ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.68.2007.1
sp. zn. 4 Tz 68/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. září 2007 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného pprap. Policie ČR M. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. 13 To 80/2007, v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 72/2006 a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. 13 To 80/2007, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a §260 tr. ř. ve prospěch obviněného pprap. M. S.
Odůvodnění:
Obviněný M. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 1 T 72/2006, odsouzen pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil tím, že jako policejní inspektor Policie ČR, OŘ Příbram, OOP Dobříš, při výkonu hlídkové služby dne 23. 6. 2006 kolem 10.45 hodin na silnici I. třídy č. 4 za obcí D., okres P., ve směru na P., v rámci silniční kontroly zastavil osobní automobil zn. Peugeot 206, a řidiči uvedeného vozidla P. U., sdělil, že se dopustil přestupku na úseku dopravy a silničního hospodářství, neboť neměl na vozidle přilepenou příslušnou část kuponu prokazujícího zaplacení poplatku před užitím dálnice nebo silnice dálničního typu, přičemž následně s cílem získat neoprávněný majetkový prospěch požadoval po jmenovaném U. nejdříve zaplacení pokuty ve výši 15 000,- Kč, poté 1 000,- Kč, kdy na závěr převzal od řidiče bankovku v hodnotě 500,- Kč, nevydal mu příslušný díl pokutového bloku, neučinil žádné služební úkony směřující k projednání přestupku na úseku dopravy a silničního hospodářství ani neučinil záznam do příslušných evidenčních pomůcek příslušníka Policie ČR a inkasovanou hotovost si ponechal pro svou potřebu, čímž porušil ustanovení §28 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb. a §85 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění platném do 30. 6. 2006.
Za to byl obviněný podle §158 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 50 hodin.
Proti tomuto rozhodnutí podali jak obviněný, tak státní zástupce, odvolání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. 13 To 80/2007 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §260 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
Proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. 13 To 80/2007, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného M. S. Napadeným rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanoveních §258 odst. 1 písm. a), b) a c) a §260 tr. ř. ve prospěch obviněného.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona stěžovatel nejprve zrekapituloval názor vyslovený odvolacím soudem, tj. že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplynulo, že odvolací soud se ztotožnil s námitkami obviněného pprap. M. S. souvisejícími s procesní stránkou věci. Odvolací soud dospěl k závěru, že orgány činné v přípravném řízení způsobily fakticky neodstranitelnou a závažnou procesní vadu, pokud výslechy svědků Ul. a F. realizovaly ještě před zahájením trestního stíhání obviněného. Přestože formální náležitosti úkonu byly zachovány, odvolací soud má za to, že k provedení výslechů uvedených svědků nebyly splněny věcné podmínky. Výslechy svědků, byť cizích státních příslušníků, i podle stávající judikatury nelze apriori považovat za neopakovatelné a s ohledem na časový sled událostí je pak nebylo možno považovat ani za neodkladné úkony, neboť orgány činné v přípravném řízení měly dostatečné indicie pro zahájení trestního stíhání obviněného ve velice krátkém časovém okamžiku, takže jim nic nebránilo ani v tom, aby obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání v krátké době doručily, když následně mohly být jej usvědčující svědecké výpovědi opatřeny zcela regulérním způsobem tak, aby o konání výslechů byl obviněný, resp. jeho obhájce, vyrozuměn, a mohl tak důsledně uplatnit své právo na obhajobu.
Stěžovatel poté na podporu svého názoru zdůraznil, že podle dosavadních zjištění se předmětný skutek stal v pátek dne 23. 6. 2006 kolem 10.45 hod. za obcí D., okres P. Trestní oznámení podal p. P. U., státní příslušník A. s., téhož dne ve 21.45 hod. na Obvodním oddělení Policie ČR v Sušici, okr. Klatovy. Vzápětí poté byl policejním orgánem Obvodního oddělení Policie ČR v Sušici vyslechnut podle §158 odst. 8 tr. ř. jako svědek (tj. nepříslušným policejním orgánem a bez účasti soudce), kdy uvedl, že se v České republice zdrží u svých příbuzných pouze do středy 28. 6. 2006, kdy odjíždí do P. a pak zpět do A., přičemž nepředpokládá, že by Českou republiku v dohledné době znovu navštívil.
Úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. pak byly příslušným policejním orgánem Inspekce ministra vnitra ČR zahájeny v pondělí 26. 6. 2006 a téhož dne byl místně příslušným státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Praha-východ podán Okresnímu soudu Praha - východ návrh na provedení svědeckých výslechů P. U. a L. F. a na provedení rekognice s nimi podle §158a tr. ř. jako neopakovatelných úkonů, směřujících ke zjištění a usvědčení pachatele trestného činu. Úkony pak byly za účasti soudce okresního soudu provedeny dne 27. 6. 2006.
Stěžovatel dále vyslovuje, že z uvedeného výčtu je patrné, že orgány trestního řízení se prověřování věci věnovaly s maximálním úsilím a rychlostí. Nebylo však objektivně reálné, aby v krátké době dvou pracovních dnů věc důsledně prověřily tak, aby mohlo být v téže době vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného podle §160 odst. 1 tr. ř. a takové usnesení aby mu za splnění procesních podmínek bylo řádně doručeno. Hrozilo, že v případě odkladu výslechu svědků nebude možno v pozdějších stádiích řízení již důkaz provést, a proto byly jejich výslechy provedeny za podmínek §158a tr. ř. podle 158 odst. 8 tr. ř. Dále pak zdůrazňuje, že výslech svědků – cizinců vracejících se ihned poté, co bylo možno výslech provést, do domovského státu je nepochybně neodkladným úkonem popř. neopakovatelným úkonem za situace, kdy v době výslechu nebyly orgánům činným v trestním řízení ještě známy všechny potřebné skutečnosti nezbytné pro zahájení trestního stíhání vůči konkrétní osobě. Pro zahájení trestního stíhání obviněného ještě před výslechem svědků P. U. a L. F. nebyly dostatečné důvody. P. U. ve své výpovědi dne 23. 6. 2006 uvedl registrační značku policejního vozidla a místo a čas incidentu. K jednoznačné identifikaci zúčastněného policisty však tato jeho výpověď vést nemohla – teprve po dalším šetření se podezření zaměřilo na pprap. M. S., jehož pak svědci U. a F. při rekognici dne 27. 6. 2006 také identifikovali. Úkonům policejního orgánu Inspekce ministra vnitra ČR za účasti soudce je nutno přiznat povahu úkonů neodkladných a proto také procesně účinných i v řízení před soudem. Takovou povahu jistě neměl úkon provedený ještě ve večerních hodinách dne 23. 6. 2006 policejním orgánem Obvodního oddělení Policie ČR v Sušici, což však není v daném kontextu podstatné. Tomuto úkonu je nutno přiznat z věcného hlediska povahu úředního záznamu o podání vysvětlení. Stěžovatel je toho názoru, že Okresní soud v Příbrami proto učinil správně, když svá skutková zjištění opřel i o výpovědi svědků P. U. a L. F. ze dne 27. 6. 2006.
V řízení tedy podle stěžovatele nedošlo k podstatným vadám, které by mohly mít vliv na jeho správnost a zákonnost, neboť byla dodržena všechna ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci, zejména ustanovení o vyhledávání a opatřování důkazů a o postupu jednotlivých orgánů činných v trestním řízení.
