ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.36.2007.1
sp. zn. 4 Tz 36/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného L. J., proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 3 Rtv 118/1991, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 3 Rtv 118/1991, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného L. J.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1953 sp. zn. T 85/1953 byl obviněný L. J. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. (dále jen tr. zák. z roku 1950).
Tohoto trestného činu se obviněný dopustil tím, že dne 29. 10. 1953 u svého útvaru v B. po nástupu vojenské základní služby odepřel obléci si vojenský stejnokroj, konat vojenskou základní službu a vykonat vojenskou přísahu, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení (S. J.).
Za to byl obviněný L. J. odsouzen k trestu odnětí svobody na tři a půl roku, ke ztrátě čestných práv občanských a práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zák. z roku 1950 na pět let a k povinnosti nahradit náklady trestního řízení. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 26. 11. 1953.
Obviněný L. J. požádal podáním ze dne 15. 8. 1991, doručeným dne 19. 8. 1991, o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 3 Rtv 118/1991 bylo rozhodnuto podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci tak, že v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1953 sp. zn. T 85/1953 zrušen výrok o trestu a současně byla podle §14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci zrušena také všechna rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 3. 1992.
Následně býv. vojenský obvodový soud rozhodl usnesením ze dne 12. 5. 1992 sp. zn. 3 Rtv 118/1991, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl.V z důvodů části II čl. III této amnestie se trestní stíhání obviněného L. J. pro výše uvedený skutek zastavuje. Obviněný však v zákonné patnáctidenní lhůtě prohlásil, že na projednání věci trvá.
Na základě toho pak bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v hlavním líčení konaném dne 18. 6. 1992 rozhodl rozsudkem sp. zn. 3 Rtv 118/1991 tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1953 sp. zn. T 85/53, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950 se mu z důvodů §227 tr. ř. trest neukládá. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 4. 7. 1992
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného L. J. stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 3 Rtv 118/1991.
V této stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítá, že rehabilitace obviněného byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl ponechán bez náležité pozornosti výrok o vině, i když smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Rehabilitační soud rovněž nezohlednil skutečnost, že obviněný byl již před odsouzením rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1953 sp. zn. T 85/1953 odsouzen za totožný trestný čin rozsudkem téhož soudu ze dne 28. 12. 1952 sp. zn. Vt 60/1952.
Stěžovatel konstatuje, že z napadeného usnesení je patrno, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným L. J. je jeho náboženské přesvědčení. Při hodnocení této skutečnosti však nebylo náležitě zváženo, že obviněný tímto svým činem pouze uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené tehdejší Ústavou 9. 5. 1948. Nebylo vzato v úvahu ani základní lidské právo obviněného na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, a to přesto, že motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě omítání vojenské služby nutno považovat za určující. Z tohoto hlediska a s přihlédnutím k čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze jednání obviněného, spočívající v odmítnutí konání vojenské služby z důvodu uplatnění svobody svědomí, považovat ze trestný čin, když obviněný tímto jednáním v podstatě realizoval svobodu svědomí, jako své základní právo.
Z pohledu zmíněných úvah proto lze podle ministra spravedlnosti napadenému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně vytknout závěr o správnosti výroku o vině, při současném konstatování, že nepřiměřeně a vadně bylo postupováno pouze při ukládání trestu.
Stěžovatel však napadenému usnesení vytýká i další vadu. Býv. vojenský obvodový soud totiž v rehabilitačním řízení nezohlednil skutečnost, že obviněný byl již před odsouzením rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1953 sp. zn. T 85/1953 odsouzen za totožný trestný čin rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1952 sp. zn. Vt 60/1952.
V obou trestních věcech se obviněný L. J. hájil stejně a byl již od nastoupení základní vojenské služby rozhodnut tuto službu nevykonávat. Na svém rozhodnutí setrval i přes hrozbu trestem odnětí svobody, který si odpykal. Odmítnutí výkonu vojenské služby po návratu z výkonu trestu proto nelze považovat za nový trestný čin, neboť obviněný pouze setrvával na své již projevené vůli vojenskou službu nevykonávat.
Za uvedené situace a také s ohledem na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání, je podle stěžovatele třeba pohlížet na jednání obviněného ze dne 29. 10. 1953 ve vztahu k výkonu vojenské služby jako na jeden skutek, pro který již byl odsouzen rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1952 sp. zn. Vt 60/1952. Další odsouzení je proto nutno považovat za porušení zásady „ne bis in idem“. Na tom nic nemění skutečnost, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 6. 1992 sp. zn. 3Rtv 118/1991 rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému podle §227 tr. ř. trest neuložil.
Vzhledem k těmto skutečnostem je třeba usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 3 Rtv 118/1991 hodnotit jako rozhodnutí, jímž byl v neprospěch obviněného porušen zákon, a proto ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 byl v neprospěch obviněného L. J. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění,ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák z roku 1950, jakož i v ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních lidských práv a svobod a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak aby napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §270 odst. 1 tr. ř., aby přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a učinil závěr, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právo odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě žádosti obviněného jeho původní odsouzení a konstatoval, že výrok o vině je správný, pouze při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Důvodem pro tento závěr bylo zjištění, že obviněný žil řádným životem, pokud byl soudně trestán, bylo to výlučně v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Soud proto uzavřel, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu, který je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskoou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě L. J., odsouzeného v roce 1953 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak pochybil, když při aplikaci §14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Další okolností, kterou býv. Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení nezohlednil, byla skutečnost, že obviněný L. J. byl za obdobné jednání již dříve odsouzen, a to podle opisu rejstříku trestů, dalších písemných podkladů, ale zejména ověřené kopie rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1952 sp. zn. Vt 60/52. S ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu v otázce totožnosti skutku v obdobných věcech (např. viz IV. ÚS 81/95, IV. ÚS 82/97), podle níž je nutno další odsouzení obviněného pro shodnou trestnou činnost, tj. setrvání na své již projevené vůli vojenskou činnost nevykonávat, hodnotit jako jeden skutek, vyslovit oprávněný předpoklad, že následným odsouzením obviněného rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 26. 11. 1953 ve věci sp. zn. T 85/53 došlo k porušení zásady „ne bis in idem“, na což mělo být v původním rehabilitačním řízení reagováno.
S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem lze uvést, že z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 za správný. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 3 Rtv 118/1991, tak byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného L. J., což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to zejména následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6. 1992 sp. zn. 3 Rtv 118/1991. Nejvyšší soud pak podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená zaměřit dokazování mj. na zjištění, zda byl obviněný L. J. pravomocně odsouzen býv. Nižším vojenským soudem v Brně ve věci sp. zn. Vt 60/52 pro totožný skutek a znovu rozhodnout o návrhu obviněného na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec