ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.32.2007.1
sp. zn. 4 Tz 32/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. května 2007 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného B. J., proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 107/1953, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně - PSP 47 ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 107/1953 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §2 odst. 3 tr. ř., ve znění zák. č. 87/1950 Sb. a v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného B. J.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného B. J. pro skutek, že dne 24. 11. 1953 u svého útvaru v B. po nástupu vojenské základní služby odmítl obléci si vojenský stejnokroj a tuto službu vykonávat a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 107/1953 byl obviněný B. J. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 86/1950 Sb., (dále jen „trestní zákon z roku 1950“), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Dále byla u obviněného podle §43 trestního zákona z roku 1950 vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v ustanovení §44 odst. 2 trestního zákona z roku 1950 na dobu pěti let. Zároveň byla obviněnému uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 7. 1. 1954.
Trestného činu se obviněný B. J. dopustil tím, že dne 24. 11. 1953 u svého útvaru v B. po nástupu vojenské základní služby odmítl obléci si vojenský stejnokroj a tuto službu vykonávat a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení.
Proti výše uvedenému rozsudku podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného B. J. Podle jeho názoru byl tímto rozsudkem porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanoveních §15 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení (dále jen „trestní řád z roku 1950“), ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 a v řízení tomuto napadenému rozhodnutí předcházejícím v ustanovení §166 odst. 1 písm. c) trestního řádu z roku 1950.
V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých výše citovaných zákonných ustanovení, kterými se býv. nižší vojenský soud neřídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud vycházel z jednoznačného zjištění, že obviněný B. J. se vyhýbal výkonu vojenské služby z důvodu svého přesvědčení člena náboženské sekty S. J. Obviněný B. J. tak odpíral konat vojenskou službu z důvodu uplatnění svobody svědomí, za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinnostmi v rámci výkonu vojenské služby. V době spáchání trestného činu však neměl obviněný B. J. možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoli je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a v případech odepření vojenské služby jako právo určující.
V případě trestného činu obviněného B. J. se tak jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana na svobodu svědomí zaručeného mu nejen §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948, ale rovněž článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Tento čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou, ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k němuž je nutno přihlédnout, byť se tento zákon na projednávanou věc nevztahuje přímo, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle §4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci nebyl v této věci podán.
Bývalý Nižší vojenský soud v Brně proto pochybil, pokud nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného B. J. vůbec trestným činem, když jím obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z provedeného dokazování zjevně vyplynulo, že v dané věci je třeba důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly, pečlivě objektivizovat.
Podle ministra spravedlnosti je však napadený rozsudek zatížen ještě vadou další. Z jeho odůvodnění vyplývá, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně přihlížel při posouzení trestného činu obviněného B. J. rovněž k jeho odsouzení rozsudkem téhož soudu ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 261/1951-T, jímž byl uznán vinným rovněž trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950. Tohoto dřívějšího trestného činu se obviněný přitom dopustil tím, že dne 5. 11. 1951 odvolávaje se na svoje náboženské přesvědčení „S. J.“ odmítl převzít vojenskou výstroj a výzbroj a podrobit se vojenskému výcviku. V tomto směru však bývalý Nižší vojenský soud v Brně nijak neřešil otázku, zda se v později posuzovaném (nyní předkládaném) případě nejedná o věc již rozhodnutou. V obou trestních věcech vedených bývalým Nižším vojenským soudem v Brně se totiž obviněný B. J. hájil stejně a byl již od nastoupení základní vojenské služby rozhodnut tuto službu nevykonávat. Na svém rozhodnutí setrval i přes hrozbu trestem odnětí svobody, který si také ve věci vedené pod sp. zn. Vt 261/1951-T odpykal. Odmítnutí výkonu vojenské služby po návratu z výkonu trestu tedy nelze považovat za nový trestný čin, neboť obviněný pouze setrvával na své již projevené vůli vojenskou službu nevykonávat.
