ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.54.2007.1
sp. zn. 4 Tz 54/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 28. června 2007 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. D. N. a JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obhájce JUDr. J. V., proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 3 T 171/1999, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 3 T 171/1999, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §151 odst. 2, 3 tr. ř. v neprospěch obhájce JUDr. J. V.
Odůvodnění:
Opatřením soudce Okresnímu soudu v Liberci ze dne 27. 8. 1998, sp. zn. 11 Nt 1266/1998, byl obviněnému P. J., stíhanému pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a další, ustanoven z důvodů nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. obhájce JUDr. J. V.
Opatřením ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 3 T 171/1999, zrušil předseda senátu Okresního soudu v Liberci podle §39 odst. 1, 2 tr. ř. ustanovení tohoto obhájce, neboť obviněný byl propuštěn z vazby a pominuly tak důvody nutné obhajoby. O tom, že povinnost obhajovat obviněného skončila, se obhájce dověděl dne 14. 6. 1999.
Usnesením Okresnímu soudu v Liberci ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 3 T 171/1999, bylo podle §23 odst. 1 tr. ř. ze společného řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 171/1999 vyloučeno řízení proti obviněnému P. J. Trestní věc proti obviněnému P. J. byla nadále vedena u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 618/1999.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 3 T 618/1999, byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a další, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devatenácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl roku. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 3 T 497/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obhájce JUDr. J. V. předložil dne 17. 12. 2003 Okresnímu soudu v Liberci návrh na přiznání částky 48.626,- Kč, kterou uplatnil z titulu nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů v souvislosti s obhajobou obviněného v době od 23. 6. 1998 do 23. 3. 1999.
Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 3 T 171/99, byl návrh obhájce JUDr. J. V. na odměnu a náhradu hotových výdajů v částce 48.626,- Kč podle §151 odst. 2, věta druhá tr. ř., zamítnut. Usnesení nabylo právní moci dne 30. 1. 2004.
Proti tomuto pravomocnému usnesení Okresního soudu v Liberci podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Namítá v ní, že zákon byl porušen v neprospěch obhájce JUDr. J. V., a to v ustanoveních §134 odst. 2 tr. ř. a §151 odst. 2, 3 tr. ř.
Podle názoru stěžovatele Okresní soud v Liberci na daný případ nesprávně aplikoval novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002 a dospěl k závěru, že lhůta k uplatnění nároku mu skončila dnem 1. 1. 2003. Jestliže obhájce uplatnil svůj návrh na úhradu odměny a náhrady hotových výdajů za provedenou obhajobu dne 17. 12. 2003, učinil tak řádně a včas. Podle názoru ministra spravedlnosti Okresní soud v Liberci nepřihlédl k nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/1996, který řešil otázky pravé a nepravé retroaktivity. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou. V době kdy obhajovací povinnost JUDr. J. V. skončila, stanovil §151 odst. 2 tr. ř., že obhájce může tento svůj nárok uplatnit poté, co věc byla pravomocně skončena. Po přijetí novely trestního řádu byl tento nárok, pokud jde o jeho uplatnění, omezen na dobu jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dověděl o ukončení povinnosti obhajovat. Dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 287/2004.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 3 T 171/1999, byl v neprospěch obhájce obviněného P. J., JUDr. J. V. porušen zákon v ustanoveních §134 odst. 2 a §151 odst. 2, 3 tr. ř. Domáhal se toho, aby napadené usnesení bylo podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušeno.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Především je třeba konstatovat, že v obdobné věci, která byla v řízení před Nejvyšším soudem vedena pod sp. zn. 4 Tz 27/2004, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2004 tak, že stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. Na podkladě ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 287/04, tak, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 4 Tz 27/2004, zrušil, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že „rozhodne-li se zákonodárce místo ponechání dosavadní úpravy nově stanovit zánik právních nároků v důsledku nesplnění podmínek pro jejich uplatnění (jež byly stanoveny později), může při obecně uznávaném zákazu zpětné působnosti (retroaktivity) využít pouze tzv. nepravou retroaktivitu, o níž v daném případě jde“. V této souvislosti Ústavní soud citoval svůj nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl.ÚS 21/96, podle něhož „obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se však řídí zrušenou právní normou, když důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita. Aplikuje se tady princip ochrany minulých práv“. Podle názoru Ústavního soudu novela trestního řádu sice změnila okamžik, kdy je možno uplatnit vzniklý nárok a stanovila zánik tohoto nároku uplynutím jednoroční prekluzivní lhůty, ale na druhé straně „má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být výslovně právním předpisem stanoveno“. V této souvislosti je odkazováno na Š. M. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, 8. vydání C.H.Beck, 2003, str. 759, anebo B. J., E. K. a kolektiv: Kurs obchodního práva, obchodní závazky, C.H.Beck, 1996, str. 186, případně P. S. a kolektiv: Obchodní zákoník, komentář, 8, vydání, str. 1062. Ústavní soud dále uvedl, že „ si je vědom, že tyto právní názory se opírají o občanský zákoník, avšak jejich dosah nelze omezit jen na oblast práva explicitně regulovanou občanským zákoníkem. V projednávané věci šlo o právo majetkové povahy, a proto jeho úprava, jakož i její interpretace musí zohledňovat závažnost následků prekluze a vyjadřovat respekt k obecným principům právním, jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického státu. Není proto rozhodná skutečnost, že vztah mezi státem a ustanoveným obhájcem nevykazuje atributy soukromoprávního vztahu, ani skutečnost, že právo obhájce na odměnu je upraveno v trestním řádu, který je předpisem procesním. V procesním právu sice platí zásada, že soud koná podle právní úpravy platné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak, avšak ustanovení zavádějící institut zániku práva má povahu hmotněprávní, která vyžaduje, aby zákon výslovně zánik práva stanovil, což není případ přechodných ustanovení trestního řádu“. Poté Ústavní soud uzavřel, že „z mlčení přechodných ustanovení novely trestního řádu může být stejně dobře vyvozeno, že se novela nároků vzniklých za staré právní úpravy netýká. Výklad provedený Nejvyšším soudem nelze považovat za ústavně konformní, neboť nerespektuje ústavní ochranu poskytovanou již vzniklému nároku majetkové povahy. Není proto zřejmé, proč mlčení přechodných ustanovení zákona by mělo vést k závěru o zániku nároku, když může stejně dobře vést k závěru, že nově stanovená prekluze se případu netýká. Druhá alternativa lépe vystihuje požadavek poslední věty čl. 4 odst. 4 Listiny, a její užití odpovídá judikatuře Ústavného soudu ČR i Ústavního soudu ČSFR“.
Vzhledem k závěrům obsaženým ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu je nutno konstatovat, že usnesení Okresního soudu v Liberci není správné, neboť nalézací soud vycházel z jiného právního názoru a v důsledku toho se věcí nezabýval z pohledu „ústavně konformního výkladu“ obecného zákona tak, jak k němu dospěl Ústavní soud.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obhájce JUDr. J. V. porušen zákon v ustanovení §151 odst. 2, 3 tr. ř.
Podle ustanovení §267 odst. 1, alinea druhá tr. ř., je ministr spravedlnosti povinen ve stížnosti pro porušení zákona uvést, zda ji podává ve prospěch nebo neprospěch obviněného. Tuto náležitost podaná stížnost pro porušení zákona postrádá. Z explicitně formulovaných a opakovaně uváděných závěrů písemně zpracované stížnosti pro porušení zákona je zjevné, že byla podána výlučně ve prospěch obhájce JUDr. J. V. Závěru, že nebyla podána ve prospěch obviněného P. J., nasvědčuje zjištění, že nastolení právního stavu, jehož se ministr spravedlnosti podanou stížností pro porušení zákona domáhá, tj. konstatování existence a oprávněnosti finančního závazku státu vůči advokátovi a vyčíslení jeho výše, ve svých důsledcích znamená, že dalším procesně následným krokem musí být postup vůči obviněnému, plynoucí z ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř., což je stanovení jeho povinnosti nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou. V posuzovaném trestním spise Nejvyšší soud nezjistil žádné skutečnosti, které by dosud úvahu o bezplatně poskytované obhajobě odůvodňovaly. Je tedy zřejmé, že faktickým důsledkem podání stížnosti pro porušení zákona tzv. ve prospěch obviněného by bylo zhoršení jeho stavu, tzn. stanovení povinnosti platit náklady za svou obhajobu JUDr. J. V., a rozsudek Nejvyššího soudu by tak byl v neprospěch obviněného P. J. Je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Okresního soudu v Liberci byl zákon porušen ve prospěch obviněného.
Podle ustanovení §269 odst. 2 tr. ř. byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v ustanovení §268 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. Nejvyšší soud se vzhledem ke znění tohoto zákonného ustanovení a ustálené judikatuře v tomto směru omezil na tzv. akademický výrok, aniž napadené usnesení zrušil, neboť takovýto postup je umožněn pouze byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, a žádné jiné zákonné ustanovení neumožňuje, aby Nejvyšší soud stejně postupoval při zjištěném porušení zákona v neprospěch jiné osoby.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. J. P.
Vypracoval:
JUDr. P. Š.