Dále stěžovatel v podané stížnosti pro porušení zákona vyslovuje, že zákonem předpokládané podmínky pro vrácení věci k došetření státnímu zástupci podle §260 tr. ř. by ovšem nebyly dány ani za předpokladu, že by bylo nutno přisvědčit závěru o procesní neúčinnosti výslechu svědků – cizích státních příslušníků - provedených před zahájením trestního stíhání podle §158a tr. ř. Jestliže by mělo být procesní vadou, že výslechy cizích státních příslušníků byly provedeny před zahájením trestního stíhání podle §158a tr. ř., pak nejde o neodstranitelnou procesní vadu, která by neumožňovala pokračovat v řízení před soudem, a kterou by nemohl odstranit soud vlastní procesní činností. Názoru odvolacího soudu, že výslech cizince zdržujícího se v cizině nelze apriori považovat za neproveditelný, je samozřejmě nutno přisvědčit. Je však třeba rozlišit situaci, kdy by na základě takové výpovědi pořízené v přípravném řízení či ještě před zahájením trestního stíhání měl být učiněn závěr o vině, od situace, kdy je v přípravném řízení takový úkon prováděn. V přípravném řízení, jímž je třeba rozumět jak postup před zahájením trestního stíhání, tak i postup po něm následující, je nutno vycházet z odůvodněného předpokladu, resp. obavy, že svědka nebude možno před soudem vyslechnout. Soud ve věci rozhodující by jistě měl nabýt jistoty, že takového svědka vyslechnout nelze. Pokud by soud po podání obžaloby zjistil, že takového svědka v hlavním líčení skutečně vyslechnout nelze, znamenala by absence protokolu o jeho svědecké výpovědi, pořízené v přípravném řízení jako neodkladný či neopakovatelný úkon, absolutní ztrátu důkazu. Svědci U. a F. se zjevně nyní nacházejí ve svých bydlištích v A. a jejich výpovědi je tudíž tak či onak možno získat toliko cestou právní pomoci. Pak jistě postrádá věcného smyslu, aby tyto výpovědi byly obstarávány orgány činnými v přípravném řízení, když stejnou možnost, a to i z hlediska časové náročnosti má i soud.
V závěru stížnosti pro porušení zákona stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. 13 To 80/2007 byl porušen zákon ve prospěch obviněného pprap. M. S. v ustanoveních §258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. a §260 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Jak plyne z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. 1 T 72/2006, nalézací soud obviněného uznal vinným předmětným trestným činem mimo jiných důkazů na základě výpovědí a rekognic svědků P. U. a L. F., jež byly učiněny podle §158 odst. 8, §158a tr. ř. jako úkon podle §160 odst. 4 tr. ř. Krajský soud coby soud odvolací dané rozhodnutí zrušil z důvodu procesního, neboť na rozdíl od soudu prvého stupně má za to, že pro provedení výslechů svědků P. U. a L. F. jako úkonů podle §160 odst. 4 tr. ř. nebyly splněny věcné podmínky stanovené zákonem.
Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve k posouzení pokládané otázky nastínit podstatné okolnosti události a vyšetřování dané věci.
Samotný skutek se udál v dopoledních hodinách v pátek dne 23. 6. 2006 při silniční kontrole, kdy poškozený P. U. byl spolu se spolujezdkyní L. F. a dvěma dětmi na cestě do P. v rámci jejich turistického pobytu v ČR a byli v době cca 10.45 hod. po najetí na dálnici v místě uvedeném ve skutkové větě kontrolováni pprap. S., příslušníkem Policie ČR v činné službě. Jak poškozený tak i 3 zbylé osoby s ním cestující jsou občany A. s.
P. U. se po návratu z uvedeného výletu dostavil k učinění trestního oznámení na policejní stanici v Sušici téhož dne ve 21.45 hod. V rámci tohoto trestního oznámení vypověděl, že byl kontrolován uniformovaným policistou a byla mu uložena pokuta za nenalepenou dálniční známku, přičemž mu kontrolu vykonávající policista nepředal doklad o zaplacení pokuty. Uvedl místo a čas kontroly a SPZ služebního vozidla policie. Osobu policisty obecně popsal, avšak neztotožnil. Sdělil, že pro případnou konfrontaci nebo identifikaci podezřelého policisty je ochoten se dostavit pouze do středy 28. 6. 2006, neboť poté odjíždí do P.
Následující den tj. v sobotu 24. 6. 2006 byl kontaktován orgán příslušný k řízení o trestných činech policistů tj. Inspekce ministra vnitra a v neděli 25. 6. 2006 Inspekce ministra vnitra Praha, 11. oddělení v 8.30 hod věc převzala. V pondělí 26. 6. 2006 podala Inspekce ministra vnitra Okresnímu státnímu zastupitelství Praha - východ žádost o podání návrhu k provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu – svědeckého výslechu cizích státních příslušníků P. U. a L. F. z důvodu jejich brzkého odjezdu z ČR. Tento návrh byl státním zastupitelstvím vzápětí podán Okresnímu soudu Praha – východ a dalšího dne 27. 6. 2006 byl výslech za účasti soudce daného soudu proveden a coby pachatel činu byl ztotožněn pprap. S.
Ve čtvrtek 29. 6. 2006 byl Inspekcí ministra vnitra formou úředního záznamu vyslechnut pprap. M. S.
Dne 18. 7. 2006 vydalo Okresní státní zastupitelství Praha-východ usnesení o zahájení trestního stíhání pprap. M. S.
Nejvyšší soud konstatuje, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Podle §160 odst. 4 tr. ř. je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést.
Podle §158 odst. 8 tr. ř. má-li výpověď osoby povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, policejní orgán ji vyslechne jako svědka za podmínek uvedených v §158a tr. ř.
V posuzované věci se jako základní pro posouzení jeví tyto skutečnosti.
Předmětný trestný čin spáchal policista ve službě nevydáním dokladu o uhrazení blokové pokuty řidiči osobního motorového vozidla při silniční kontrole. Tento čin byl tímto pachatelem spáchán za přítomnosti 4 osob cestujících v osobním motorovém vozidle tj. řidiče vozidla, jeho spolujezdkyně a dvou dětí ve věku 14 a 11 let. Uvedené osoby jsou občany A., kteří v ČR pobývaly krátkodobě na dovolené.
Čin se udál v pátek 23. 6. 2006 během jejich zdejšího pobytu v dopoledních hodinách. Uvedené osoby byly v té době na cestě do P. na jednodenní výlet. Oznámen byl po jejich návratu z výletu na obvodním oddělení Policie ČR Sušice téhož dne v nočních hodinách.
S oznamovatelem provedl policejní orgán výslech, který ukončil ve 23 hod. a 5 min. (23. 6. 2006). Tento úkon sice nebyl proveden tak, aby mu bylo možno přiznat povahu neodkladného či neopakovatelného úkonu, avšak je možno jej hodnotit jako úřední záznam o podání vysvětlení. Z protokolu o tomto úkonu vyplývá ohledně jiných skutečností rovněž to, že do konce pobytu oznamovatele a s ním cestujících osob zbývalo pouze několik dnů čítaje v to i dny víkendové a poté již nebude oznamovatel v České republice dosažitelný. Oznamovatel při tomto úkonu uvedl, že bude orgánům činným v trestním řízení k dispozici do středy 28. 6. 2006 a poté že (i ostatní osoby s ním cestující) opouští území ČR (tj. cestuje do P.) a že nehodlá v dohledné době opětně Českou republiku navštívit.
Z protokolu o výslechu ze dne 23. 6. 2006 (č. l. 11) dále plyne, že oznamovatel popsal předmětný skutek obviněného, čas, místo a jako významný důkazní údaj uvedl státní poznávací značku policejního vozidla. Osobu policisty popsal obecnými znaky jako jsou přibližný věk, výška, postava a oděv. Služební číslo policejního odznaku či jiné specifické znaky vedoucí k přímé identifikaci osoby policisty nesdělil. Ke ztotožnění pachatele naopak uvedl, že žena, která s ním cestovala jako spolujezdkyně, tj. pí L. F., je malířkou a že má velmi dobrou paměť na obličeje a že uvedeného policistu by určitě poznali. Dále, že je ochoten se dostavit k případné identifikaci nebo konfrontaci s podezřelým policistou. Avšak pouze do 28. 6. 2006.