Za uvedené situace a také s ohledem na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání, je podle stěžovatele třeba pohlížet na jednání obviněného ze dne 24. 11. 1953 ve vztahu k výkonu vojenské služby jako na jeden skutek, pro který již byl odsouzen citovaným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 261/1951-T. Další odsouzení je proto nutno považovat za porušení zásady „ne bis in idem“, která implicitně vyplývá z ustanovení §166 odst. 1 písm. c) trestního řádu z roku 1950.
Za těchto okolností je třeba rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 107/1953 vyhodnotit jako rozhodnutí, jímž byl ve shora uvedených ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného B. J., a ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud výše uvedené porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbydou svého podkladu a poté aby postupoval podle §270 odst. 1, příp. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn, a shledal, že zákon byl porušen.
Především je třeba uvést, že Nejvyšší soud měl k dispozici pouze ověřené kopie rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 107/53, vyrozumění Správy MV J. – Správy táborů O. u K. V. ze dne 24. 5. 1957 o propuštění vězně na svobodu (B. J. – dne 24. 5. 1957) a taktéž rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt-261/51-T.
Z obsahu těchto uvedených písemností vyplývá, že skutečnosti uvedené ministrem spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona jsou popsány přesně a v původním trestním řízení byly orgánům tehdejší vojenské prokuratury i soudu dobře známy a není je třeba znovu opakovat.
Podle ustanovení §2 odst. 3 trestního řádu z roku 1950 je úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
Podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Podle ustanovení §166 odst. 1 písm. c) trestního řádu z roku 1950, ve znění zák. č. 67/1952 Sb., soud zastaví trestní stíhání, jestliže dřívější trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem zastaveno a nebyla podána obnova.
Pokud tedy obviněný B. J. byl postupně odsouzen za popsaná jednání z 5. 11. 1951 a z 24. 11. 1953, v nichž byly spatřovány dva samostatné trestné činy vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 a byl za ně také potrestán, byl odsouzen pro týž skutek a rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 107/53 došlo k porušení zásady ne bis in idem, tedy že nikdo nemůže být dvakrát postižen pro týž skutek, která je uvedena v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Tento právní názor týkající se problematiky totožnosti skutku vychází z názorů Ústavního soudu České republiky, které byly v minulosti vícekrát vyjádřeny v jeho nálezech, např. I. ÚS 184/96 ze dne 20. 3. 1997, IV. ÚS 81/95 ze dne 18. 9. 1995.
Jestliže tedy býv. Nižší vojenský soud v Brně rozhodoval v rozporu s touto zásadou, porušil svou povinnost řádně vyhodnotit provedené důkazy a spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil též námitku, že v případě posuzovaného jednání obviněného B. J. se nemohlo jednat o trestný čin. Přestože námitky stěžovatele lze považovat za důvodné a zakládající povinnost soudu zprostit obviněného obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a to s ohledem na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, Nejvyšší soud nepostupoval způsobem, který navrhl ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku. V dané procesní situaci, kdy prokazatelně došlo napadeným rozsudkem k porušení zásady ne bis in idem, bylo nutné se primárně řídit ustanovením §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Trestní stíhání obviněného je tedy s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepřípustné, byť původní odsuzující rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1951 sp. zn. Vt 261/51 byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 4 Tz 30/2007 zrušen a obviněný B. J. byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spáchaný dne 5. 11. 1951, když jinému postupu a rozhodnutí nyní brání citovaný zprošťující rozsudek Nejvyššího soudu.
Vzhledem k výše uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 107/53 a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 trestního řádu z roku 1950 a v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 v neprospěch obviněného B. J.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud tento napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu.
Protože byly splněny procesní podmínky uvedené v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř., mohl Nejvyšší soud ve věci rozhodnout sám. Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. pak zastavil trestní stíhání obviněného B. J. pro skutek spáchaný dne 24. 11. 1953, blíže popsaný ve výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec