 po nastoupení výkonu vojenského cvičení k VÚ CO v B. odmítl toto cvičení vykonávat s odvoláním se na své náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák. v tehdy účinném znění.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 26. 8. 1963 sp. zn. 1 T 125/63, byl obviněný – tehdy vojín v záloze J. H. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že dne 22. 7. 1963 po nastoupení výkonu vojenského cvičení k VÚ CO v B. odmítl vykonávat toto cvičení s odvoláním na své náboženské přesvědčení. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 4. 9. 1963.
Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. H. Podle jeho názoru byl zákon porušen v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák. v tehdy účinném znění v neprospěch obviněného.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud vycházel z jednoznačného zjištění, že obviněný J. H. se vyhýbal výkonu vojenské služby z důvodu svého přesvědčení člena náboženské sekty S. J. Obviněný J. H. tak odpíral konat vojenskou službu z důvodu uplatnění svobody svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinnostmi v rámci výkonu vojenské služby. Obviněný J. H. však neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím, ačkoli je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a v případech odepřené vojenské služby, jako právo určující.
V případě činu obviněného J. H. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Tento trestný čin byl prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou, ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k němuž je třeba přihlédnout, byť se tento zákon na projednávanou věc nevztahuje přímo, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle §4 a násl. citovaného zákona nebyl v této věci podán.
Bývalý Vojenský obvodový soud Brno proto pochybil, pokud nepřihlédl ke skutečnosti, zda posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného vůbec je trestným činem, když obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z provedeného dokazování zjevně vyplynulo, že v dané věci je třeba důvody, které obviněného vedly k odmítnutí vojenské služby, pečlivě objektivizovat.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl zákon v neprospěch obviněného porušen v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1, popřípadě podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, nemohl však přezkoumat řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, neboť trestní spis již není k dispozici, a vycházel tak pouze z ověřeného opisu rozsudku zaslaného Vojenským historickým archivem. Provedení řízení o stížnosti pro porušení zákona nebyla překážkou smrt obviněného, a to s ohledem na ustanovení §275 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud poté dospěl k následujícím závěrům.
Podle §280 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, se trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby dopustil ten, kdo se v úmyslu vyhnout se vojenské službě nebo plnění vojenských povinností poškodí na zdraví, předstírá nemoc, padělá listinu, opije se nebo použije jiného úskoku, nebo odpírá konat vojenskou službu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 1 T 125/63 je patrno, že obviněný se k vytýkanému jednání zcela doznal a uvedl, že mu víra S. J. brání obléci stejnokroj a převzít zbraň, a toto jeho přesvědčení a z něj plynoucí stanovisko je trvalé a nezvratné. Podle nalézacího soudu jej tato obhajoba nemohla vyvinit, neboť fanatické náboženské přesvědčení nemůže jeho čin omluvit, neboť obviněný sice v mezích náboženské svobody může vyznávat jakékoli náboženství nebo víru, avšak nesmí být v rozporu se zájmy společnosti.
Z odůvodnění rozsudku je patrno, že obviněný odmítl nastoupit k výkonu vojenského cvičení a vykonávat vojenskou službu v rozsahu povinností stanovených §280 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, jež uvádějí, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním uplatňoval pouze již Ústavou 9. května provedenou zákonem č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když každému občanu stanovila povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdy by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konat vojenskou službu v roce 1953 za trestný čin“.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v době, kdy obviněný J. H. odmítl konat vojenské cvičení tehdejší Ústava Československé socialistické republiky ve znění zákona č. 100/1960 Sb., svobodu svědomí vůbec nezmiňovala, v čl. 32 upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, kterou však současně omezila zásadou, že tato náboženská svoboda nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, jež mu byla uložena zákonem. Podle výše citovaných závěrů Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. Proto nutno dovodit, že i když nebyla svoboda svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný ji jako své přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný v roce 1963 odsouzen v situaci, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k vojenské základní službě a vojenským cvičením pro případy, kdy by jejich výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno pochybil, když toto absolutní přirozené právo obviněného, jež našlo své vyjádření v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nerespektoval, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné.
Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je v něm vyjádřenému názoru „nutné podřídit výklad i starších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděným soudem v současné době s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, a tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takovéto osoby a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutuvní hodnoty a principy demokratického státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení“.
Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno s výše uvedenými právními závěry Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud jej uznal vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák. v tehdy účinném znění.
Vzhledem k výše uvedené argumentaci Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 26. 8. 1963 sp. zn. 1 T 125/63, byl v neprospěch obviněného J. H. porušen zákon v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák. v tehdy účinném znění. Podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože Nejvyšší soud neměl vzhledem k výše uvedenému pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, která byla v posuzované trestní věci provedena, mohl za splnění procesních podmínek §271 odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodnout. Protože skutek není trestným činem, obviněný zemřelý J. H. byl pro výše popsaný skutek obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr.Danuše N o v o t n á