Jak patrno, z trestního oznámení bylo policejnímu orgánu známo, že trestného činu se měl dopustit muž oděný do uniformy Policie ČR jedoucí vozem příslušejícím Policii ČR, tedy s nejvyšší pravděpodobností příslušník Policie ČR. Bylo mu známo, jak přibližně vypadala jeho postava, avšak neměl k dispozici portrét jeho obličeje. Totožnost pachatele tak prozatím známa nebyla.
Podle §158 odst. 1 tr. ř. šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, provádí policejní orgán. Podle §12 odst. 2 tr. ř. se policejními orgány rozumějí útvary Policie ČR a v řízení o trestných činech policistů útvar Ministerstva vnitra pro inspekční činnost.
V sobotu 24. 6. 2006 učinila Policie ČR oznámení Inspekci ministra vnitra a příslušníci Inspekce ministra vnitra 11. oddělení Praha ve spolupráci s útvarem OOP Dobříš (v němž byl obviněný služebně zařazen) obviněného podle interních listin vytipovali jako možného pachatele oznámeného trestného činu a v neděli 25. 6. 2006 Inspekce ministra vnitra případ převzala.
Prvý pracovní den po podání trestního oznámení tj. v pondělí 26. 6. 2006 bylo vykonáno několik úkonů – byl přibrán tlumočník, podána žádost na okresní státní zastupitelství o podání návrhu k provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu a státní zastupitelství podalo daný návrh.
Druhý pracovní den po podání trestního oznámení tj v úterý 27. 6. 2006 v době od 11.30 hod. postupně příslušníci inspekce ministra vnitra vyslechli podle §158 odst. 8 tr. ř. tj. za přítomnosti soudce Okresního soudu Praha-východ Mgr. M. C. oznamovatele P. U. a jeho spolucestující L. F. a následně po skončení výslechu provedli postupem podle §104b odst. 4 tr. ř. rekognici pachatele podle fotografií. Této se mimo P. U. a L. F. zúčastnil i syn pí F. M. F. Na základě těchto úkonů pak byl určen jako pachatel předmětného trestného činu pprap. M. S.
Obviněný poté podal vysvětlení podle §158 tr. ř. dne 29. 6. 2006.
K zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr.ř. nepostačuje, je-li orgánům činným v trestním řízení známá jen totožnost osoby, která by mohla být podezřelou ze spáchání trestného činu, není-li jim však zatím známo, jakým konkrétním způsobem se měla tato osoba na trestném činu podílet a jaký trestný čin lze v jejím jednání spatřovat. Proto výslech svědka, který je cizincem a jenž prakticky ihned poté, kdy přichází v úvahu možnost provedení jeho výslechu, odjede zpět do svého domovského státu, může být neodkladným úkonem (a popřípadě též neopakovatelným úkonem) ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., pokud v době tohoto výslechu nejsou známé všechny potřebné skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a dostatečně odůvodňující závěr, že jej spáchala určitá osoba. (Rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 137/2001; publ. in.: Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK svazek č. 14/2002 a Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 48/2002 SbRt., č. sešitu 7-8/2002).
Vzhledem k výše uvedené publikované judikatuře je možno vysledovat v posuzované věci následující skutečnosti. Z hlediska statutu osob - jak oznamovatel P. U., tak i osoby s ním spolucestující jsou cizími státními příslušníky, kteří na území ČR pobývali krátkodobě jako turisté bez úmyslu se sem v dohledné době vracet. Z hlediska časového - v době činu se jejich pobyt nachyloval ke konci. Jednalo se zde o lhůtu počítanou ve dnech. Pokud nepočítáme den, kdy k události došlo (navíc oznamovatel oznámení učinil v nočních hodinách daného dne) pak následovaly dva dny pracovního klidu (24.-25. 6. 2006) a poté zbýval čas již jen od pondělí do středy (28. 6. 2006), kdy oznamovatel se spolucestujícími osobami opouštěl území ČR. Z trestního spisu je patrno, že orgány činné v trestním řízení zde využily dostupný čas, který byl objektivně omezen datem opuštění území ČR oznamovatelem a spolucestujícími osobami a započaly s potřebnými úkony (jak je v takových případech nezbytné) již o víkendu. Ztotožnění pachatele dosáhly v krátkém čase, přesto k tomu došlo z důvodu nutnosti dodržení formální stránky podle zákona (výpověď na návrh státního zástupce za přítomnosti soudce) teprve den před ukončením pobytu svědků v ČR, tj. v úterý 27. 6. 2006. Konečně z hlediska posouzení skutečností nutných ke sdělení obvinění je třeba znovu připomenout již popisovanou skutečnost, že v úvodním výslechu oznamovatel popsal pachatele obecnými somatickými znaky, ale ke ztotožnění došlo teprve provedením předmětného výslechu a rekognice tj. dne 27. 6. 2006. Jestliže před tímto datem vytipovaly orgány činné v trestním řízení osobu pachatele na základě interních dokumentací, byl tento tip potvrzen teprve uvedeného dne 27. 6. 2006. Pro úplnost na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává, že pokud byla provedena rekognice i s nezletilým M. F., aniž byl předtím proveden jeho výslech, nebylo zde naplněno ustanovení věty prvé §104b odst. 2 tr. ř. Tato skutečnost však nemůže na daném stavu nic změnit, neboť i bez ohledu na tuto rekognici zde existují výslechy s rekognicemi svědků U. a F.
Nejvyšší soud konstatuje, že v souhrnu tyto okolnosti v posuzované věci zachovávají zákonné mantinely pro užití institutu neodkladného a neopakovatelného úkonu. Pokud odvolací soud vyslovil názor, že nebyly naplněny věcné podmínky zakládající neopakovatelnost či neodkladnost, bylo by možno s ním souhlasit toliko ve vyslovené obecné tezi, že výslechy svědků nelze apriori považovat za neopakovatelné. Co se však týče možnosti odkladu v daném konkrétním případu, není již možno s hodnocením odvolacího soudu souhlasit, neboť zde hrozilo nebezpečí zmaření úkonu a z hlediska rychlosti postupu policejního vyšetřování neshledal Nejvyšší soud vadu, kterou bylo třeba orgánům činným v trestním řízení vytknout. Pokud by oznamovatel (a osoby s ním cestující) odcestoval bez toho, že by byl vyslechnut uvedenou formou, hrozilo zde nebezpečí zmaření jeho výslechu a tím i ztráty důkazu, neboť sám uvedl, že nehodlá v blízké době Českou republiku opět navštívit. To je navíc podpořeno vzdáleností bydliště oznamovatele od České republiky. V důsledku toho by nezbývalo, než se pokusit tento podstatný důkaz obstarat formou mezinárodní právní pomoci, což by však s ohledem na charakter šetřeného skutku zcela zjevně bylo v rozporu se zásadou ekonomičnosti. Nehledě nato, že plynutím času hrozí úplná ztráta důkazu spočívající v tom, že by si s odstupem času nemusel oznamovatel ani jeho spolucestující přítelkyně pamatovat podobu pachatele natolik, aby jej byli schopni bez pochyb ztotožnit. K předcházení takovýmto možným situacím existuje právě institut neodkladných a neopakovatelných úkonů, jejichž smyslem je předcházet možné ztrátě důkazu. Na okraj v obecné rovině možno dodat, že samozřejmě není možno vždy neomylně dopředu říci, že ztráta důkazu zcela jistě nastane. Uvedený právní institut však nevyžaduje jistotu o budoucí ztrátě důkazu, postačuje zde důvodná obava.
Z hlediska ustavení osoby obviněného je zřejmé, že před provedením ztotožnění nebyla osoba pachatele bez pochyb určena, nýbrž podle interních listin příslušné policejní služebny pouze odhadnuta. Zde je vhodné připomenout zásadu obsaženou v §2 odst. 5 tr. ř., kdy orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci , o němž nejsou důvodné pochybnosti. Sdělení obvinění je závažný trestně procesní úkon, v daném případě šlo i o specifickou situaci, neboť se jednalo o příslušníka policie. Není nutné příliš zdůrazňovat, že sdělením obvinění dochází ke změně právního postavení osoby, jíž bylo obvinění sděleno a k zákonnému zásahu do jejích práv, neboť sdělení obvinění je základním krokem k možnému budoucímu odsouzení. S uvědoměním těchto obecných souvislostí je nutno přistupovat k posouzení, zda informace, které byly shromážděny, jsou v dostatečném rozsahu a odpovídající kvality k učinění tohoto právního úkonu. V rámci nastíněných konsekvencí se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda by bylo možno v posuzované věci přisvědčit názoru odvolacího soudu ohledně toho, že již z prvotních úkonů ve věci bylo dáno důvodné podezření, že k předmětnému jednání došlo, přičemž s ohledem na znalost státní poznávací značky služebního vozidla a interních záznamů Policie ČR bylo dáno důvodné podezření, že pachatelem je obviněný pprap. M. S. S ohledem na obsah prvotní výpovědi oznamovatele (viz výše) i na interní záznamy dospěl k závěru, že přesto, že zde podezření na daného policistu bylo, jevilo se jako předčasné sdělit mu obvinění, aniž by byly získány důkazy další. K tomu pak došlo dne 27. 6. 2006, kdy opatřené důkazy již vedly k jednoznačnému ztotožnění pachatele.
Závěrem Nejvyšší soud vyslovuje, že odvolací soud zřejmě přecenil hodnotu prvotní výpovědi oznamovatele ze dne 23. 6. 2006 v části týkající se popisu osoby pachatele a uvedení státní poznávací značky, když rekognici označil jako nadbytečnou a informace z prvotního výslechu považoval za dostatečné. Takové hodnocení však bylo v dané věci předčasné již s ohledem na zásadu presumpce neviny. Provedení výslechů a rekognicí naopak bylo nezbytné pro splnění zásady zjištění důkazů bez důvodných pochybností. Pokud pak odvolací soud za použití ustanovení §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. a §260 tr. ř. rozhodl tak, že prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět do stadia přípravného řízení, aplikoval tato ustanovení nesprávně. Konečně k samotnému vrácení věci odvolacím soudem až do přípravného řízení nutno připomenout, že od novely trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. spočívá těžiště trestního řízení v řízení před soudem a přípravné řízení je již podle gramatického významu pouhou přípravou pro řízení před ním. K vrácení věci do přípravného řízení by odvolací soud opravňovalo pouze důvodné zjištění takových procesních vad, které by byly neodstranitelné. V dané věci však nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, že výše zmiňované výslechy svědků byly pořízeny, aniž by byly splněny podmínky obsažené v ust. 160 odst. 4 tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu řízení v dané věci žádnou podstatnou procesní vadou netrpělo a nic tedy nebránilo tomu, aby pořízené svědecké výpovědi s P. U. a L. F. včetně rekognic byly považovány za neodkladné úkony, a jako s takovými s nimi při provádění a hodnocení důkazů mělo být zacházeno. Lze pak jednoznačně souhlasit s názorem ministra spravedlnosti obsaženém ve stížnosti pro porušení zákona, že v případě nutnosti požádat o mezinárodně právní pomoc státní orgány A. s. k zajištění dodatečných svědeckých výpovědí jmenovaných osob, měl by stejnou možnost k takovému úkonu soud, a nebylo by z tohoto důvodu případné ani procesně opodstatněné vracet věc státnímu zástupci zpět do přípravného řízení.
Nejvyšší soud poté, co se zcela ztotožnil s důvody obsaženými ve stížnosti pro porušení zákona, podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. 13 To 80/2007, byl porušen zákon v ustanoveních §258 odst. 1 písm. a), b), c) a §260 tr. ř. ve prospěch obviněného pprap. M. S. Vzhledem k tomu, že zákon byl porušen výhradně ve prospěch obviněného, musel se Nejvyšší soud omezit pouze na tento tzv. akademický výrok.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec